Pábení Jiřího Hniličky v karlovarské Husovce

J. Hnilička jako Homless v Klimáčkových Historkách z fastfoodu v režii Anny Ratajské, 2014 Autor: Archiv souboru

Jiří Hnilička je dlouholetý výtvarník a herec karlovarského Divadelního studia D3 a nepřehlédnutelná postava českého amatérského divadla vůbec. Nedávno oslavil životní jubileum – a to se stalo záminkou pro vydechnutí a setkání, protože, jak už to tak bývá, v procesu zkoušení (poslední tři čtvrtě rok patřil přípravě Körnerovy balady o návratu domů Psí kůže, pro niž dělal scénu a v níž hraje Doleatora) není na podobné věci čas. Dílem v proslulé hospodě Orion zvané „Óčko“, dílem v Husovce, kde se schylovalo k první repríze Psí kůže, Jirka vyprávěl...


O začátcích divadelních i výtvarných, televizní soutěži, nezodpovědném sochaři, tryskající kašně a hliněném cirkusu

Já se narodil v Ústí, kam naši přesídlili po válce z Českých Budějovic; odtamtud jsme se stěhovali do Žatce a pak do Litoměřic; do první třídy jsem chodil prostě ve třech městech. V Litoměřicích jsem pak zůstal do patnácti a tam to začalo, naprostou náhodou. Myslím, že divadlo mám v krvi, jinak to není možné; hrávali jsme divadlo s kamarády v ulici, našli jsme nějaké kostýmy, už nevím kde, obzvlášť helmy s chocholy byly impozantní, a pak jsme měli osvícenou pionýrskou vedoucí, která by fungovala dobře i dneska, a ta mě přitáhla k maňáskům; v Litoměřicích byly dva nebo tři dětské domovy a pro ty jsme hráli hlavně, vždycky jsme tam přitáhli dvojkolku s věcmi a hráli o Punťovi Čtyřlístkovi a tak, víc už si nevzpomenu… To byly úplně první divadelní začátky. Kromě toho jsem vždycky měl chuť věnovat se výtvarnu, ale nikdo mě nevedl a já osobně nejsem ctižádostivý, nemám v sobě ambici bojovat sám za sebe o nějaké vyšší cíle, kdyby mě někdy někdo někde nezavedl tam, kde jsem, tak bych tam prostě nebyl; možná jsem později trochu zmoudřel, ale fakt jenom trochu. Ve třinácti letech jsem se dostal do televizní soutěže, Kdo s koho se jmenovala, a tam jsem bojoval sám za svoji školu v modelování; já jsem v té době vyhrával všechny soutěže v modelování z pastelíny i sochařské hlíny, jenže hlavně proto, že jsem vyráběl samé Leniny a Staliny, a asi i díky tomu se o mě nikdo nezajímal, nikdo neprojevil zájem vést mě dál; jo, byl tam jeden ochotný sochař, ale ten si vodil holky vedle do kabinetu a nechal mě na tu chvíli dělat z hlíny trávu s houbama, takže na to jsem se brzo vyprdnul; a když jsem vyhrál tu televizní soutěž, od sochařky, která tam seděla v porotě, jsem dostal sochařskou hlínu a udělal z ní kašnu; kašnu, která tryskala – dal jsem do ní trubičku a vodu jsem vytlačoval jako z injekce; rozumíš, už tehdy jsem spojoval věci technické s věcmi výtvarnými. Ve třinácti jsem chytil revmatickou horečku, docházelo u mě k deformaci srdečních chlopní, byl jsem dlouho v nemocnici, pak jsem nemohl sportovat, ani jsem nebyl na vojně; do nemocnice mi přinesli pastelínu a já si vyrobil rumpál – z hlavní desky nočního stolku jsem vozil sklenku s vodou nahoru a dolů; nebo jsem si doma přehrával ve vaně celého Robinsona; nebo jednou na pionýrském táboře jsem udělal z hlíny celý cirkus, holky ušily šapitó a prý to šlo zase na nějakou soutěž, ale to jsem se dozvěděl až později, to už jsem byl pryč…

O Karlových Varech a Déčku, zaměstnáních polovýtvarného typu a scénografické ško­le

