O potřebě nepraktičnosti a otevřených očích

Kočovné divadlo Ad Hoc: IL Congelatore Autor: www.divadloadhoc.cz

Současné amatérské divadlo vnímám jako současné divadlo, anebo jako současné umění, ba jako současné cokoliv. Je ho chvályhodně hodně, trocha ho je vynikajícího, trocha mizerného a nejvíc někde mezi tím. Jeho síla tkví v tom, že se ze všech divadel nejméně musí ohlížet na kasovní úspěch, pokud ovšem nechce. Musím se přiznat, že to, které se na kasovní úspěch ohlížet chce, je mi jaksi podezřelé.


Je mi jaksi podezřelé – ne pro samu ambici vydělávat, ale proto, že z téhle sféry potom plynou ty dlouhé zástupy anglických frašek a francouzských bulvárů inscenovaných často bez znalosti žánrových pravidel, zato se znalostí televizních estrád. Na druhé straně potom stojí ta spousta úchvatných a uchvácených nadšenců, kteří investují nezměrné množství času, energie a peněz do podniků od pohledu ztrátových: kupují práva na současné hry, které se jim v životě nemohou na vstupném zaplatit, nákladnou techniku na jednorázové projekty či instalace, vyrábějí scénu či loutky s vidinou pár repríz, protože to přece jenom stojí za to. Tahle sféra amatérského divadla (a je úplně jedno, jestli jde o činohru, loutky nebo třeba divadlo poezie) je především jakýmsi odbojem proti účelovosti dnešního světa, nadějí, že všechno neřeší jen trh. A je to sféra početná – to mi asi na současném amatérském divadle dělá největší radost.

Každý rok se jako porotce, recenzent i jako divák (už už jsem málem napsal „pouhý“) zúčastním aspoň pěti amatérských přehlídek, od krajských po tu mezidruhovou celostátní. A každý rok mi amatérské divadlo připraví několik zážitků, které si ve svém diváckém deníčku několikrát podtrhnu – loni třeba (žádné překvapení) skvostný Il Congelatore, který zrovna ve chvíli, když píšu tyto řádky, hostuje na pražském operním bienále Opera 2015. Nepochybuji o tom, že bude mít i v konkurenci všech velkých operních domů z České republiky i Slovenska úspěch, zrovna jako vedle velkých zahraničních činoher a hvězdných českých profesionálů zazářila Hanka Voříšková se svými Pohyblivými obrázky, když jsem ji předloni pozval na plzeňský festival Divadlo. S amatérským divadlem je třeba počítat, to české profesionální divadlo dobře ví – je jeho inspirací a podhoubím, řada předních divadelníků z amatérského divadla vzešla (režisér „právnické“ Kytice Honza Holec aktuálně roste v průkazný režijní talent na DAMU), řada se k němu pravidelně (na přehlídkách, ale i při práci na konkrétních inscenacích) vrací a stává se, že se dokonce i celé ochotnické soubory dostanou k práci na profesionální inscenaci, jako nedávno ve zlínských Žítkovských bohyních.

A tady se dostávám k otázce, která mi nad tímhle článkem trochu vrtá hlavou: jestli paradoxně není profesionální divadlo tomu amatérskému otevřenější než naopak. Jestli se amatéři vůbec sledováním profesionálního divadla obtěžují. Mám totiž dojem, že moc ne, a že je to velká škoda – kde chybí zkušenost, nastupují předsudky, a máloco přeje rozvoji oboru tak málo, jako když se jen párkrát za rok všichni sjedou na přehlídce a řeknou si, že jim králíci dupou tak zhruba stejně. V současném divadle jsou tendence, které se v tom amatérském projevují jen dost nesměle, a často vzpomínám na jednoho významného amatérského divadelníka, který udělal inscenaci z ranku dokumentárního divadla a pak říkal, že ten termín poprvé slyšel až od nás na rozborovém semináři. Jistě, i objevování vlastními silami a cestami je možnost – ale není těch vlastních sil trochu škoda zrovna na objevování Ameriky?

Na konci každého kinopřenosu z newyorské Metropolitní opery apeluje průvodkyně večerem (zpravidla některá slavná operní diva v krásných šatech), aby diváci vyrazili i do své místní opery a podpořili lokální umělce. Chtěl bych svůj příspěvek uzavřít přáním, aby amatérští divadelníci vyhlíželi i mimo své přátelské okruhy, pořídili si abonmá do nejbližšího divadla a občas si třeba zajeli i někam dál, nebo třeba něco přečetli – jenže nejsem zrovna Renée Flemingová a trochu se bojím, že mi ten kazatelský tón neprojde tak snadno jako jí. Možná jsem přeci jen měl napsat tu nekomplikovanou zdravici. Ale co už: na tohle zkrátka teď myslím.

Co vy na to?

Jak vnímáte současné a zvlášť amatérské divadlo po roce 1989?

Napište nám..

Autor: Michal Zahálka