Otevřeno Kolín 2019 - nabídka dílen pohybového divadla!

Autor:

Tradiční termín i místo (poslední dubnový víkend, městské divadlo Kolín), tradiční pořadatelé (Evropské centrum pantomimy neslyšících, NIPOS a městské divadlo), tradiční podporovatelé (ministerstvo kultury, Středočeský kraj a město Kolín + záštita České komise UNESCO). K tomu nemohu nepřidat grafický vizuál Rosti Pospíšila, který Otevřeno provází od prvního ročníku.


To je nebo spíš byla celostátní přehlídka pantomimy a pohybového divadla. Pokud si však myslíte, že jeden ročník je jako druhý, tak to na štěstí pravda není.

Letošní ročník by se dal pojmenovat jako dílna pro tento druh divadla spojená s dvouhodinovou přehlídkou pantomimických čísel a tanečních choreografií vybraných ze čtyř mezikrajových přehlídek (Hradec Králové, Brno, Plzeň a Liberec). Na celkem šestnácti kouscích bylo vesměs vidět, že od mezikrajové přehlídky ušly další kus cesty. Neměnící se lektorský sbor (mimové Antonín Klepáč, polovina někdejších Cvoků, Josef Tichý, pedagožka JAMU prof. Zoja Mikotová a tanečnice a pedagožka Veronika Vaculíková) objel všechny přehlídky a své rozpravy se soubory a skupinami zaměřil velmi prakticky. Každý dostal zpětnou vazbu a mohl s ní pracovat. V Kolíně se k nim přidaly kritička a teoretička Ladislava Petišková a Lenka Lázňovská. K vlastní přehlídce se ještě dostanu.

Pokud jde o vzdělávací část přehlídky, patřily do ní jednak páteční a sobotní dopolední dílny a také inspirativní představení v pátek a v sobotu večer. Otevřeno nabídlo Roberta Nižnika (vztah hlasu, pohybu, rytmu a scénického prostoru), Adélu Kratochvílovou (žonglérská dílna) a Lukáše Šimona (rozvíjení technických dovedností pantomimy s důrazem na herecký výraz při imaginární pantomimě). V pátek večer jsme shlédli představení Antona Eliáše a Lukáše Šimona Plastékové. Oba pánové v technicky dokonalé formě hrají příběh dvou znepřátelených kmenů v Amazonském pralese, které se snaží nastolit nějaký modus vivendi, do něhož jim házejí klacky také pralesní zvířata, trochu škodolibě škodící. Po loňském úspěchu představení Robo Erektus jsme asi všichni čekali víc. Inscenace je poměrně nová a chtějí-li ji dál uvádět, budou muset změnit klíč, který dávají divákům. Pánové chtějí hrát pantomimickou grotesku, avšak diváci to čtou jako drama. Oba žánry se však spolu hodně tlučou. V sobotu vystoupili jako hosté galaprogramu tři odlišné subjekty. Sólová performace Viktora Černického nazvaná Parolapolea je pohybovým divadlem, které si osahává fyzický svět a zkoumá jeho hranice. Pracuje s dvěma tyčkami v trojrozměrném prostoru, pohrává si s gravitací, objemem prostoru, světlem, zvukem. Reagujeme stejně na vnější podněty, když máme zavázané oči? Potřebujeme oděv? Je lidská vůle silnější bez ohledu na to, co slyšíme? Tyto a další otázky si Černický klade. Pantomimická groteska Čekání na Antonína Novotného a Zoji Mikotové je postavená na klasické pantomimě v intimním setkání starého muže a ženy, které je vlastně čekáním na sestřičku smrt. V úspornosti gest, mimiky, pohybů, pantomima je přece uměním zkratky, to byla ukázka toho, co tento žánr umí, když to někdo umí udělat. Poslední částí večera bylo Tadáda dib tadáda tanečního divadla BUFO Martina Packa. Veselé i vážnější taneční pojednání o střetávání mezi muži a ženami naplněné malými i většími lidskými osudy. Na této cestě vás obslouží číšník, kterého nic nerozhází. Všechny tři kusy sobotního večera, z nichž každý pracoval s jinými pohybovými a tanečními prostředky, musely účastníky zaujmout. Pro zpravodajskou povinnost dodávám, že jako představení pro děti v neděli dopoledne shlédla kolínská veřejnost agenturní Princeznu ze mlýna.

