Na všechny příležitosti jsem řekl jo, jdu do toho

Pavel Skála Autor: Archiv AS

Pavel Skála je čerstvým laureátem Ceny Pavla Dostála, kterou obdrži na letošním JH. Narodil se v roce 1986 v Jablonci nad Nisou. Žije s rodinou v Mostě, má tři dcery. Pavel je pedagog, herec, režisér a zakladatel festivalů NaNečisto a PřeMostění. Učí na ZUŠ F. L. Gassmanna v Mostě, kde vede literárně - dramatické oddělení. Studuje na magisterském stupni KVD DAMU v Praze, je absolventem Kurzu praktické režie Milana Schejbala a Kateřiny Fixové. V minulém roce založil Divadelní klub Školka v Mostě.


Volám ve čtvrt na deset večer, abychom udělali rozhovor. Pavla zastihnu u kávovaru v ZUŠ F. L. Gassmanna v Mostě, kde učí dramatickou výchovu. Zatímco instruuje okolí k obsluze stroje a huláká na kolegyni „Udělej mi dvě čárky, prosím tě,“ mě vyzývá, ať už se klidně ptám. Kladu první otázku. „Promiň, prosím tě, zrovna teď samozřejmě všichni něco chtějí, “ odbíhá Pavel od tématu. Čekám a ptám se znova. „To jsi musela slyšet tolikrát, že už bys to napsala sama… K divadlu jsem se dostal, sakra, já nemám klíč. Nedokážu dělat dvě věci najednou. No ne, to je divný, asi jsem ztratil klíč od ZUŠky… Ba ne, jsem vůl, jsem ho sundal, abych ho tady nechal Báře. Už ho mám. Takže prosím tě…“ Vlastně ho celá ta situace vystihuje. Roztržitý chaotik, pracovitý nadšenec a člověk, který ví, co dělá. Zní to jako protimluv? Do Pavla Skály se všechny protimluvy vejdou.

Svůj první festival NaNečisto jsi zakládal po roce u divadla. Jak tě to napadlo?

Bylo mi osmnáct. NaNečisto vzniklo z návštěv okresních a krajských kol směrem na dětskou scénu. Viděl jsem tam soubory, které byly strašně soutěživé. Některé z těch dětí si vůbec neuměly představit, že by byl někdo lepší než oni, z některých základních škol úplně čišelo, jak si přijely pro postup. Navíc divadla tam nebyla úplně kvalitní a u rozborů často zaznívalo, že si to neměli kde vyzkoušet. Z toho vznikla původní myšlenka festivalu: aby soubory nesoutěžily, aby si to šly „vyzkoušet nanečisto“ a dostalo se jim odborných připomínek, které je posunou dál. Jak jsem se já díky svým skvělým pedagogům posouval dál, měl jsem pocit, že se musí posouvat celý svět. Festival začal samozřejmě komorně, hrály tam hlavně spřátelené soubory známých, ale celkem rychle se rozrostl na pět dní a 80 seminaristů.

Jak se stalo, že jsi k NaNečistu přidal další festival?

Přestěhoval jsem se do Mostu a začal tady učit na ZUŠce. Tehdy byl Modrý kocour spádová přehlídka pro Liberecký i Ústecký kraj dohromady. Říkal jsem si, že je to blbost, proč v Ústeckém kraji není žádná přehlídka? Zeptal jsem se proto Lenky Hulákové, tehdy ještě Novotné, jestli bych mohl dělat přehlídku s postupem na Mladou scénu, a ona souhlasila. Měl jsem z Liberce už zkušenost s organizací přehlídky na Wolkrův Prostějov, tak ten jsem přibral k Mladé scéně a pak se to zase nabalovalo a nabalovalo, stejně jako u NaNečista. Jak už jsem ale měl zkušenosti s pořádáním festivalů, nabralo PřeMostění obrátky mnohem rychleji. Během tří let jsme byli na pěti dnech festivalu a přidaných postupech na Piknik Volyně a Šrámkův Písek.

Bylo někdy ve hře, že bys dělal něco jiného než divadlo?

Ano. Když jsem se odstěhoval do Mostu, jelikož jsem vystudovaný stavař, začínal jsem v Mostě v projekční kanceláři. Dokonce tu mám park, který jsem navrhoval. Byla to škola života, asi bych to už nikdy dělat nechtěl. Ale kdo ví, třeba jednou.

Vrátím se úplně na začátek. Jak ses vůbec dostal k divadlu?

