Naděje je jediné, co nám zbývá

Nabalkoně: Morena Autor: Jan Deak

aneb Laboratoř Divadlo: Jubilejní 60. Šrámkův Písek (poprvé se ale ŠP konal v roce 1957 – oněch pět ročníků se „ztratilo“ v osmdesátých letech, kdy byl ŠP bienále) se konal za podobných restrikcí a pandemických souvislostí jako loni.


Řada regionálních festivalů neproběhla a z těch mála se i ta konala za velmi omezených a omezujících okolností. Přesto pořadatelé vybrali program, který byl důstojný a ve stejné podobě by se klidně mohl uskutečnit i v době nepandemické. Dobře reprezentoval šíři současného amatérského experimentujícího a autorského divadla u nás a vložené tři nefestivalové – inspirativní – produkce jej vhodně doplňovaly. Nabídly jeho nedávné osobnosti a jejich současné směřování i lokální podoby divadla na rozhraní edukativního divadla, performance a instalace.

Pátek 25. června

Festival zahájila pražská Vosto5, přesněji duo Ondřej Cihlář a Petr Prokop, s divadelně-rozhlasovou burleskou Košičan 3, jež vznikla v roce 2004, tedy v době, kdy se Vosto5 amatérských přehlídek ještě účastnilo. Od té doby odteklo v Otavě hodně vody, ale groteskní přímý přenos zůstal. Stejný. Po tolika letech je ale už dnes – obávám se – hodně zaprášený. Ukazuje se, že Vosto5 má obdobně jako starší Divadlo Sklep problém se stárnutím, či – řekněme – vyspíváním. Je to stále studentský humor, studentské zpracování, studentské hraní. Když ještě byli ve školních škamnech, bylo to osvěžující a vtipné, dokonce chytré a příjemně provokativní, když je dnes ale aktérům přes čtyřicet, už bych čekal vyspělejší výkon a moudřejší improvizace. Nicméně to vezměme jako příjemné festivalové retro, které jistě nikoho z přítomných neurazilo a možná i někoho informovalo o nedávné historii ŠP a JH, jež Vosto5 v první desetiletí tohoto tisíciletí spoluformovala.

Následovaly dvě další off-programové festivalové performance Laboratoř Nebe a Voda mne napadá, tentokrát z dílny místních uměleckých aktivistů pod vedením Tomáše Machka. Nejprve jsme v nedalekém českobratrském kostele vytvářeli nebe. Tomáš Machek položil diváky do kostelních řad či dokonce na zem před oltář (lehali jsme do bílých látek položených přes lavice či matrace na zemi a hleděli do stropu) a pomocí jednoduchého stínového divadla – reflektor vycházel z jeho bubnu – s šamanským entusiasmem interpretoval nejprve neznámý africký a později všeobecně známý starozákonní mýtus o vzniku života a země. Mohli jsme se účastnit i aktivně. V průběhu produkce jsme totiž dostali baterky, jimiž jsme – přes tubus s průhlednou blánou, na niž jsme nakreslili vlastní planety – mohli vytvořit společné nebe plné létajících planetek.

Poté jsme přešli do Sladovny. Nejprve jsme putovali vlhkým podzemím a pak vystoupali do druhého patra na aktuální výstavu Voda mne napadá sestávající z prostorové instalace řady výtvarníků na téma voda. Náročně, vysoce profesionálně vytvořené objekty (mj. Tomáše Žižky, Jiří N. Jelínka, Veroniky Richterové, Elišky Hamplové ad.) různých výtvarných přístupů a technologií, trochu ve stylu hnízd her Petra Nikla či výstav Františka Skály, spoluvytvářely magické zážitkové divadlo, ve kterém se každý mohl dle libosti pohybovat. A diváci toho po vyměřenou hodinu s gustem využili.

