Olympiádou v Anglii k divadlu

Autor:

Ve Velké Británii je pro mezinárodní spolupráci velmi těžké najít finance. Je vidět mnoho mezinárodních festivalů v Evropě, ale v Británii jich mnoho není, protože ze státního rozpočtu nejsou vyhrazeny žádné peníze. Přesto se však jeden velký divadelní festival s mezinárodní účastí uskutečnit podařilo. Jane Ward, zakladatelka a režisérka organizace Central Youth Theatre ve Wolverhamptonu v Anglii, ve dnech 29. 7. až 6. 8. 2011 zapříčinila, že všichni tancovali! Projekt totiž nesl název Everybody Dance Now (www.centralyouththeatre.org/dance_now).


Ačkoli se zdá, že byl projekt zaměřený na pohybové či taneční divadlo, opak je pravdou. Celá myšlenka totiž tkvěla ve vytvoření a prezentaci divadelních inscenací o tanci – hlavně tedy o tanci společenském. Jinak řečeno, inscenace (a následné diskuze) se týkaly toho, jak tanec ovlivňoval historii a jak historie ovlivňovala tanec v konkrétních zemích. Ne náhodou byl v tomto projektu i soubor Hop-Hop z Ostrova pod vedením Ireny Konývkové s inscenací „Tak tohle je naše Leni…?!“, ve které Leni Freiwald díky vzpomínkám na tanečky z dětství procitá z klamu, že je německá dívka od narození.

Samozřejmě se tohoto jedinečného projektu, jenž se skládal z týdenního setkání před rokem a vyústil v závěrečný festival, nezúčastnil jen soubor Hop-Hop a Angličané. O společenském tanci ve své zemi hrál také soubor Theater Am Gym (Hall, Rakousko), Valiant Company (Siauliai, Litva), Theatre of One Poem (Opole, Polsko), Grenztänzer (Darmstadt, Německo) a Art Studio Kambana (Sofia, Bulharsko).

S ředitelkou festivalu Jane Ward jsem si povídal na konci festivalu a ptal jsem se především, jak takový projekt, který v české kotlině budeme jen velmi stěží hledat, vznikne. Jane se totiž podařilo skloubit docela uzavřenou komunitu neprofesionálních divadelníků s běžnými obyvateli města, ať už je to performance na náměstí, zájem o příběhy místních starousedlíků, zapojení kulturních menšin ve městě či společenské večery, ve kterých se složení tanečníků úzce odvíjelo od typu zábavy.

Co bylo první myšlenkou tohoto projektu?
Ideou bylo oslavit londýnské olympijské hry roku 2012 skrze téma „tanec“, které vláda ustanovila pro tento region (West Midlands) v rámci kulturní části OH 2012. Každý region má jiné téma (invalidita, film…). Pro nás ale bylo poněkud obtížné se uzpůsobit původnímu tématu tance, protože nejsme taneční, ale divadelní skupina. Následně nás napadl společenský tanec a jeho historie. Začali jsme připravovat velkou žádost o finanční podporu v rámci olympiády a hledat své mezinárodní partnery, které bychom mohli pozvat a částečně financovat jejich výdaje s festivalem spojené.

Jak jste došli k další oblasti projektu – k imigračním komunitám?
Z historie společenského tance v našem městě Wolverhamptonu jsme si vybrali hlavně 20. až 70. léta minulého století, protože v těchto letech byla historie města velice ovlivněna migrací (Indů, Afrokaribičanů – převážně z Jamajky, východních Evropanů) a měnila se nejen struktura obyvatel, ale hlavně celá kultura a společenský tanec. Mluvili jsme se staršími lidmi, aby nám předali své vzpomínky na tancování, když byli mladí; bavili jsme se s různými asociacemi kulturních menšin, které zde žijí (Poláci, Litevci, Maďaři, Irové, další Afrokaribičané a Asiaté). Cílem bylo zapojit do projektu co nejširší spektrum skupin žijících ve městě za účelem debaty o britských lidech a imigrantech před desítkami let oproti britským lidem a imigrantům dnes. Stálo to mnoho času dát dohromady peníze, všechny partnery a další řadu věcí, až jsme nakonec zjistili, že nám finance z kulturní olympiády nevystačí. Měli jsme přislíbeno sto tisíc liber a museli jsme najít dalších sto tisíc z různých zdrojů a z našich vlastních akcí (dohromady stál celý projekt v přepočtu zhruba 5,5 milionu Kč, což, vzhledem k českým poměrům, byla šokující informace). Tato první část, od myšlenky k sehnání peněz, trvala bezmála rok a půl. V září minulého roku jsme definitivně věděli, že máme všechny potřebné peníze na všechno – exhibici, dokumentaci, téměř každovečerní společenské tance, celý festival, naše představení, film o asijské komunitě.

Realizace projektu Everybody Dance Now ale nezačala až teď. Před rokem se na týden setkali z každého souboru jeden vedoucí a jeden člen. Proč?
Chtěla jsem, aby se všichni spolu sešli, aby si povídali o společenském tanci, migraci a dalších tématech festivalu, aby si každý mohl vybrat, kde bude za rok hrát (k dispozici měli kolem deseti různých prostor), a aby popřemýšlel, o čem by jejich budoucí inscenace měla přibližně být. Nejdůležitější však bylo setkání všech lidí a sdílení jejich myšlenek o divadle a tanci.

Teď, když festival již končí, mohla bys ho nějak ohodnotit?
Bylo pro mě velmi důležité vybízet mladé lidi ke společenským tancům. V podstatě pro ně měl festival dvě hlavní části: divadlo a vytváření vlastního společenského tance. Každý večer měli všichni účastníci odlišné zkušenosti z různých tanců (tradičních evropských lidových tanců, indických Bollywood a Bhangra tanců, tanců diska 70. let, tanců klasických společenských – swing, jive, waltz…). Normálně o tom tak nepřemýšlíš, protože se máš dobře a je prostě party! Ale realitou je, že je to tvůj aktuální společenský tanec v historii lidstva. A za padesát let, až budeš starým pánem a někdo se tě zeptá, že dělá projekt o společenském tanci a že by rád, abys mu řekl, co tys dělal, když jsi jako mladý tancoval, řekneš, že jsi byl v Anglii na šíleném festivalu o společenských tancích, a pak někdo další přijde za těch padesát let, že by chtěl dělat představení o té době. Taková jsme se snažili udělat letos my (soubor Central Youth Theatre) – představení, ve kterých oživíme historii a příběhy obyčejných lidí, kteří v té době byli mladí a nebyli ještě velkými manažery, neměli rodinu a užívali si naplno života a volnosti. Je to jako zrcadlo. Zrcadlíme příběhy starých lidí a vytváříme na festivalu nové příběhy současných mladých lidí..

Autor: Michal Drtina