Nejvíc mě, díkybohu, zaměstnává divadlo

Režisér Martin Vokoun Autor: Petr Florián

Rozhovor s režisérem Martinem Vokounem, který se vedle profesionálního divadla věnoval a věnuje i amatérským tvůrcům a scénám. Řada z vás jej poznala coby porotce či lektora semináře. Kde můžete vidět jeho inscenace?


Letos na Jiráskově Hronově jsem si uvědomila, když jsem Tě tam potkala coby lektora semináře, že je to už pěkných pár let, co jsem tam viděla Tvou inscenaci Plešaté zpěvačky – a moc se mi líbila, mimochodem. Ve kterém roce to bylo?

Dávno, dávno již tomu… Jestli se nepletu, bylo to v roce 2004.

V jakém tvůrčím období ses tehdy nacházel? Mám tím na mysli, zda to bylo před DAMU či při DAMU – a s jakým souborem?

Bylo to při DAMU. Jestli počítám správně, tak to bylo o prázdninách mezi druhým a třetím ročníkem. A Plešatá zpěvačka byla mou první samostatnou režií se souborem Divadla Bez zákulisí ze Sokolova.

Jak ses vlastně dostal k divadlu? Nějaké genetické předurčení nebo naopak zvrat?

No spíš asi zvrat. Tedy určitě – protože v rodině žádné umělecké geny nemáme. :) Ještě na sokolovské gymnázium jsem nastupoval s přesvědčením, že ze mě bude veterinář. Pak jsme se spolužáky začali připravovat studentská představení, skrze to jsme byli osloveni právě Divadlem Bez zákulisí, které tehdy shánělo mladé herce – a tím byl můj osud zpečetěn – nakonec jsem se na veterinu ani nehlásil a podal jsem si přihlášku na DAMU. Do sokolovského souboru jsem nastupoval asi v roce 2000 nebo 2001. A mou první inscenací, kterou jsem tam hrál (nebo přesněji řečeno tančil a zpíval), byla notoricky známá komedie Sluha dvou pánů – tehdy v Sokolově spíše v muzikálovém pojetí.

Věděl jsi pak brzy, že chceš být režisérem?

Už od studentského divadla jsem spíše inklinoval k režii, ačkoliv jsem několikrát hrál i na gymplu a posléze i v amatérském souboru v Sokolově (dokonce v případě nejvyšší nouze hraju občas i teď). Pobyt na jevišti je pro mě spíše stresujícím faktorem, nikdy jsem v sobě asi neměl ten zdravý exhibicionismus, který je k herectví potřeba.

Byla Tvoje cesta na DAMU přímočará, nebo jak to dnes vidíš?

Ona to byla spíš taková náhoda nebo hec. Divadlo mě bavilo a řekl jsem si (proti všem prognózám), že si podám přihlášku na DAMU na režii. Sám jsem si říkal, že je mizivá šance, že to vyjde, ale že si nechci celý život vyčítat, že jsem to nezkusil. V záloze jsem měl dráhu pedagoga a viděl jsem se spíše jako učitel češtiny a dějepisu. Ale ono to nějakým záhadným způsobem vyšlo a má cesta tím byla určena.

Kdo Tě učil, jak vzpomínáš na školu?

Studoval jsem v ročníku režiséra doc. Jana Buriana a dramaturgyně Johany Kudláčkové. A vzpomínky na školu jsou trochu ambivalentního charakteru – na jednu stranu velice náročné období, kdy se člověk snaží obstát a hledá sám sebe a své směřování, na straně druhé velice hezké období plné mnoha setkání a zážitků, na které se nezapomíná. Prostě to bylo velice intenzivních šest let, jsem za ně rád a čerpat z nich budu asi celoživotně, ale vrátit do té doby bych se už nechtěl. ;)

Co, kdo, kromě školy Tě zatím ohledně divadla nejvíc formovalo, inspirovalo.. Inspiruje, formuje…?