Večer pak uzavřelo pohybové představení Ateliéru výchovné dramatiky pro neslyšící z DiFa JAMU Cesta do fantazie i skutečnosti. V režii režisérky a pedagožky Zojky Mikotové, jež je též autorkou scénáře, se v něm sešly dvě slyšící dívky, budoucí pedagožky se zaměřením na neslyšící, a jedna neslyšící, aby vytvořily tanečně-pohybový trialog s básněmi a texty neslyšící básnířky Elišky Vyorálkové (plus v jednom případě Jana Skácela). Křehká, pohybově i výtvarně pečlivá divadelní práce s důrazem na pohybový detail s využíváním gestických postupů jazyka pro neslyšící prokázala vysoké profesní kvality všech aktérek a prokázala smysluplnost nadoborové prezentace obdobných skupin, jež se jinak prezentují spíše v oborech tance či pantomimy, na Šrámkově Písku.

Sobota 26. června

Sobota byla z velké části věnovaná projektům režiséra a občanského aktivisty Pavla Skály, který již delší čas úspěšně divadlem oživuje město Most. Stává se osobností, jež kulturou zachraňuje toto město od apokalypsy zmrtvění. Pracuje s mladými lidmi, přináší různá – vesměs angažovaná – témata, jež s nimi (a pod různými názvy souborů – trochu podobně, jako to činí Jarka Holasová v Jaroměři) zpracovává různými divadelními způsoby, což dokládaly všechny tři jeho sobotní, na ŠP vybrané produkce.

Nejprve soubor osmi teenagerů říkajících si Všecky barvy duhy a pracujících pod ZUŠ Floriana Leopolda Gassmanna nabídl dramatizaci knihy Ivy Procházkové Soví zpěv. Lehce apokalyptická vize světa ovládaného umělou inteligencí nabídla všem aktérům možnost generační zpovědi na téma identita a lidské vztahy. Využívali k tomu voicebandy, sólová čísla i různé dramatické situace zasazené do otevřeného prostoru „osazeného“ všemi používanými rekvizitami a objekty, od jídla přes části kostýmů po kbelíky s vodou. A právě razance, důvěryhodnost, autenticita a zaujetí byly hlavními přednostmi představení využívajícího typické postupy divadel mnohých ZUŠ, sympaticky čerpajících až odkudsi z kořenů souborů fyzického divadla šedesátých a sedmdesátých let (ve světě Living Theatre, u nás soubor Václava Martince a Niny Vangeli Křesadlo).

Následující performance Cvičme v rytme dalšího mosteckého, Skálou vedeného souboru Brambůrky byla angažovaným, sympaticky aktivistickým projektem na téma těla a tělesnosti. Mapovala problematiku zdravého jídla vers. „umělého“ (úvodní znechucení ve fiktivním McDonaldu), přirozenosti tělesných dispozic vers. „nuceného“ hubnutí. Opět otevřený tvar, velké herecké nasazení a angažovanost. Zde již byla patrná snaha o strukturovanější divadelní jazyk včetně postupů dokumentárního divadla, zatím však jen naznačená a málo rozvinutá. Ovšem povědomí o tématu i názorová vyhraněnost, s jakou se tvůrci prezentovali i v následujících setkáních a diskusích, je příslibem pro budoucnost. Ne-li českého divadla, tedy rozhodně společnosti. Lidé se zdravým a názorem na život a s kritickým pohledem na konzumní společnost a její manipulativnost jsou vždy třeba.

Třetím mosteckym příspěvkem bylo pohybově-pantomimické představení Matěje Výborného Kolem a kolem. Celé si sám vytvořil a sám v něm hrál. Navázal v něm na českou školu moderní pantomimy hlásící se Borisi Hybnerovi a Ctiboru Turbovi, již dnes u nás z popela polistopadového úpadku úspěšně oživuje Radim Vizváry, jenž je údajně mentorem i Matěje Výborného. Napůl snová, vizuální (taneční) pantomima, napůl konkrétní a situační je velmi citlivá na souznění diváka s děním na jevišti. Použité jevištní znaky včetně předem určeného prostředí, charakterizovaného třemi objekty, i mnohé situace, které se v nich odehrávaly a rozehrávaly, byla ovšem těžko dekódovatelné, což komunikaci ztěžovalo. Performerovo zaujetí, technická zdatnost a sebevědomí však naznačily, že v něm možná vyrůstá další výrazný představitel moderní české pantomimy. Má rád výtvarné působení a emoce, osahává a rozvíjí možnosti pantomimy jako soudobého divadelního vyjadřovacího prostředku. Půjde-li touto cestou, zbaví-li se šelestů obecnosti situací a nečitelnosti gest, prohloubí-li povědomí o režii a dramaturgii i v tomto oboru, může dojít daleko.

