Orlická maska 2017

Vono to pude aneb Král Ubu Autor: Foto Jan Pražák

„Že je někdo někam nominován, je určitě skvělé. Ale není to podstatné, cennější je, že se setkáváme a vyměňujeme si zkušenosti.


Soutěžení by mělo být až na druhém místě, ostatně se mi zdá, že ho často přeceňujeme,“ připomněla na závěr třetího ročníku postupové přehlídky Orlická maska 2017 (10. – 12. března) její ředitelka Lenka Janyšová. Orlickoústecké setkání divadelníků z Pardubického kraje (v programu ještě soubory z Prahy, Hradce Králové a vysočinského Hlinska) představilo devět inscenací. Na dvou jevištích – v Roškotově divadle a Malé scéně – a vždy před poměrně početným místním publikem. A samozřejmě před porotou. Předsedal jí prof. Jan Císař, s ním byli v týmu ještě Vladimír Fekar, Eva Spoustová a Alexandr Gregar.

Úvodní představení nabídlo pohled do dílny v podstatě začínajícího pražského souboru Nenalezen. Představil se autorskou inscenací s názvem Rád tě nevidím, konverzačkou ze současného „manažerského, marketingového a mediálního prostředí“, již napsal člen souboru a zároveň jeden z protagonistů příběhu Patrik Bursa. To, že v Ústí nad Orlicí představení zaujalo méně, než příznivce souboru v jejich – jak přiznal režisér – miniaturní domácí scéně v Rock Café, však nezpůsobilo pouze jiné prostředí. Soubor se divadelnosti (kvalitou předlohy i režijní a hereckou zkušeností) zatím jen cudně dotýká…

Z blízké České Třebové přijel na Orlickou masku Divadelní soubor Hýbl, tradiční spolek, dokonce podle slov svého režiséra Jiřího Jireše s „konzervativním pohledem“ na amatérské divadlo. Tak v jeho podání vyzněla i Balada z hadrů Wericha, Voskovce a Ježka, byť s „moderně“ nasamplovaným, hudebním doprovodem a (unavující) složkou elektronických bicích. Nu, známe to, živá muzika se shání obtížně, ale klavír v rohu jeviště by určitě byl živější… Na ilustrativní scéně, pěkně a v pohledných fundusových kostýmech se zpívalo a hrálo jaksi decentně, občas se vznešenou rétorikou. Poslechli jsme si předscény ponocného Jehana a antouška Georgese, dokonce v nápodobě znění pánů Horníčka a Wericha z padesátých let minulého století, tedy i s dobovými konotacemi, které čas už odvál, jež si ale pamětníci a milovníci komických geniů stále připomínají (včetně té krávy, co s posledním litrem mléka ve vemeni utekla kulakovi do JZD). Škoda, že alespoň rytmem a tempem není představení současnější. Ale více než dvacítka herců byla zorganizována slušně, za což Jirka Jireš získal Čestné uznání za režii a soubor Cenu za kolektivní pěvecký projev. Ten byl skutečně půvabný.

Loni na Orlické masce nominovaný na Volyni pardubický Exil se představil jednou z posledních premiér, v Pardubicích jich každoročně uvádějí hned několik. Inscenace Domov můj vznikla v režii hostujícího profesionála, principála olomoucké Tramtarie, Vladimíra Kracika. Herci z Exilu se pokusili vyrovnat s (nelehkou) českou novinkou, kterou speciálně pro herce Divadla Na zábradlí před časem napsal Jiří Pokorný. Příběh bezdomovců s igelitkou plnou peněz, která jim náhle mění život. Drsná, až absurdní, ale hlavně syrová groteska s hlubším sociálním a morálním aspektem a jazykem bez servítků. Hlavně ovšem – příležitost pro syté herecké výkony. Soubor se jí ve spolupráci s režisérem Kracikem chopil razantně a energicky, v některých situacích možná až příliš překotně. Zásadním pro tvar inscenace je pokus o zachycení atmosféry specifického bezdomoveckého prostředí, inscenátorům se ji podařilo vytvořit a herci nezklamali, soubor byl ve formě bez zjevných rozdílů. Samozřejmě Jana Tichá v roli Anděla (a jeho metamorfóz) potvrdila, že je výjimečně talentovanou herečkou a Cena za herecký výkon ji neminula. Ondřej Broulík získal Čestné uznání za roli bezdomovce Emericha a soubor navíc i Cenu za inscenaci, včetně doporučení na letošní Volyni.

