Orlická maska 2021

Z představení Osiřelý západ Autor: Miroslav Janyš

Krajská postupová přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla v Ústí nad Orlicí letos proběhla 4. a 5. června ve znamení počínající nové naděje na definitivně svobodné (bezpečné) setkávání divadelníků po dlouhém období pandemické covidové krize, tedy po psychologicky vzato (pro všechen lid divadelní, který tolik miluje vzájemnost, spolkování a potkávání) extrémně krutém období.


Vzhledem k oné (vlastně kontinuální) rok a půl trvající pauze, v čase, po který jsme se mohli potkávat výhradně ve virtuálním prostoru, by se zdálo takřka nemožné, že by se mohly “vyloupnout” jakékoli nové divadelní kusy. Tisíckrát během této doby jsme se přesvědčili, že divadlo (i přes všechny nejlepší snahy o zpřítomnění a co nejužší vzájemné přiblížení streamováním a všelijakými jinými “virtuálními” formáty) “na dálku” – nefunguje. Bez možnosti osobního setkání “tváří v tvář” měly “naše specifické” múzy “smůlu”…. Živá kultura a film zkrátka nejsou totéž. Amatérští divadelníci však opět dokázali, že jsou nezdolatelní a dokáží zůstat “inspirováni” i v domácím vězení, kdy “byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak (kromě jiného) “zakázali HRÁT a zakázali zpívat” (psát – což je v původním Krylově textu – se přece jen dost dobře mohlo).

Samozřejmě, že letošní přehlídka nepředstavila dříve obvyklé množství inscenací, ale i těch pět “kousků”, které jsme měli možnost na přehlídce v Ústí shlédnout, považuji za daných okolností za zázrak a doklad neuvěřitelné tvůrčí “umanutosti”. Že během pandemie zkoušeli v divadlech herci profesionální (s vědomím, že jejich představení uvidí diváci bůhvíkdy) je pochopitelné – je to jejich normální práce, ale že amatéři budou mít onlinové zkoušky, “pojedou” přes všechny výše zmíněné nesnáze dál a za čtrnáct dní jakžtakž “volného” provozu budou schopní ukázat nějaký ucelený tvar je obdivuhodné.

Odborná porota (ve složení: Vladinír Fekar, Saša Gregar a Eva Spoustová) si byla této mimořádné situace samozřejmě vědoma, ale troufám si říct, že kvůli okolnostem nijak nesnížila kritéria posuzování, náhledy a diskuse byly stejně věcné, upřimné a “bez obalu” jako při přehlídkách, které se konaly v předchozích obdobích njak z normálu “nevyšinutých”.

Jako první jsme shlédli inscenaci Čas pro život, kterou přivezl do Ústí divadelní spolek Proměna. Spolek vznikl v roce 2003 jako kulturní a tvůrčí projekt pro seniory. Jeho posláním je začleňování starších lidí do uměleckého dění obce a města a mimo jiné přinášení energie a témat k zamyšlení. Inscenace se zabývala fenoménem času, nabízela různé pohledy na čas, lidské pocity z jeho plynutí a uplývání a mnoho obecných komentářů k tématu času. Záměrně se vyhýbala tématu zrození (počátku lidského času) a smrti (konce lidského času). Samozřejmě, že je jisté, že soubor čeká na inscenaci ještě další práce a jejich usilovné a vůči tématu zatím hodně “pokorné” hledání výsledného tvaru ještě nekončí. Zatím se nám inscenace představila ve formě jakési koláže: “scénka v kavárně či vinárně – “pohybově-deklamační skupinový předěl” – “přednáška” – další předěl – “”scénka na ulici a v bytě” – předěl…atd (v opakujícím se, předpokládatelném schématu) Zdá se, že přestože režisérka a autorka textu Helena Kubů vycházela (podle vlastních slov) z témat, která vnímala jako témata svých herců a snažila se psát jim text “na tělo”, zatím hercům neotevřela dostačný prostor – příležitost k přesvědčivému osobnostnímu herectví, ke kterému má ovšem soubor velké předpoklady. V této fázi vzniku představení herci jakoby se ostýchali povolit opratě vlastní spontaneity a zdá se, že herci jen (s větší či menší mírou energie) odříkávají mnohdy až esejistické intelektuálně zaměřené úvahy (s výjimkou živějšího a životnějšího dialogu manželské dvojice). Soubor je ohromně sympatický, vyzařuje z něj velká chuť hrát, vykazuje schopnost vnímat partnera v dialogu i osvojit si náročný, rozsáhlý text. Věříme, že získá-li na jevišti ještě větší sebejistotu a dostane-li prostor pro větší rozsah vlastní tvůrčí práce, přinese jim i divákům představení ještě větší uspokojení. V diskusi se hovořilo o lounském “Třetím věku” a jejich představení “Analéma” jako o možném inspiračním zdroji pro další “svobodnější” práci režisérky a hlavního “tahouna” souboru s herci, o scénografické složce, práci se světly během “rytmizovaných pohybových vložek”, doprovázených tématicky zajímavými reprodukovanými nahrávkami překrývajících se hlasů herců, o energii na jevišti, o vnitřní motivaci herce, interpretujícího (původně značně “literární”) text a o jeho vlastním tvůrčím vkladu.