V devítce jsem se přihlásil, přesně v tradicích naší rodiny, na strojní průmyslovku, měl jsem vyznamenání, ale nevzali mě pro nadbytečnost, tak jsem ve druhém termínu podal přihlášku na keramickou školu, talentovky jsem sice udělal později než všichni ostatní, ale udělal, a konečně se dostal do trochu jiného světa. Takže v patnácti jsem nastoupil do Karlových Varů a od té doby jsem tady; na sádrování jsme měli pana Matějíčka – a to byl divadelník, dělal loutkařinu ve Staré Roli; kromě toho jsem začal recitovat, uvedli jsme třeba Krysaře z Hammeln, a zalíbilo se mi to, jasně že ne hned, až tak ve třetím, čtvrtém ročníku, člověku trvá, než se všechno dozví, než to vstřebá… Pak jsem vyšel střední školu, a jak je pro mne typické, neměl jsem žádnou ctižádost jít na vysokou; pokusil jsem se to napravit asi po patnácti letech, to už jsem pracoval v divadle a tehdejší ředitel měl zájem toho „buřiče z ROH“ trochu zabavit, tak mi to schválil; ROH pro mě byla zlatá organizace, vždycky jsem se na ni vymluvil, když mě lákali do KSČ, že dělám divadlo a ROH a na víc nemám čas. Takže když jsem skončil střední školu, nechal jsem se umístit do porcelánky v Loučkách, kde jsem pracoval jako modelář a hned jsem založil, právě pod ROH, kroužek mladých, se kterými jsme jezdili po hradech a jiných památkách; v Loučkách taky pracoval skvělý karlovarský ochotník Láďa Fíman, ten za mnou jednou přišel a řekl „pojď, ukážu ti,“ a tak jsem přišel do Déčka; jako první roli jsem dostal Verunka v Broučcích, režisér Miloš Honsa po mně chtěl, abych představiteli Broučka, Mirkovi Dubskému, dal pohlavek a já mu ji opravdu vyťal, protože jsem věděl h…no o divadle, a on se mnou od té doby nechtěl hrát a pak ze souboru radši odešel… Chytil jsem se i výtvarně, Honsa na mě pomalu přenášel povinnosti výroby, pak navrhování, a když jsme se dostali do Káčka (do K-klubu v Rybářích; dodnes vzpomínanou domovskou scénu Déčka měl soubor k dispozici od roku 1971 do roku 1991 – pozn. raK), převedl je na mne zcela, v té době už odcházel a pak zemřel; v Káčku byl menší prostor, takže to bylo jednodušší, i co se výroby týče… Musím říct, že všechna zaměstnání v životě jsem měl polovýtvarného typu, a když jsem v disertační práci na keramické škole napsal, že bych chtěl být teoretikem i praktikem umění, tak se mi to v podstatě splnilo, i když k té praxi mám přece jenom blíže. Zúčastnil jsem se první scénografické školy SČDO, ta vznikla dřív než režijní, a nedá se na ni zapomenout, protože tam přednášel Svoboda, Kučera, Pražák, tehdejší špičky; taky díky tomu jsme měli na kvadrienále jako amatérští scénografové svoji část expozice; potkávali jsme se vždycky jednou měsíčně o víkendu a bylo to skvělé, navíc jsme soupeřili mezi sebou, dostávali „domácí úkoly“ – zadání něco vyrobit a přivézt; to mě moc bavilo, vymýšlet, vyrábět makety, uvádět myšlenku v život; navíc protože jsme neměli na materiály, museli jsme se naučit vymyslet a vyrobit „z prdu kuličku“. A vrcholem toho, co jsem se tam naučil, je teď Psí kůže…