Asi jsou to konkrétní lidé, které člověk na té profesní cestě potkává. Osobnosti, které jsou hodné obdivu svým charismatem, moudrostí a zkušeností. Nechci tady rozvíjet nějaký jmenný seznam, ale rozhodně si neodpustím jmenovat jen pár z nich – např. profesor Jaroslav Vostrý nebo dramaturgyně Daria Ullrichová ještě na škole, posléze v praxi například režisér Milan Schejbal nebo dramaturgyně Kateřina Fixová či další dramaturgyně Máša Caltová – lidé, od kterých se učím dodnes. Stejně tak mnoho mých vrstevníků, spolupracovníků a kamarádů. A dokonce mě velice často inspirují moji studenti – to je totiž také zajímavé zrcadlo nahlížení. Člověk se prostě pořád má co učit.

Uvažoval jsi někdy vážně o něčem jiném – myslím tím o jiném povolání? Co by asi bylo, kdybys DAMU nezkusil…

Nechci, aby to vyznělo pateticky či nějak fatálně, ale neumím si představit, že by v mém životě divadlo neexistovalo – a myslím si, že kdybych ho nedělal profesionálně, určitě bych k němu stále inklinoval alespoň na amatérské úrovni. Každopádně člověk má pořád někde vzadu pootevřená zadní vrátka – takže pokud bych z jakéhokoliv důvodu musel divadlo přestat dělat, tak bych se viděl buď jako kavárník nebo jako učitel – to jsou dvě věci, které mě vždy bavily a baví – ale ta práce s lidmi je mi evidentně souzená.

A jak je to s Tvým propojením s amatérským divadlem? To bylo přerušeno na nějakou dobu, nebo vlastně ani ne?

Spíše se tak transformovalo a vyvinulo. S žádným amatérským souborem už aktivně nespolupracuju, ale stále mám v amatérských vodách mnoho přátel, se kterými jsem v kontaktu a stejně tak jsem nikdy nepřerušil kontakt s amatérským divadlem díky mnoha přehlídkám, kde jsem seděl v porotách nebo seminářům, které tu a tam někde lektoruju.

Kdy jsi začal lektorovat a co?

To je ta transformace, o které jsem se zmínil výše. V podstatě jsem od hraní v amatérském divadle v Sokolově přešel k režírování, posléze přišla studia na DAMU, pak nabídka psát pro zpravodaje na několika přehlídkách, poté jsem na těch přehlídkách začal porotovat a poslední fází (tedy zatím) je, že jsem začal vést různé semináře. Odtud vedla tak nějak logicky cesta k výuce herectví na Vyšší odborné škole herecké, kde s kolegyní a kamarádkou Dianou Šoltýsovou vedeme ročník.

Jaké je pro Tebe být v porotě amatérské přehlídky? Je to zábava nebo taky stres?

Myslím, že je to obojí – tedy zábava i stres. Baví mě na tom setkávání s různými lidmi, různými úhly pohledu a různými způsoby práce. Zároveň pořád vnímám tu obrovskou zodpovědnost za to, co a komu řeknu a že to může mít pro konkrétního člověka velký dopad. Takže je potřeba neustále hledat ten kompromis mezi laskavostí (protože to ti lidé dělají s láskou a ve svém volném čase) a mezi zdravě kritickým pohledem (protože proto si pravděpodobně na jakoukoliv přehlídku přijeli).

Letos jsi byl na Jiráskově Hronově lektorem specifického semináře, který Tě „donutil“ vidět všechna představení, je to tak? Jak díky tomu vnímáš letošní ročník? Byl spíš průměrný nebo lepší než než jiné, které jsi zažil – a jak sis Hronov užil Ty?

Ano, je to tak, vedení Diskusního klubu na Hronově vyžadovalo to, abych jako lektor viděl téměř všechna letošní představení z hlavního programu – protože jinak bych se neměl s frekventanty semináře o čem bavit. Nevím, jestli si troufám vynášet nějaké zásadní hodnocení a srovnávání s jinými ročníky. Každopádně za mě osobně byl letošní ročník spíše lehce nadprůměrný. Velice mě potěšila zpráva o tom, že hodně mladých lidí má ve své tvorbě potřebu se konfrontovat s dějinami 20. století a stavět se čelem k problémům, které rezonují společností.