S další inscenací překvapil DS exveseláci?! z Ústí nad Orlicí. Pod režijním vedením Lenky Janyšové dokázali převážně “po internetu” nazkoušet náročný text Martina McDonagha Osiřelý západ. Všechny tyto bývalé studenty ústeckého gymnázia zavály jejich vysokoškolské studijní povinnosti do různých míst republiky, takže pouhé “dvoudenní” intenzivní soustředění bylo jedinou možností, jak hru “sesadit” dohromady a během přehlídky odpremiérovat. Během diskuse jsme se dotkli tématu zadní obrazové projekce, použití úvodní hudby a toho, jaké nasazení je optimální vzhledem k tomuto obtížnému žánru. Je třeba ocenit způsob, jakým se interpreti zmocnili svých rolí, byli schopni citlivé souhry, pochopili text a emocionálně své role naplnili. Scéna fungovala skvěle, trouba kouřila, madonky se roztékaly, vraždilo se s patřičnou brutalitou a sebevraždilo se patřičně odevzdaně a absurdní groteska jako celek “šlapala” velmi dobře.

Sobotní program zahájil divadelní spolek HRRR z Nemošic tragikomedií “…tak příště”. Jde o původní text Josefa Sedláka pro velmi aktivní amatérskou divadelnici Renátu Šťastnou, která v inscenaci vystupuje jako jediná protagonistka a které také připadla úloha režisérky. Vznik představení byl opět poznámenán covidovými omezeními a odkládáním předvedení hry před publikem. Je třeba ocenit vnitřní lidskou vervu, s jakou Renáta Šťastná vykresluje postavu čerstvě rozvedené, kultivované ženy, která se rozhodla svůj další život přes všechna zklamání “nezabalit” a naplno si ho užívat, než se dozví o vážné (pro diváky blíže nespecifikované) chorobě – sdělením diagnózy hra končí. V diskusi jsme společně zvažovali co provede tréma (po dlouhé době bez diváků) v kombinaci s ne zcela spolehlivě osvojeným textem, jak se chová žena, když je doma opravdu sama, jak je možné pracovat s publikem jako s divadelním partnerem a naopak: jak ukázat zcela intimní momenty a zapomenout přitom, že mě publikum sleduje a co emocionálně asi prožívá žena, ktera svede milence vlastní dcery. Mnoho poznámek se týkalo textu a dramaturgie vůbec. Inscenace má před sebou zajímavou příležitost k ještě realističtějšímu psychologickému uchopení různých pozic postavy a dopracování. Držíme palce a vážíme si elánu a zanícení jejích tvůrců..!

Václav Havel: Audience – tuto tragikomickou jednoaktovku o bezvýchodnosti a absurditě přivezlo na Orlickou masku opatovické Divadlo MY theatre. Režijní, scénografické a kostýmní duo tvůrců a protagonistů – Josef Jan Kopecký a Aleš Dvořák se přijelo pochlubit svou nejuváděnější hrou (se dvě stovkami úspěšných repríz na kontě), kterou nyní čerstvě obnovilo. V diskusi se probírala účelnost delší úvodní části, jejímž prostřednictvím (za zvuků autentických dobových nahrávek) navozují tvůrci povědomí o rámcovém společenském klimatu v ČSSR kolem roku 1977, a běhemž ní se postava Sládka ve zcela brilantním podání Aleše Dvořáka přivádí do stavu “přiměřené pracovní” opilosti”. Aleš Dvořák zvoil z několika nabízejících se možností výpovědi o své postavě rovinu citlivějšího, v zásadě empatického intelektuálně omezeného zoufalce, který podléhá bez většího odporu poměrům, ze kterých je vnitřně zoufalý. Diskuse se tedy týkala dalších možných výkladů charakteru a strategie postavy během hry při uskutečňování vlastního záměru. Také způsob, jakým J.J.Kopecký pojal poslední Vaňkův vstup byl zajímavým námětem k úvahám. Hodně jsme probírali také obecnou (zvláště u mladé generace) (ne)znalost moderních československých a českých dějin – i to, co tento limit znalostí znamená pro inscenování podobných her. Vzhledem k tomu, že mezi diskutujícími se vyskytlo pár středoškolských či vysokoškolských pedagogů, bylo věru mnoho co probírat.