Druhou sobotní osobností (vedle Pavla Skály) byla choceňská, výtvarnice, básnířka, loutkářka a performerka Hana Voříšková. Její – vesměs sólové – performance jsou již léta za hranicemi nejen amatérského divadla u nás. Pohybují se v těch nejvyšších patrech českého výtvarného divadla a divadla objektů, což obě písecké performance beze zbytku potvrdily. První, Haló, chci ven, připravila s mladým svitavským hudebníkem a skladatelem Tomášem Mohrem, který ji hraním na klavír a zpěvem živě doprovázel. Tím se rozšířily výrazové prostředky jejích – do této doby převážně sólových – produkcí. Voříšková toho náležitě využívala, s Mohrem byla nejen v pocitovém a očním kontaktu, ale občas s ním i komunikovala nebo se přidávala k jeho hraní. Možná by do budoucna mohlo vzniknout zajímavé duo… Haló, chci ven je vlastně bajka o vzniku života a bratrství, o dvou životních principech a – tak trochu – ikarovskou cestou za svobodou. Ovšem s opačným koncem, neb umře ten bojácnější, racionálnější. Což je ovšem ve shodě s životními názory Voříškové. Podřiďme se osudu a nebojme se riskovat a žít svobodně, ve shodě s našimi názory. Formálně jde o typicky „voříškovské“ půvabné objektové divadlo a hraní s materiálem (pískem, papírem, špejlemi). Osobní ručení, mírně pedagogické, výchovné působení a v zásadě dialogické (jistý – asi nevědomý – odkaz na Ivana Vyskočila je patrný), vypravěčské podání mu dodává na autenticitě a „maminkovské“ důvěryhodnosti.

Obdobně tomu bylo i v – tentokrát opravdu sólové – Voříškové produkci Rýžování. Formou různě zpracovaných a podaných vlastních krátkých básniček zachycujících život, svět a vesmír v nás i kolem nás skládá kouzelnou mozaiku krátkých výstupů založených na slově a práci s materiálem, tentokráte s rýží. Od proměn pytle rýže v živé bytosti a kovového hrnce v talíř či obydlí po situace s jediným zrníčkem, jež využívá jako loutku či stopu v písku, vtahuje Voříšková diváky do svého světa a myšlení. Vzniká cosi, co bychom asi nejlépe mohli nazvat divadelní poezie, zázrak čirého spolubytí v čase a prostoru za existence výtvarné i slovní obrazivé magie, jež jdou rovnocenně ruku v ruce. Verše, jež se vsakují do obrazů jevištní přítomnosti, práce s předměty, jež se vsakuje do prostoty slov. To vše v podání a řízené léčitelkou Hanou Voříškovou, odvádějící nás od balastu civilizačních neuróz. Napůl vědmou a čarodějkou, napůl – a především – výtvarnicí, básnířkou a léčitelkou. Člověkem ukrytým hluboko každého z nás.

Mezi dvěma představeními Voříškové se ve stejném prostoru na scéně DFŠ odehrálo další výtvarné divadlo – jakési jevištní haiku CKD souboru Osamocená z Hradce Králové. Inspirováno výtvarnou knihou Shauna Tana Cikáda, jež už loni inspirovala jaroměřské seskupení 120dB k (vzdáleně obdobné) výtvarné produkci, tenkrát využívající práci s meotarem a jeho možnostmi. Nemylte se názvem souboru, nejde o jednu, nýbrž o dvě tvůrkyně, výtvarnice Pavlu Bútorovou (ta je hlavní a vidíme ji na jevišti) a Báru Jožákovou, která jí skryta vypomáhá. Divák této asi 15 minut trvající hříčky sleduje pečlivě sestavený a nasvícený miniaturní, z prostoru jako by rámem vyčleněný prostor uvnitř s jednoduchými objekty (magická dózická nádoba vypouštějící kouř, lampa) a papírovými loutkami (cikáda/cikády). Herečka, jež vše navenek ovládá, nás slovy orientuje v dění či spíš náladách, které slova doprovázejí (či naopak?). Pracuje s detailem (slovním i výtvarným) a přesně vymezeným jeho časovým působením. Závěrečnou citací mistra haiku Macuo Bašó (Ticho – zpěv cikád / do skály proniká) se aktérky hlásí k inspiraci formou, působením i dopadem. Mistrovskými miniaturami – obdobně jako Voříšková – kumulují nekonečnost života a vesmíru.