Produkce Orlické masky nachystala na každý den tři představení. Sobotu odstartovalo svitavské DOcela MAlé divadlo s pokusem o inscenaci Ze života hmyzu bratří Čapků. Režisérka Radka Oblouková i její svěřenci si s ní mnoho neporadili, tak jako spousty inscenátorů v minulosti, které ovšem – jako svitavské – přitažlivost předlohy neodradila, Hmyz je titul lákavý. Svitavští, byť herci značně mladí a v mnoha ohledech zatím „nepolíbení“ zákruty života a zatím i „nedospělí k sarkasmu“, však svou verzi nabídli se srdcem na dlani a po svém. Režisérka Radka Oblouková získala Čestné uznání za koncepci inscenace a Daniel Šrajbr i Čestné uznání ze herecké ztvárnění Tuláka.

Konverzačních, zábavných, tedy bulvárních komedií bývá po vlastech českých jako máku a v nejrůznějších podobách a sortách více či méně kvalitních. V provedení profesionálních hereckých trup objíždějí s úspěchem štace a není divu, že se jich často chápe i leckterý amatérský divadelní spolek, titul určitě přitáhne! A navíc, hned při první čtené zkoušce bývá legrace. Avšak, jak známo, udělat dobře dobrou komedii je dřina vyžadující mnohé divadelní dovednosti. Přesto se v amatérském prostředí – a hlavně před domácím publikem – takovým spektáklům daří. I žamberský Spolek divadelních ochotníků Diviš, jenž se jmenuje podle vynálezce hromosvodu, má s inscenací Herci jsou unaveni od Erica Essouse, francouzského herce (na způsob našeho Antonína Procházky), u svého publika úspěch. Bavili se ovšem i diváci v Ústí nad Orlicí, a to především výkony dvou protagonistů, Petra Žitného v roli Ivana (Cena za herecký výkon) a Michala Belobrada v roli Norberta (Čestné uznání). Také díky přehledné a smysluplné režii (Iva Šrámková za ní dostala Čestné uznání) a bez ohledu na to, že by inscenaci slušelo sytější a temperamentnější herectví ostatních, přesnější timing ad., prostě ony dovednosti, které potřebuje dobrá bulvární (čti oddechová, smíchutvorná) komedie…

Třebechovický Divadelní spolek Symposion patří na královéhradecku rovněž k tradičnějším divadelním souborům, jimž není cizí lecjaká zábava, spíše však konzervativnějšího střihu, kde lze uplatnit dobrý pěvecký a herecký potenciál. Se svým režisérem Petrem Hofmanem, který strávil léta i jako herec na profesionálních prknech, se čas od času pokouší proniknout i do jiných divadelních vesmírů, žánrově či stylově. Tentokrát to zkusil s hrou světového formátu – Alfred Jarry: Král Ubu, navíc pod názvem Vono to pude! Odvaha především – tak lze třebechovický opus označit, a oddanost souboru režisérově vizi, oddané herecké naplnění s mnoha technickými, rytmickými, choreografickými i mluvními záludnostmi (byť ne vždy zvládnutými). V duchu žánru i po smyslu hry byl skvělý Martin Černý jako Honimír (Cena za herecký výkon), za expresivní líčení a znamenité kostýmy dostala Cenu Lenka Faltová, Cenu za úpravu a režii samozřejmě Petr Hofman, s Jarryho předlohou si poradil a legendárního Krále Ubu uvedl po svém, v souvislostech současného světa těch nahoře a dole… Byť není inscenace bez problémů, oslovila publikum a porotu natolik, že kromě Ceny přehlídky získala nominaci na letošní národní přehlídku činoherního divadla ve Volyni.