Co tedy přinesla národní přehlídka. Už jsem se zmínila, že většina čísel doznala od mezikrajových přehlídek změny. To svědčí především o tom, že aktéři svou divadelní činnost cítí jako živou záležitost a že jsou schopni na sobě pracovat. Pokud by to bylo jinak, viděla bych budoucnost tohoto druhu divadla docela černě. Jako vždy můžeme z hlediska prostředků rozdělit přehlídku na tři části.

Největší objemem je pořád taneční divadlo čerpající z programu souborů scénického tance. Platí, že soubory odnikud nepostupují, musí projít mezikrajovými přehlídkami a dát tak najevo svůj zájem. Platí to i pro choreografie uvedené na podzim minulého roku na přehlídce Tanec, tanec v Jablonci nad Nisou. V letošním programu jsme shlédli tři choreografie PULSu Opava, dvě dětská čísla T-Dance Písek, tradiční chlapecké číslo TS Flash z Jaroměře. Ke stálým účastníků patří skupina ze ZUŠ B.Smetany Nové Město n.M. a TAPC Magdalena z Rychnova u Jablonce n.N. Nepochybně nejzajímavější byl další pokus studia Magdalena pracovat na choreografiích postavených na klasické hudbě. V loňském roce jsme na JH viděli jejich variaci na Schumanna, letos si Ludmila Rellichová zvolila ještě těžší hudbu – Mahlerovy Písně o mrtvých dětech, tedy téma vázané na tragické životní pocity. Výsledkem je výsostně umělecká záležitost – choreografie nazvaná V takovém nečase. Lída z hlediska techniky a stylu vychází z dunkanismu. Plynulé pohyby celým tělem tanečnic tak, aby vynikla krása tanečního pohybu. Vytříbené provedení pracuje více s postoji než gesty, což může vytvořit dojem téměř Rodinových soch. Tanec jako zhmotnělá hudba. Najdeme náznaky funerálního příběhu, což zvyšuje emotivnost celé choreografie mimochodem skvěle prostorově zvládnuté. Paní Petišková mluvila o komplexním přístupu tvůrců – od námětu, choreografii, hledání pohybového slovníku až k prostorové kompozici. V takovém nečase bude součástí nominačního bloku z letošního Kolína na JH. Zmíním se ještě o choreografiích PULSu Opava. Tanečně i choreograficky vyspělý soubor (choreografka Eva Vondálová) si vybírá náměty z okruhu já a my a okolní svět a hledá vyjádření pocitů, dokonce lze říci, že měnících se pocitů. Názorně je to vidět na choreografii Dokonalá?!, kde se dívky se srovnávají s módním časopisem. Vidíme, jak se jejich pocit ze sebe mění. Eva vytváří kolektivní choreografie skládající se z individuálních postojů. Ne vždy to lze tak postavit např. když pracuje s metafyzickým tématem jako je omezenost (Omezeny v omezeních). Prospívá tomu velké jeviště, které však láká k určité popisnosti (opakování motivů). Na třetím čísle V kostce pojmenovala Veronika Vaculíková určité pohybové klíšé – otočky, převaly, zastavování.

Druhým blokem přehlídky je nonverbální divadlo. Viděli jsme tři performace. Zatím neznámý soubor NOSNOST – divadlo v pohybu Nedvědice uvedl příběh pracující s prvky hororu nazvaný Na půdě. Říkají o sobě, že jsou chudé divadlo, zvyklé hrát na ulici. Jejich číslo je postaveno na principech černého divadla, na svícení, na triku oddělení nohou a hlav. Pravděpodobně na ulici bychom na ně nekladli takové nároky jako v podmínkách divadelního jeviště. To vyžaduje jednak přesnost, scénografii (nezbytný černý samet chybí) jednak hravost v nápadech a jejich variabilitě. Jde o jednoduchý příběh, dvojice se večer dívá na televizi a když se obraz porouchá, žena vyrazí na půdu, kde se setká se strašidly. Poté, co se nevrátí, odchází muž a děj se může opakovat. Soubor dotvořil rámec (nicméně by to chtělo větší souvislost mezi televizním obrazem a hororem na půdě), dodal některé nápady (jednonohý překvapí), ale pořád je to málo. Hlavy jedoucí jako na orloji jsou sice dobré, ale nemůže to opakovat čtyřikrát. Dvě další čísla byla z Brna. Setkání, segment Orbita Brno navazuje na činnost integrované skupiny Setkání, která vznikla v Ostravě v roce 2005 (Tereza Leopold Vejsadová). Drobná scénka nazvaná Na cestě pracuje se setkáním dívky a chlapce, kteří postupně nacházejí i cestu k sobě a ke vzájemnému porozumění. I přes fyzická omezení se pracuje s jedním temporytmem, což přestává být po chvíli zajímavé, oba aktéři si beze slov skáčou do řeči a jednají překotně a tím pro diváka ne zcela srozumitelně. Nejzajímavější performací byl Let jeřábů (VDN DIFA JAMU), jejíž inspirací byla japonská pohádka Daigaku Hanaoky o jeřábech, kteří společně letí na jih. Když zrychlí, tak jim malý jeřáb nestačí a pomalu se snáší k zemi. Hejno se vydá na jeho záchranu. Zoja Mikotová zvolila pro studentky prvního ročníku koncepci výtvarně pohybové performace. Pracuje jako s loutkami s malými papírovými jeřáby (origami), hejno je vytvořeno rámem. Je to výtvarně pohybová báseň v minimalistickém provedení, která však dokáže obecně lidské téma – vztah ke slabšímu sdělit.