O práci v dílnách, štěnicích, Galerii a o tom, jak je příjemné dočkat se ocenění

Na jaře 1978 jsem obsadil místo reklamáře v divadle – maloval jsem propagační panely; na podzim téhož roku mě požádali, jestli bych nenastoupil do divadelních dílen, protože jim někdo odešel; nedávno jsem se s tím člověkem setkal, on totiž tenkrát emigroval, vystudoval v zahraničí sochařství a dnes je z něj velký umělec… V dílnách jsem začal od píky, jako malíř – kašér, pak jsem postupně stoupal po žebříčku až na místo vedoucího dílen a za Čestmíra Kopeckého pak vedoucího výroby; za tu dobu jsem se setkal s velkým množstvím výtvarníků a výtvarnic, dobrých i špatných, ti dodali návrh a na mně bylo sehnat materiál a technicky to zpracovat, rozkreslit, spočítat, kolik co bude stát; konkrétně za Kopeckého, na přelomu tisíciletí, to byla doba nejštědřejší, zadání tomu odpovídala, byla monstrózní, nejednou jsem vyráběl scénu ne v dílnách, ale v hale v přízemí Husovky, protože nikam jinam jsem se nevešel… Jak jsem mluvil o tom, že nemám žádnou ctižádost, ono je to tím, že jsem poznal spoustu řemesel a spousta řemesel mě baví dodnes; když mi například chyběl svářeč nebo šička v manšaftu divadelní výroby, tak jsem ho musel zastoupit a dost věcí jsem se naučil, samozřejmě ne špičkově, kalhoty jsem si šil jednou a už to nikdy neudělám, ale se scénickými věcmi si poradím… V roce 2004 nás vyobcovali, zrušili místní profesionální soubor, pak jsem byl tři roky nezaměstnaný, na Magistrátu nám sice říkali „jste dobří řemeslníci, víme o vás, u nás práci budete mít vždycky“ a pak jsme skončili jako uklízeči na budově dvě, to je sklad za řekou; odtamtud jsem přinesl domů štěnice a těch deset dní, než jsme se jich zbavili, bylo dost hrozných; k tomu ten pocit ponížení… Tehdy jsem dostal nabídku udělat keramický betlém na Boží Dar, ten je tam vystavený dodnes; taky tam mají moji keramickou schránku na dopisy Ježíškovi; dva roky jsem zdobil vánoční stromeček v Ostrově, vyráběl velké keramické ozdoby; tahle zadání jsem bral vždycky, protože to obvykle znamenalo něco nového, výzvu. Zaplaťpánbůh jsem skončil svou pracovní kariéru na místě, které jsem si představoval, na kterém si mě vážili a na kterém jsem mohl předat svoje technické znalosti a zkušenosti s divadelním prostorem; v Galerii města Karlovy Vary jsem pracoval jako odborný výstavář a fotograf až do penze a i potom mi několikrát volali, jestli bych nechtěl znovu nastoupit, naposledy letos na jaře; člověk je rád, že někdo jeho práci ocení…