Která představení bys označil za nejlepší? A naopak – dají se shrnout problémy těch nejmíň podařených?

V návaznosti na minulou odpověď mě zaujalo například představení Gerta S. ze ZUŠ Štítného v Praze nebo Osm statečných Divadla Dagmar z Karlových Varů. Stejně tak byla pro mě velkým zážitkem inscenace Wildeovy pohádky Šťastný princ – hlavně díky svému minimalismu, atmosféře a nápaditosti – a také Hra na Zuzanku souboru Stinné stránky z Mostu. Co se „nepovedených představení“ týče, netroufám si úplně konkretizovat – nicméně obecně vzato bývají pro mě u amatérského divadla většinou problematické dva přístupy – pokud se nějaký soubor nesnaží hledat ve zvoleném titulu nějaká osobní témata a důvod, proč inscenovat zrovna tento titul (a ano, to že je to slavný film nebo oblíbená komedie většinou nestačí) a druhým problémem naopak bývá, když se nějaký soubor zahltí a ponoří do inscenace tak, že ve výsledku dění na jevišti rozumí už jen samotní inscenátoři (v tom lepším případě) a zapomíná se na diváka, který se s tématem a textem setkává poprvé a měl by být schopen ho pochopit.

Jak vnímáš proměnu JH za ty roky, co tam jezdíš?

Když já právě neumím odhadnout, jestli se za ta zmíněná léta změnil Jiráskův Hronov nebo jsem se změnil já… Anebo možná obojí. :) Bude to znít jako nostalgické vzpomínání, ale mám pocit, že před těmi více jak patnácti lety, když jsem byl na Hronově poprvé, tak tam byla tak nějak sevřenější a přátelštější atmosféra. Neříkám, že teď není, nicméně mám pocit, že pro mnoho souborů se z Hronova stala jen „další štace“ a důvodem mnohokrát není jet se setkávat a inspirovat prací ostatních souborů, ale jen prezentovat sebe sama a zase odjet. To mě trochu mrzí. Stejně tak se bohužel nemůžu zbavit jistého pocitu „nevítaného hosta“ přímo v samotném Hronově. To samozřejmě neplatí pro všechny a všechno a je to čistě subjektivní pocit, ale musím říct, že dříve jsem ho nemíval.

Co Tě nejvíc zaměstnává právě teď?

Tak nejvíc mě, díkybohu, zaměstnává divadlo. Teď v říjnu jsme odpremiérovali Babičku Boženy Němcové v Městském divadle v Kladně, s divadlem Puls jsme v pražském Rock Café stihli premiéru autorské hry Nymfay a ve svém domovském souboru 3D company jsme ještě zvládli obnovenou premiéru scénické koláže LORCA na motivy života a díla španělského básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy. V tuto chvíli pracuji na úpravě muzikálu Cabaret, který budu od listopadu zkoušet s absolventským ročníkem studentů brněnské JAMU. A aby toho nebylo málo, ještě učím herectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Takže se nenudím, ale jsem tomu rád.

Kde všude můžeme Tvé inscenace vidět:

Můj domovský soubor, který zároveň vedu, je 3D company, který má už sedmým rokem domovskou scénu v Žižkovském divadle Járy Cimrmana (více informací o repertoáru mohou čtenáři najít na webových stránkách www.3dcompany.cz). Jinak jsem tzv. na volné noze, ale pravidelně působím např. v již zmíněném Městském divadle v Kladně, v Divadle A. Dvořáka v Příbrami nebo městském divadle v Mostě. Také pravidelně režíruji v pražské Komorní činohře nebo v Divadle J.K. Tyla v Plzni. Pokud by někoho zajímala všechna má minulá i aktuální práce, může se podívat na mé webové stránky www.martinvokoun.cz

Autor: Pavlína Schejbalová