Poslední inscenací přehlídky přivezl z Olomouce studentský divadelní, filmový a hudební umělecký spolek Nabalkoně. Studenti (i absolventi) Univerzity Palackého (převážně studií divadelních a filmových, muzikologie a výtvarné výchovy) se nechali inspirovat slovanským rituálním vynášením Moreny (Morany, Mořeny, Smrti…) ze vsi a poskytli nám svou inscenací Morena kolektivní zážitek ve formě veřejné události. Vybaveni zpěvníčky se slovy a notami nápěvů písní, posíleni štamprličkou moravského životabudiče a čerstvým domácím chlebem, vydali jsme se na pouť středem města, přes náměstí – do parku u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pouť našeho průvodu byla rozdělena na několik zastavení, na kterých byly inscenovány tři krátké povídky – dvě autorské a jedna maeterlinckovská, inspirovaná hrou “Vnitro”. Vynesli jsme společně Smrtku, která během naší cesty pokosila jeden mladý život, čímž připravila nevěstu a ženicha a matku o syna – do “oázy klidu v rušném centru města”, tam jsme ji rituálně pokladli drobným kamením, pochovali ji a splnili uměleckým spolkem Nabalkoně proklamovaný cíl – uzavřeli jsme období “nepotkávání, oddělenosti a smutku”. Nesmírně šťastnou souhrou náhod doprovázely krásné, čisté mnohohlasé zpívání a hru harmoniky, pasáže interpretace textů i průvodní kurážné podněcování publika halasné ústecké zvony, které se staly nečekanou shodou okolností zásadním (náhodným!) prvkem inscenace. A stojí také za to připomenout chvíli, kdy v parku nedaleko od nás (náhodou!) místní měšťan stál s kosou, kterou pomalu rozvážně soustředěně brousil! Když při docházení průvodu k meditační kapli sv. Jana Pavla II. (ve které a před kterou se odehrávalo matčino smíření se synovou smrtí a odpuštění) zněl z věže kostela (náhodou!) dokonce i sugestivní umíráček, imprese okamžiku byla (i díky těmto všem fascinujícím synchronicitám) vskutku velmi mocná. Vraceli jsme se zvesela zpátky a ještě chvíli se před Malou scénou spontánně při muzice a zpěvu veselili. I na tanec došlo. Následující diskuse potvrdila, že zážitek to byl pro všechny zúčastněné velmi příjemný, inspirující a že zakončení přehlídky snad nemohlo být lepší. Hovořilo se hodně o folklóru, o tom, jak jinak je vnímán Středočechy a Moravany, o písničkách z různých krajů (včetně jedné slovenské), které jsou v inscenaci užity, o krojích a kostýmech s jejich náznaky, o (tomuto žánru odpovídajícím) hereckém projevu na otevřeném plenérovém prostranství, o vhodnější (lehčí) konstrukci loutky Morany a také o možnosti, zda by se daly ony podmaňující zvony nějak (ideálně náhodou! :-) ) zajistit při reprízách, ať už budou kdekoli…

Veliké poděkování patří ústeckým sponzorům přehlídky a všem dobrým duším, které přispěly svým dílem k tomu, že všechno po celou dobu klapalo jak náleží, děkujeme divadelnímu spolku Vicena za to, jak vřele a s jakou mimořádnou péčí nás přichýlil a staral se o nás, děkujeme za dobrou krmi a dostatek pitiva, za přátelský a bezpečný prostor pro všechny divadelní lidi dobré vůle!

Smrt ze všech našich obcí byla tedy přičiněním posledního kusu přehlídky, jak doufáme, řádně vynesena! A před námi je snad už doopravdy “světlejší” čas. Čas setkávání, společného tvoření, zábavy a všech těch našich divadelních radostí, po kterých se nám všem tolik stýskalo. Všem hodně zdraví a síly!

Lektorský sbor doporučil na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Volyně: DS exVeseláci?! z Ústí nad Orlicí s inscenací Osiřelý západ.

Lektorský sbor udělil čestná uznání:

Jindřichu Jabornickému za herecký výkon v roli Manžela v inscenaci Čas pro život DS Proměna Praha

Janu Pražákovi za herecký výkon v roli Otce Welshe v inscenaci Osiřelý západ DS exVeseláci?! Ústí nad Orlicí

Jiřímu Procházkovi za herecký výkon v roli Valena Connora v inscenaci Osiřelý západ DS exVeseláci ?! Ústí nad Orlicí

Jakubu Musilovi za herecký výkon v roli Colemana Connora v inscenaci Osiřelý západ DS exVeseláci?! Ústí nad Orlicí

Evě Stejskalové za herecký výkon v roli Girleen Kelleherové v inscenaci Osiřelý západ DS exVeseláci?! Ústí nad Orlicí

Lence Janyšové za režii inscenace Osiřelý západ DS exVeseláci?! Ústí nad Orlicí

Adamu Suchánkovi za herecký výkon v roli Průvodce v inscenaci Morena DS Nabalkoně Olomouc

Lektorský sbor udělil Ceny:

Aleši Dvořákovi za herecký výkon v roli Sládka v inscenaci Audience Divadla MY theatre Opatovice nad Labem

Vítu Zborníkovi za koncepci inscenace Morena DS Nabalkoně Olomouc

DS Nabalkoně Olomouc za kolektivní výpověď v inscenaci Morena

Autor: Eva Spoustová