O vagantu, herectví, cenách a dětech

Myšlenka uspořádat vagant nenapadla jenom mě; my tehdy partneřili s divadlem Rubín v Praze, kam později nastoupil Ondřej Pavelka, který prošel i naším souborem; jezdili jsme na představení a nechali si kamarádsky radit od profesionálů. A jednou jsme seděli u Svatého Tomáše, to byla kdysi dávno moje nejoblíbenější hospoda na Malé Straně, kde dokonce vařili pivo a kam moc nechodili cizinci, a šla řeč o tom, že by bylo dobré putovat, jako se putovalo dřív, že bychom to mohli někdy zkusit, a pak najednou přišla Dana Burdová, dnes Žáková, s tím, že zná někoho, kdo má koně a toho jsme se všichni chytli s tím, že to, co jsme si vymysleli, by mohlo být reálné. Tomu klukovi, kterému kůň patřil, bylo třináct; jeho rodina byla hodně chudá, otec měl asi problém s alkoholem, v té době, v osmdesátých letech, měli v kuchyni hliněnou podlahu, pozvali nás, abychom přespali, a uložili nás na seně, řešili jsme základní potíž: jak dostat Kačabu, což byl pes, po žebříku nahoru, ale pro nás to nebyly problémy, ale romantika. Vzniklo krásné přátelství na tři roky, kluk vlastně s námi dospíval, ten první rok si rodiče někde půjčili auto a jezdili nám v patách a na konci vagantu, na to nezapomenu, v téhle rodině, která viděla maso jednou za měsíc, nám matka upekla dvě bábovky; na velkém prostranství stál obrovský stůl s bílým ubrusem a na něm dvě bábovky… To spojení skončilo po třech letech, protože kůň zestárnul; vagant trvá dodnes, byť ho pořádáme trochu v jiné podobě; to byl jeden z mých vkladů Déčku, ale nejenom můj. Zpětně si myslím, že to hlavní jsem odevzdal ve scénografii… Co se herectví týče – jsem trémista, hodně přítomnost na jevišti prožívám, o každé premiéře uvažuji, že toho nechám; ne že by mě to nenaplňovalo, baví mě to, zajímá, navíc jsem exhibicionista jako každý divadelník, ale není to to hlavní. Přitom některé role byly opravdu srdeční záležitosti; monodrama podle Ivana Diviše Deset rad synkovi do života souviselo s narozením mého prvního syna, doslova vymodleného; v Kuřeti na rožni jsem se nejvíce vydal zevnitř; možná pro mne byl největší herecký zážitek hrát s živým ohněm v Ondrášovi na vagantu v Liberku v roce 1998, v té hře jsem zpíval doslova na lesy, čelem k horám… Jasně že nádherná role byla ta poslední velká, Homless v Historkách z fastfoodu, ale teď už by se mi spíš líbilo zahrát si jako svého času Vlasta Ondráček v Hrátkách s čertem malou roli o pěti větách a šmytec; taky se nepovažuji za nějakého špičkového herce, spíš o sobě vím, že jsem typ – a že moje velká deviza je hlas; po premiéře Psí kůže do rozhovoru s rodinou vstoupila úplně neznámá žena, musela hrát volejbal, jak byla vysoká, a povídá: „Vy jste mě omráčil. Vy máte tak klidný a rozvážný hlas, že jsem vám všechno věřila,“ a šla pryč… Co se týče těch oficiálních ocenění za práci v Déčku, nejvíce si považuji tří; za Třináct vůní jsem dostal na Hronově v roce 1982 cenu za scénografii, o rok později za Kuře na rožni, za scénografii, ale hlavně za nejlepší herecký výkon nejen v našem představení, ale za celý Hronov. Ta inscenace pro mne vůbec hodně znamenala a hodně mě posunula, naznačila mi třeba jiné možnosti řešení prostoru, hrálo se v aréně a s loutkami, které jsem vyrobil… A další velká cena mě čekala v roce 2003 za scénografii pro Tachovského Mor. Zlatý Tylův odznak jsem dostal už někdy v osmdesátém roce… A tak si říkám, že dnes už nejsem ctižádostivý hlavně proto, že jsem všeho dosáhl, i ty děti se mi povedly; nejmladší František je v angažmá v Českých Budějovicích a myslím, že je tam šťastný – on, který v dospívání nechtěl divadlo ani vidět, protože věděl, že je to kámen úrazu mezi mnou a mojí ženou (Jirkovou ženou je herečka a režisérka Hana Franková – pozn. raK); Madla vyrůstala mezi dvěma klukama, má proto pár zvláštních povahových rysů a vydrží jako kůň, vystudovala VOŠ hereckou a teď dodělává anglistiku na Karlově univerzitě, je to bez diskuse hvězda naší rodiny; a nejstarší Honza dokončuje studia na DAMU a bude se věnovat tomu, čemu vždycky chtěl… S kolegyní Luckou Domesovou, mámou dramaturga Matěje Samce, jsme si po premiéře Strašidel notovali, jak jsme ty naše děti krásně vychovali, jak jsou odrazem našich ryzích charakterů a tak; ale beze srandy – myslím, že můžu být spokojený.

Jiří Hnilička odehrál jen v Déčku přes osmdesát rolí, kromě jmenovaných například Ladislava IV. a Prokopa Holého v Daňkově Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, Sempronia v Zavraždění svaté Celestýny, Hlavouna ve Čtyřiceti zlosynech a jednom neviňátku, Jakuba Grundle v Kulhavém mezkovi, Sancha 5 Panzu v Donu Quijotovi… Scéna ke Psí kůži je jeho stou realizovanou scénografickou prací. Ve stejné době, kdy ji vytvářel, obstarával výrobu kulis pro nejnovější inscenaci Činohry Karlovarského městského divadla, pohádku Konec strašidel ve Svatošských skalách, začínal organizovat vagant 2017 a učil výrobu keramiky v Becherově vile. A 2. června 2017 oslavil sedmdesáté narozeniny…

V příloze Jiří Hnilička na fografiích – v roli Gerta Wermeera (Loď jménem Naděje Hermana Heyermanse v režii Miloše Honsy, 1973, foto V. Ondráček); s vlastnoručně vyrobenými loutkami v roli Matěje Kuřete (v Šotolově a Potužilově Kuřeti na rožni v režii Anny Frankové, 1983, foto V. Ondráček); v roli Šlechetného otce v Ghelderodových Třech hercích, jednom dramatu (v režii Petra Richtera, 2009, foto J. Kodeš). Na čtvrté fotografii scéna J. Hniličky ke Körnerově Psí kůži režisérky Anny Ratajské, 2017, foto Václav Šlauf).

Autor: Petra Richter Kohutová

Přílohy:

1973-Lod-jmenem-Nadeje-2--2p391 1983-Kure-na-rozni-loutky-1--tjhvg J.Hnilicka-jako-otec-vib2e d3-2017-Psi-kuze-32-1--2pjzb