Chodil jsem na stavební průmyslovku a ještě v prváku jsem šel do knihovny, protože jsme museli začít číst povinný věci k maturitě. Tam visel leták, že se pod Domem dětí a mládeže otevírá nový dramatický kroužek. Jmenoval se LiDi a vedla ho Azalka Horáčková. Přišel jsem tam s představou, že jsem dobrý herec, což se během následujícího roku nepotvrdilo. Pak šlo všechno hrozně rychle. Hráli jsme nějakou vánoční věc, tam mi poprvé řekli, že mluvím jako dobytek, pak jsme dělali pohádku Jak dědeček měnil až vyměnil. Po ní jsem řekl naší vedoucí, že mi to nestačí, že chci dělat zajímavější věci. Naštěstí byla hodně otevřená a zareagovala tak, že nás vzala na festivaly, kde jsme nehráli, ale viděli jsme, jak divadlo funguje. První byl Modrý kocour a následoval Hronov, kam od té doby jezdím. V tehdejším Stand´artu divadla Vosto5 na Hronově jsem potkal další kluky z Liberce, se kterými jsme se domluvili, že na příštím ročníku už budeme hrát. Založili jsme svůj studentský soubor a udělali jsme představení Zastávka, s kterým jsme jeli na Náchodskou Prima sezónu. Nakoplo mě to, začal jsem se divadlu hodně věnovat, dokonce jsem v jednu dobu chodil do osmi souborů zároveň. Souviselo to s tím, že jsem to v osobním životě neměl úplně jednoduché, takže jsem hledal zástupný bod. Ten jsem našel v divadle. Rok nato už jsem založil festival NaNečisto a už se to nabalovalo. Pořád jsem chtěl víc.

Začínal jsi u divadla s vrstevníky. Kdy přišel zlom a začal ses věnovat mladším divadelníkům?

Už v Liberci, ještě na studiích Technické univerzity Liberec. Byl jsem v ODEVŠADu a v Liberci jsem vedl jeden soubor, se kterým jsme dělali nonverbální divadlo. Tam mě to chytlo. Po přestěhování do Mostu přišla ZUŠka a začal jsem učit. Začal jsem si ohledávat pedagogické cesty, které byly dost strastiplné, ale už jsem věděl, že tohle dělat chci. Jen byl trochu problém, že mě žáci brali jako vrstevníka, protože jsem vypadal na patnáct.

Jak ses s rolí pedagoga vyrovnal?

Pomohlo mi, že jsem měl v životě skvělé učitele, kteří se k nám chovali jako k sobě rovným. Měl jsem na ně ohromnou kliku. Byla to Azalka Horáčková, která nás hodně rozvíjela a uvedla nás do světa divadla přes festivaly, pak přišla Pavlína Kordová, která mě naučila, že v divadle musí být i disciplína. Dokonce za mě platila dramaťák a já si to odpracovával u ní na zahradě. Dodneška si pamatuju, jak jsem tam kopal betonové schody a jak mě to štvalo, ale prostě jsem byl rozhodnutý divadlo dělat. Nebo Jaromír Typlt, který byl úplně punk a ukázal mi odvrácenou stranu divadla. U něj jsem pochopil, že hraní na jevišti není jenom o technice, ale o vnitřním nasazení. Přístup, který jsem se naučil od všech těchto pedagogů, se, myslím, potom odrazil v mém přístupu k žákům. Automaticky jsem to bral tak, že si tykáme, že jsou to mně rovní lidé. Neberu lidi a žáky jako mladší a starší, ale jako rozumné myslící osobnosti. Podle toho i vypadá moje práce, která vychází z nich. Řešíme jejich problémy, hrajeme o nich. Nikdo jejich problémy nezlehčuje. Občas si ale pořád zahraju, i když jsem pedagog, myslím, že je důležité, čas od času na to jeviště vylézt, aby člověk věděl, co pak po těch dětech může chtít. Aby to nezapomněl, neztratil kontakt.

V tvorbě jsi měl podle mě vždycky hodně blízko k punku, k pobuřování. Krotíš tuhle tendenci při práci s mladými, nebo je tím směrem vedeš taky?

Klidně pustím děcka do kontroverze, nikdy mi ale nejde primárně o to nějak šokovat, vždycky vycházím z konkrétního tématu. Musí to být nějaké zrcadlo, které odráží nezbarvený svět, to mě asi baví nejvíc. Ale kromě, jak ty říkáš, punku, myslím, že mám ještě druhou rovinu, a to sentimentální a kýčovité divadlo. Ale jak říkám, je to inscenace od inscenace, snažím se vybírat prostředky, které by nejlépe odrážely téma.

Co na to říkají rodiče žáků?

Ještě za mnou nikdo nepřišel a neřekl, tak takhle ne. Myslím, že nejsou úplně zvyklí na takový typ divadla, ale dělat Lakomou Barku podle toho, jak se dělá Lakomá Barka, mě vlastně nebaví. Hledat metafory, klíče, hledat obrazy mě baví mnohem víc. O tom si myslím, že je divadlo, ne?

Který moment u divadla byl tvůj nejtěžší?