Další inscenace v programu přehlídky byla rovněž výraznou úpravou původní látky. Pedagog a tvůrce Škeble, divadelního souboru lanškrounského gymnázia Jan Střecha, už více než patnáct let podněcuje stále nové mladé nadšence k amatérskému divadlu, a to v inscenacích, které výrazně ovlivňuje svým autorským rukopisem (před dvěma lety zaujal na Orlické masce svou adaptací Růže pro Algernon). Nelze tvrdit, že jeho pohled na Jiráskovu Lucernu nabídl podstatně nové vidění: Střecha se pokouší o jisté aktuální (společenské, politické) konotace a o humorný nadhled (např. i v použitých písních). Problémem je herecká nezkušenost a rozpačité, začátečnické scénické zpracování, jež prostor jeviště Roškotova divadla ještě více zdůraznil. Přesto lze pokusnictví lanškrounských studentů ocenit. Čestné uznání za herecký výkon získala mladičká Petra Pecháčková v mužské roli Vrchního.

Divadelní soubor Duha z Hlinska přivezl další, v pořadí už třetí razantní adaptaci původní látky, tentokrát pokus o jevištní zpracování Erbenovy Svatební košile, dokonce v jakémsi procesu vzniku díla s kritickými poznámkami k důvodům a motivacím vedoucím ke vzniku básně. Malý soubor, navíc hendikepovaný zásadními záskoky, musel sáhnout i k mnohé improvizaci, která vedla k přijetí poněkud rozpačitému…

Poslední představení Orlické masky 2017 a rovněž ambiciózní projekt přivezl soubor Divadla Jesličky Josefa Tejkla z Hradce Králové. Pojem soubor je v tomto případě ambivalentní, zpravidla se pod hlavičkou Jesliček jedná o skupinu kolem režiséra inscenace, studenty, absolventy, pedagogy, ale i přátele této úctyhodné instituce. Nikoliv o uskupení, které by např. vývojově od inscenace k inscenaci rostlo. To je jakési specifikum této královéhradecké divadelní líhně… Pedagog Jesliček, herec a režisér Jaroslav Pokorný si ke své nové inscenaci zvolil Vltavínky Magdaleny Frydrych Gregorové (vznikly před pár lety v královéhradeckém Klicperově divadle, když tu autorka působila jako dramaturgyně, měly tu světovou premiéru). Podtitul hry – Sny českých žen 20. století – nabízí rozsáhlou rodinnou ságu zahrnující zvraty doby, přemety myšlení, sociální a politické střety od počátku minulého století někam k současnosti, ne nepodobnou současným televizním seriálům, jejichž hrdinou bývá obyčejný člověk. Text Frydrychové je na jedné straně jakousi hlubinnou sondou osudů hlavních hrdinek, na druhé příběhem jak z Červené knihovny. Podtrženo: vše v rámci obludné televizní talkshow, v níž moderátor deptá „autorku“ knižní předlohy onoho „historického seriálu“ – zároveň předváděného na jevišti. Autenticita televizní zpovědi (využívající i improvizace a spolupráce s publikem) byla v inscenaci nejsilnější. Porota ocenila Michaelu Chládkovou Cenou za herecký výkon v roli spisovatelky Lenky Nové a Čestným uznáním Josefa Jana Kopeckého za roli Moderátora. Jednotlivé příběhy, zabydlující jeviště, už neměly takový tah, často působily staticky, prvoplánově, ve stereotypním aranžmá a bez silnějšího účinku dramatické situace. S Frydrychové hrou to není snadné, možná proto na českých jevištích není příliš k vidění.

Co dodat? Orlická maska 2017 byla pestrá, každé z devíti představení něčím zaujalo a mohlo být inspirací pro účastníky: tolik pokusů o originální uchopení dramatického textu se hned tak nesejde a nechyběly ani pokusy o „jiný“ formální pohled na současné amatérské divadlo. A nezklamaly ani tradiční přístupy charakterizující amatérský mainstream. Orlicko-ústecká přehlídka má k dispozici dvě skvělé vybavené moderní divadelní budovy a příjemné zázemí s ochotnými, vstřícnými pořadateli. I skvělý bar bez zavírací hodiny. Svým třetím ročníkem potvrdila životaschopnost – včetně přitažlivosti pro místní publikum i divadelní soubory z širokého okolí. Dokonce ani na porotu si hostující ansámbly nestěžovaly…

Autor: Alexandr Gregar