Večer se pak odehrály dvě zcela odlišné produkce, byť ta druhá – Poříčská madona Divadla Kámen – byla obdobně přesně stavěná se snahou o podobnou podprahovou působnost. Režisér, zakladatel a hlavní „motor“, kormidelník souboru Petr Odo Macháček v ní opět pracuje s formou divadla jako autentického bytí za vědomí přísné jevištní formy a textové struktury, tentokrát především tematické (inspirováno několika situacemi z románu Jáchyma Topola Citlivý člověk) s neustále zdůrazňovanými spodními proudy neproniknutelného tajemství a zvláštní magie přírody, člověka i čehosi nepojmenovatelného – snad božího – v nás i kolem nás. Jako by letošní ročník ŠP (byť tentokrát šlo o tzv. Inspirativní“ představení) pracoval s těmito tématy a motivy programově… Macháček tentokrát pevnou strukturu inscenace rozrušoval neustálými přímými ataky publika (hrálo se i mezi nimi), scénickým řešením prostoru (mezi diváky byly stolky a dokonce i některé rekvizity) a vlastně i nahodilými hudebními vstupy hostujícího písničkáře s kytarou Inženýra Vladimíra (Vladimír Mikulka). Vznikl tak ryze divadelní tvar, se kterým bylo třeba – coby divák – aktivně nakládat. Rozlišovat vrstvy příběhu, soustředit se na – tentokrát po technické stránce výborně vybavené – herce a situace, jež vytvářejí, a současně se nechat unášet temnými proudy řeky Vltavy, na jejíž březích se vše odehrává. Jako vždy u tohoto souboru, je na každém jedinci, jak se podřídí či vzepře. Macháčkovi se stále nedaří vytvořit jednoznačně působící divadlo, ale – dle mého – nemá od něj daleko. Pokračuje-li svými prostředky u nás někdo ve směru experimentující činohry, absurdního dramatu a nebanálního fyzického jednání, je to právě on. Je klidnější a sofistikovanější, než současní následovníci Jana Nebeského, a oproti němu racionálnější a přísnější. Přes mnohé výstřelky je až asketický, čímž se – asi nevědomky – blíží k divadelnímu myšlení D. D. Pařízka či Kamily Polívkové. Chce-li někdo znát soudobé proudy české činohry, neměl by si jeho práci nechat ujít. A je dobře, že byla – byť kontroverzně přijata – na ŠP. Vždyť donedávna byl – a vlastně pořád je (Macháček byl šéfredaktorem festivalového deníku) – s ním neodmyslitelně spjat.