Třetí částí přehlídky byla pantomima. Vedle tradiční pantomimy S.I. Brno se objevila ještě jedna další. Až na grotesku Terapie celý blok nominoval lektorský sbor na JH. Pantomima S.I. Brno a její scénárista režisér v jedné osobě Josef Tichý uvedla dokonce čtyři grotesky. Může se opřít o typově vyzrálý soubor, který vedle opravdu zralého Antonína Zralého jako hlavní hvězdy souboru, má i mladé a dokonce malé mimy (devítiletý klučina) a velkou zkušenost s pantomimickými groteskami hereckou i režijní. Na začátku je nápad, který je rozepsán do scénáře a jednotlivých postav. Každá groteska musí mít překvapivou pointu. Vzhledem k tomu, že je uvidíme na JH, tak je nechci prozrazovat. Šipky staví na střetnutí mladé šipkařky a hospodského pivaře, které se groteskně vyvíjí, Terapie pracuje s terapeutickou metodou pacienta vyděsit, přinutit k násilnému jednání a pak uklidnit a tím vyléčit, ten se vrací domů k ženě, která jej nešetří (tato scénka měla problémy s temporytmem, délkou jednotlivých částí), drobnička Hruška je roztomilým číslem, které když se povede a chlapec je uvolněný, nesvázaný trémou, je velmi hravé, neboť pracuje s pseudoproblémem (chutná mi hruška nebo nikoliv). Patrně vrcholem je groteska nazvaná Krátký výjev ze státní správy s naprosto okouzlujícím Antonínem Zralým v roli trochu přitroublého státníka jako fór na druhou. Užijte si ho na JH. Do tohoto bloku patří dále soubor Grimasa z Ostravské lidové konzervatoře. Pánové Daniel Grimm a Roman Manda pracovali dříve s Evou Polzerovou a na Otevřenu již vystupovali. Choreografie nazvaná Navždy spolu využívá známých klasických sólových i párových improvizací, které se posléze spojily do jedné dějové linky. Staví na dvou odlišných hereckých typech jako protipólech, které se jim daří držet. Číslo je žánrově absurdním humorem a neztrácí tempo. Pokud to ještě trochu vyčistí, aby se divák v tom vždy vyznal, a pro příště si rozmyslí použití hudby (má pevnou stopáž, což je omezující a velmi svazující) mohou být ještě lepší.

Aby vzdělávání v oboru nebylo málo, nabízejí oba hlavní pořadatelé Otevřena dvě dílny. ECPN pod názvem Divadlo v pohybu připravuje ve dnech 9.-13. července 2019 v městském divadle v Kolíně čtyřdenní setkání se špičkovými lektory (Nižnik, Sochor,Tichý, Vizváry). Podmínky, přihlášky najdete na adrese ecpn@ecpn.cz. Společnost Amatérské divadlo a svět a NIPOS nachystali roční setkání s pantomimou a nonverbálním divadlem pod názvem Nonverbálno. Počítá se s týdenním soustředěním v Šumperku (16.-25.8.) a dvěma víkendovými setkáními v Rakovníku. Michal Hecht jako hlavní lektor (další lektoři Lukáš Šimon, Vojtěch Svoboda, Anička Kukučková) počítá s přípravou představení pro příští Otevřeno. Podmínky, přihlášky na adrese tomas@nipos.cz.

Autor: Lenka Lázňovská