Pohádkové půlstoletí s DS D3 Karlovy Vary

Divadelní studio D3 Karlovy Vary: Malé noční hry - Pěnkava s Loutno Autor: Divadelní studio D3 Karlovy Vary

Ke konci loňského roku, přesně 25. listopadu 2016 uběhlo pětapadesát let od založení amatérského souboru Divadelní studio D3 Karlovy Vary (dále DS D3). Udržet kontinuálně při životě neprofesionální divadelní skupinu více než půlstoletí obnáší obrovské nasazení, vůli, nápady, píli i dobré vedení. A štěstí samozřejmě.


Karlovarské „Déčko“ to vše dnes má: disponuje stabilním hereckým kádrem, uměleckým domovem je mu divadlo Husovka, má své režiséry a dramaturgy, pestrý repertoár – a především věrné diváky. A to nejen diváky dospělé, ale také ty dětské. Jistě můžeme DS D3 považovat za nositele těch nejlepších ochotnických tradic na Karlovarsku, a tak nesmíme také zapomenout na to, že se dlouhodobě, věrně a kvalitně věnuje tvorbě pro děti. Výběrem vhodného repertoáru, značnou inscenační dovedností a osobitým pojetím dětské dramatiky kultivuje dětského diváka desítky let a jeho přínos na tomto kulturním poli je neoddiskutovatelný.

Ještě před polovinou 60. let nemají Karlovy Vary ani jednu scénu, která by, byť i nepravidelně, hrála pro dětského diváka. Profesionální divadelníci, je to typická situace, nemají o představení pro děti zájem, o nápravu stavu se musejí postarat ochotníci. V Karlových Varech se tím, kdo odstartoval éru dětského divadla po 2. sv. válce, stalo právě až DS D3. Role suplenta se však DS D3 neujalo trpně, nechápalo ji jen jako z nouze ctnost. Bralo ji jako svého druhu výzvu i službu veřejnosti. Divadlo pro děti se stalo součástí repertoáru DS D3 již v jeho první sezóně. „Byla to oboustranně výhodná spolupráce. My jsme měli podporu ze strany profesionálního divadla a oni měli od nás zajištěno, že se jim postaráme o dětského diváka,“ komentuje situaci dlouholetý vedoucí souboru a úspěšný režisér pohádek Vlastimil Ondráček. Představení pro děti, pohádka Zlatovláska se v roce 1964 stala po hře Přání sobotního večera druhým komplexním činoherním počinem mladého DS D3. Fenomén dětského dramatu vstoupil do programu karlovarských ochotníků, aby jej, a to k radosti dnes už téměř tří generací mladých diváků, už nikdy neopustil.

Herci „Déčka“ se začali pravidelně objevovat na pódiu karlovarského kamenného Divadla Vítězslava Nezvala. Smlouva je zavazovala k nastudování dvou pohádek pro děti za sezónu. Zodpovědnost, erudice a nasazení, atributy, které definovaly přípravy na dětská divadelní představení, se vyplatily. DS D3 se na dlouhá desetiletí stane vlajkovou lodí, vlastně etalonem divadla hrajícího pro děti, a to nejen v Karlových Varech, ale i v celém širším regionu. Klasická pohádková představení DS D3 otevírala svět divadla tisícům dětí z celého Karlovarska. Historicky druhým pohádkovým titulem DS D3 se stala Princezna Lipový květ. Zatímco Zlatovláska patří do zlatého fondu dětské literatury a dramatiky, DS D3 ji hráli v úpravě původního textu K. J. Erbena od J. Kainara, Princezna Lipový květ byla autorským počinem Miloše Honsy. Lze se snad po právu domnívat, že rozhodnutí nesáhnout podruhé po osvědčené látce, ale pohádkový příběh si napsat, dobře ilustruje ambice a schopnosti, které zakladatelé DS D3 měli.

K tradiční pohádkové látce se DS D3 vrátilo v roce 1967, to když 19. ledna uvedlo v Divadle Vítězslava Nezvala premiérovou Pohádku o Honzovi pod režijním vedením M. Honsy. V tomtéž roce jako Pohádku o Honzovi uvedli v DS D3 ještě obnovenou Zlatovlásku. V polovině června roku 1968 se ve stejném divadle odehrála za pozornosti téměř patnácti set diváků premiéra Radúze a Mahuleny uvedená k 50. výročí vzniku republiky. Tato dramatická látka nesoucí ve svém syžetu jasné pohádkové motivy, ovšem primárně nebyla v pojetí D3 určena nejmenšímu dětskému diváku. Vyšší ročníky základních škol a karlovarští středoškoláci o možnost do divadla přijít však nepřišli. Je pozoruhodné, že divadelníci byli schopni odvést téměř heroický výkon, když v premiérovém dni (15. 6. 1968) hru Radúz a Mahulena odehráli celkem třikrát!

Legendární Broučci, inspirovaní nesmrtelnou klasikou Josefa Karafiáta, se stali inscenací dětského diváka DS D3 pro rok 1969. Dnes už se asi nedozvíme, proč si herečka a režisérka Marie Honsová v nelehkém pookupačním roce vybrala právě tuto hru. Snad právě proto, že je tematiku příběhu možno vnímat jako alegorii správně prožitého života naplněného silným morálním apelem. Snad byla hra vnímána jako nositelka těchto vyšších mravních ctností, které mohou být prostřednictvím divadla sdělovány v době směřující k normalizaci, v níž tyto ctnosti u mnohých postupně uvadnou. Jisté je, že Broučci v podání DS D3 byli hrou dětským publikem milovanou. Původní Karafiátův prozaický text upravil pro divadlo Jan Flíček. „Vlídná a uměřená scéna, vkusně pojaté kostýmy a masky, ale především solidní herecká práce hlavních postav – Broučka v podání Miroslava Dubského a Berušky Aleny Krumpochové – daly dětem v hledišti zapomenout na čas,“ komentoval představení dobový tisk.