Vrátíme-li se o na ŠP, soutěžní program v sobotu uzavřelo ostravské Statické divadlo, jež se na ŠP prezentovalo potřetí v řadě a obě předchozí produkce vždy doputovaly až do JH. I tato byla doporučena, byť si myslím, že je ze všech nejproblematič­tější, nejméně formou i zpracováním dotažená. Ostravští – a to jak autor textu Jakub Tichý a režisér Ondřej Turoň, tak i výtvarník Jan Lörincz a všichni současně (plus Josef Jusku a další tři) i jako herci – se přecenili. Pokusili se o jakési futuristické undergroundové, barokem a jeho symbolikou inspirované divadlo a uvízli v pasti vlastního divadelního neumětelství. Veselá psychoanalytická barokní tragédie v osmi obrazech, jak autoři dílo charakterizují, je jakousi apokalyptickou cestou životem, možná uvíznutím v postmortálním světě, plnou rádoby magických, (snad) barokem inspirovaných obrazů a symboliky, dokonce božích zázraků. Ovšem vše je zabaleno do tak zoufalé jevištní, výtvarné i herecké, nedbalosti, až vše magické i filosofické zaniká. A na povrch vyplouvá rozpačitost hraní, neujasněnost jednání, obecnost sdělování. Z toho se občas vyčleňují jiskřivé – především po textové stránce – výstupy, chytrá filosofující zamyšlení. Příběh je ovšem nejasný a divák se v něm jen těžko orientuje. Osvěží jej občasné vpády civilních postav hraných Radoslavem Piekelnickým a Renatou Fišrovou, kteří svým autentickým herectvím vnášejí do dění příjemná oživení a ozdravná zcizení. Život je podle všeho sen a smrt je podle všeho jeho součástí, chtěli podle všeho Ostravští říct. Volí k tomu ale ledabylé, neúnosně nedokonalé divadelní postupy včetně slovního projevu a jednání hlavních herců a blábolivého výtvarného kódu všepřekrývajícího igelitu, což vytváří bariéru zmatečného jevištního dění a v důsledku vede k diváckému neporozumění. Možná zajímavý text (na diskusi po představení se dlouze mluvilo o jeho možnostech interpretovat jej jinými divadelními prostředky a soubory) vyžaduje mnohem dotaženější formu včetně přísnějšího dramaturgického a režijního přístupu utahujícího text i hraní. Ovšem jako otisk undergroundového postoje, kdy je aktérům vše jedno, jen když skrze divadlo jsou vidět a slyšet, jako hospodské divadlo ne nepodobné byvším Černým švihákům z Červeného Kostelce to bylo Ok.

Neděle 27. června

Ale to jsem netušil, jaký nářez přijde v neděli ráno. S formálně velmi podobným divadelní tvarem i formou se na jevišti DPČ prezentovalo nedašovské Divadlo Dohory s inscenací Hora bez. To už byl čistý jevištní nářez a poetika undergoundu. Se Statickým divadlem skrze Jana Lörincze personálně propojený soubor nabídl obdobné divadelní postupy, ještě však syrovější, ledabylejší a neučesanější. Syrové sci-fi o lidech rodících se bez nohou a jejich chůzi pomocí hadích nohou, o postapokaplyp­tickém světě a touze po životě mimo výdobytky civilizace, o snech a vizích, to vše v hávu jakého art-brut divadla, tedy divadelně nepoučeného, ničím divadelním neovlivněného, ničím divadelním se nezatěžujícího. Když byl herec za portálem nalevo, ale měl vyjít zprava, klidně přešel skrčen před diváky přes celou scénu, jako když se malé dítě lehce skrývá, a šeptal na herce: Chvilku počkejte, už jdu. Ti do té doby opakovali několikrát jednu repliku. Anebo když pod obrovskou rekvizitou skrytí herci je tlačili přes celou scénu, aby ji skryli za oponou, ale netrefili se a zůstali před ní, klidně zpod ní neobratně vylezli a odešli. A hrálo se dál. A tak podobně. Zkrátka trochu cimrmanovský underground a hodně burtonovský Ed Wood. Kdo se dokázal naladit, mohl se náramně bavit a dokonce i vzít ekologické téma vážně. Věřím, že vše totiž bylo myšleno seriózně a napsané se zápalem. A mnohé jevištní fóry byly svou bizarností okouzlující. Třeba když chůzi inscenovali posunem rekvizit zleva doprava a později podobně animovali i pád skály. Herci byli plně zaujatí. Ani na vteřinu nevypadli ze svého konceptu, děj se co děj. Tak se projevuje nezávislá kultura, tak pracuje underground. Jiná estetika, nekonvenční jednání, razantní názory, pikantnost, bizarnost a podivínství. Jako porotci jsme je vybrali jako hlavní představitele divadelního proudu reprezentujícího ŠP. To nikde jinde neuvidíte! Z JH budou velmi pravděpodobně hnáni ohnivým plamenem. A co…