Jednoznačně když jsme hráli představení o Markétce, která měla rakovinu. Nic těžšího nebylo a nikdy bych už do něčeho takového nešel, i když jsem zároveň hrozně rád, že jsme to nakonec inscenovali. Hra se jmenovala A tak skáču dál a byla o mé žákyni, která tehdy už dvakrát prošla rakovinou. S jinou skupinou, kterou tohle téma zajímalo, jsme pak téma ztvárňovali a hledali motivace, jak to vůbec divadelně uchopit. To bylo nejtěžší, bylo to hodně na hraně. Byla u toho média, její příběh odvysílala Česká televize, navíc pak Markétka onemocněla potřetí a nemoci podlehla. Zůstal po ní projekt Nové háro, který pomáhá onkologicky nemocným dětem získat znovu vlasy.

Co na inscenaci říkala sama Markétka?

Když onemocněla podruhé, byli jsme ve fázi, kdy jsme se rozhodovali, jestli inscenaci hrát nebo nehrát. Konzultovali jsme to s doktory, psychology, psychiatry, odborníky na divadlo ve výchově a dalšími. Svým způsobem jsme byli dotlačeni k tomu, abychom hru odehráli se šťastným koncem. Markétka byla šťastná, byla na premiéře, když procházela chemoterapií. Díky medializaci se potom dostala do programu Můj nový život, na který jsme následně posílali všechny peníze, které jsme za představení vybrali. Celá věc měla mnohem větší přesah než divadelní. Jsem za to rád, ale práce to byla jednoznačně nejtěžší a už bych to asi v životě nechtěl dělat znovu.

Pamatuju si dobře, že ses jednu dobu hodně věnoval pohybovému divadlu?

Tam jsem potkal manželku! Asi na mém třetím Hronově jsem se přihlásil na seminář k Michalu Hechtovi a potkal jsem tam Terezu. Ona si celou dobu myslela, že jsem mnohem mladší, tak jsem ji musel hodně uhánět. Uháněl jsem ji tak, že jsem pak celý ODEVŠAD, jehož byla členkou, pozval hrát do Liberce na Dětskou scénu, aby zahráli jako inspirativní představení. Pozval jsem je dvakrát, pak ještě na NeNečisto, tam jsme se konečně chytli za ruce. Na Popelce v Rakovníku jsem ji pak, ve foyer plném lidí, požádal o ruku. Klekl jsem si, tehdy se tam ještě kouřilo…

To mě mrzí, že jsem u toho nebyla…

U toho podle mě byli všichni, ale nikdo si toho nevšiml. Bylo úplně plné foyer, měl jsem v sobě dva Bernardy, klekl jsem si a zeptal se, jestli si mě vezme. Ona řekla ano. A americké filmy lžou, protože nikdo nezačal tleskat! Do roka jsme pak měli svatbu.

Kromě vedení souborů, učení a organizace festivalů ses nedávno posunul k založení vlastního divadla. Jak k tomu došlo?

To je prostě Most, to vychází ze situace, že tady nic není. Na šedesátitisícové město není krom dvou diskoték nic. Chtěli jsme udělat novou zkušebnu v bývalém ateliéru, který vlastní Báry mamka (Bára Gréeová je bývalá žákyně a nyní kolegyně v ZUŠ, pozn. red.). Ale mamka řekla žádnou zkušebnu, uděláte tam divadlo. Tak jsme ho udělali. Vzniklo to punkovým způsobem, jako asi všechno v mém životě. Neodmítli jsme šanci, která se naskytla. A to je možná asi ono. Když nad tím teď tak dumám, všechno, co se mi s divadlem v životě nabídlo, na to jsem řekl jo, jdu do toho. A vždycky jsme to nějak dali. Se Školkou to netrvalo měsíc, jak jsme si původně mysleli, ale třičtvrtě roku, ale divadlo vzniklo. Myšlenka celého projektu je, že chceme být nezávislí na dotacích, chceme fungovat na bázi komunity. Sháníme proto peníze, kde se dá. Zkoušeli jsme i kampaň na Hit-hitu.

Máš v divadelním životě ještě nějakou metu, které chceš dosáhnout?

Meta je, být dobrý učitel. A stíhat všechno, co stíhat chci. Jestli se mi to někdy podaří, budu spokojen. Stíhat věci ve svém osobním i pracovním životě tak, abych byl v pohodě. Teď je to takové hektičtější.

Myslíš třeba nebýt v deset večer v práci?

Třeba to. Letos jsem si uvědomil při jednom rozhovoru, který jsem dával do zpravodaje, že jsem líný workoholik. Tak možná nebýt líný workoholik, ale být…

Jen líný?

Ne to ne, to bych nechtěl. Myslím, že dokud člověk pracuje, žije. Jakmile začne být líný a jen se flákat, pak je čas umřít. Takže já chci hořet. Ne jako Notre-Dame, ale zápalem.

Autor: Petra Slížková