Následovali mnou od jejich vzniku v roce 2010 sledovaní pardubičtí (byť spíše pražští či celonárodní) Teď nádech a leť. Zabývají se antropologickými postupy komunitního divadla, vynášejí na povrch témata bolesti a tragických osudů slabých lidí tohoto světa, především z oblastí postižených válečným běsněním. Utečencům, dětským válečníkům, pronásledovaným ženám a z toho plynoucím životům na okraji společnosti. Svou dosud nejotevřenější produkcí Strategie růže nabídli životní příběhy právě těchto lidí. Performeři (čtyři dívky + vedoucí souboru David Zelinka) je vyprávějí ve venkovním, otevřeném prostoru rozsazeným divákům (v Písku to bylo v Palackého parku poblíž kamenného altánu). Obracejí se na jednotlivce sedící vedle nich na židlích, či mluví ve stoje ke všem. Přibližují se i vzdalují. Nahodile, dle vlastní nálady. I tak ale vzniká čitelná struktura. Zpívají ukrajinské lidové písně, jež dění scelují. Své příběhy – vesměs konkrétních lidí, mužů, žen i dětí z válečných oblastí, ale i své osobní, soukromé a dokonce i mytologické (Noe) – různě posouvají a vracejí se k nim. Nahlížejí je a sdělují z různých stran a úhlů. Prostorem tak zní nekonečný tok hlasů, jakýsi žalm otiskující osudy a myšlení lidských obětí válečných vřav tohoto světa. A nejen jich. Jako když kolem diváků protéká kalná řeka. A odnáší špínu světa do očistného moře. Herci věří, že když jeden strom zazní, rozezvučí se celý les. Přinášejí víru v člověka a naději v život. Pro to žijí, pro to cestují po válkou a chudobou poznamenaných, neuralgických místech světa, pro to hrají divadlo. Svými performancemi naplňují smysl mýtu Pandořiny skříňky. Když se z ní všechny bědy, svízele a nemoci rozletěly do světa, zůstala na samém dně jediná věc… naděje. Naděje je jediné, co nám zbývá.

Letošní ŠP zakončila divadelní cesta či přesněji lidové procesí souboru vzniklého na půdě Katedry divadelních a filmových studií FF UK v Olomouci a v tamním Divadle Šantovka, říkajícího si Nabalkoně. Jejich akce Morena (inspirovaná tradičním lidovým vynášením Moreny) byl vlastně slovanský rituál smrti. Diváci následovali lidové (folklórní) zpodobení této figuríny (tedy na tyči nesené figuríny ze slámy, oděné do lidového kroje) a v průběhu produkce, na předem připravených místech krátkých zastavení, sledovali příběh nevěsty, jíž v průběhu svatby umřel pádem z koně ženich. Evokovali po celý čas různé lidové rituály za doprovodu folklorní hudby a v moravských lidových kostýmech, či jejich moderních nápodobách. Performanci připravoval kolektivně spolu s herci Vít Zborník, čtyřadvacetiletý syn známého divadelníka Františka Zborníka. Bylo to symbolické zakončení festivalu. Vynášení bolesti a smrti a její pohřbívání, vyrovnávání se s ní. Všichni jsme nakonec na Morenu, již aktéři položili před sochu sv. Jana Nepomuckého u kostela Narození panny Marie na zem, vložili kamínek. Snad tím byla vynesena a pohřbena i pandemie, jež nás už dva roky pronásleduje.

Pro uměleckou i estetickou protiváhu a vyrovnanost jsme – tedy letošní porota, sestávající z autora tohoto textu, Petra Váši a Romana Černíka – na letošní JH nominovali vedle extravagantní Hory Bez i Hanu Voříškovou a její Rýžování. A doporučili CKD, Haló, chci ven, Podle všeho, Strategii růže, Soví zpěv a Cvičme v rytme. Všem přeju úspěch.

V příloze fotografie Milana Strotzera z představení Brambůrky (Most), Hora bez (Nedašov) a Haló, chci ven (Svitavy) – pozn. red.

Autor: Vladimír Hulec

Přílohy:

Most-Bramburky-Cvicime-v-rytme-MS63-f2qme Nedasov-Doh-ry-Hora-bez-MS52-izfcb Svitavy-H.-Voriskova-a-Tomas-Mohr-Halo-chci-ven-3lmhs