V období mezi lety 1969–1973 se v tvorbě DS D3 neobjevují nové tituly určené dětem. Reprízují se osvědčené hry. Teprve na podzim roku 1974 uvádí ochotníci nový kus – Pasáčka vepřů, klasický pohádkový příběh Hanse Ch. Andersena v divadelní adaptaci Karly Voglové a režii Marie Honsové. Režisérka představila „Pasáčka“ na Krajské přehlídce divadelních souborů hrajících pro děti v Ostrově. Inscenaci porota ocenila hlavní cenou a také cenou za režii i cenami hereckými pro Petra Richtra v roli Prince a Ladislava Fímana v roli Císaře.

Dvaadvacátou premiérou (7. 6. 1975 v karlovarském K-klubu; představení pro vesničku SOS z Doubí) souboru byla pohádka Vodník Mařenka. S autory textu – Vlastimilem Novákem a Stanislavem Oubramem – později naváže DS D3 úzkou a trvalou spolupráci. Vodník Mařenka, opět v režii Marie Honsové, bodoval taktéž, tentokrát na Krajské přehlídce souborů hrajících pro děti v Sokolově (29. – 30. 1. 1977), kde hra obdržela hned několik ocenění.

Jubilejní třicátou premiérou (10. 6. 1978, K-klub) DS D3 bylo opět představení pro děti – O Honzovi a víle Verunce. A znovu to byl pohádkový příběh autorského tandemu V. Novák a J. Oubram. Režie se ujal V. Ondráček. Mezi červnem 1978 a červnem 1979 vidělo pohádku téměř tři a půl tisíce malých diváků. Pánové Oubram a Novák totiž po zhlédnutí představení obratem nabídli Karlovarským svou novou hru O zlatém klíčku, stříbrném klubíčku a měděné píšťalce. „Rukopis okamžitě zaslali do Varů a pohádku v tomtéž roce režisér Jiří Hlávka uvedl ve světové, ne-li intergalaktické premiéře,“ komentuje s nadsázkou dramaturgyně DS D3 Petra Richter Kohutová. Režisér Jiří Hlávka vedl 33. premiéru DS D3 8. října 1979 na domovské scéně K-klubu. Reprízovalo se poté ještě osmnáctkrát, což ze hry udělá jednu z nejvíce hraných v DS D3 na přelomu sedmé a osmé dekády 20. století. Celková pečlivá inventura z archivu divadla potvrzuje, že celkem zhlédlo pohádku 3 640 diváků. Ještě úspěšnější budou Bubáci Pavla Gryma v režii Vlastimila Ondráčka (premiéra 21. 6. 1981). Z představení se postupně stane legenda. Pohádka se se svými sedmadvaceti reprízami řadí mezi tři nejčastěji hrané tituly v celé historii DS D3. Úspěch se úročil na přehlídkách a při divadelních soutěžích. Almanach DS D3 uvádí 17. Sládkův Zbiroh, 9. přehlídku v Radnicích, 30. ročník festivalu Tylova Kutná Hora, 26. Hronovské dětské jaro a účast na Bratislavském kulturním létu. S Bubáky Déčko postoupilo také na 6. národní přehlídku souborů hrajících pro děti v Ostravě-Porubě. Odtud si Karlovarští přivezli cenu za invenční ztvárnění pohádkového příběhu. Navázat na tyto úspěchy se DS D3 celkem úspěšně pokusilo v roce 1996, kdy Bubáky uvedlo v obnovené premiéře. „Vždyť já u Déčka začínal právě v Bubácích, v takové Déčkařské klasice. Byla to skvělá příležitost i zkušenost pro takového kandrdase, jakým jsem tehdy byl,“ vzpomíná současný vedoucí souboru DS D3 Petr Johanovský.

V průběhu osmdesátých let soubor Déčka odehrál na třicet premiér, zažívá plodné období a ani osvědčená pohádková poetika z fermanů nemizí. V listopadu 1982 se dětskému publiku představují Pohádky na draka autorky Ivy Peřinové. Herec a pro tuto inscenaci i režisér a hudební dramaturg Petr Richter uvedl pohádkový příběh na přehlídce souborů hrajících pro děti v Ostrově. Jak uvádí Petra Richter Kohutová v Almanachu DS D3, cena dětského diváka putovala nejen k Petru Richtrovi za hudební složku, ale také k herci Jiřímu Hlávkovi za (pozor, nejedná se o překlep) ženskou postavu. Jiří Hlávka, talentovaný, pilný, činorodý až neúnavný umělec, se ostatně pohádce v 80. letech věnoval úspěšně opakovaně. Jako režisér uvedl v roce 1983 svůj autorský titul Jak odešli z pohádky, v roce 1986 Strašidýlka Jana Makariuse a šestnáctkrát reprízovaný Pekelný mariáš Otakara Starého (premiéra – prosinec 1989). Poskočme nyní o několik let vpřed a pro úplnost uveďme, že se před odchodem z Karlových Varů do Libice nad Cidlinou Jiří Hlávka k pohádce vrátí hrou Filuta Pepino (1993). Tato hra si z Radnického dráčku (1994) odvezla hned čtyři ocenění, a to cenu za režii, scénu (J. Hnilička), herecký výkon (J. Hlávka) a cenu dětského diváka – tu pro Petra Richtra. Tento herec zaujal porotu i na prestižní rakovnické Popelce (1993), odkud si přivezl cenu za herecký výkon. Kritice představení se věnovala např. Alena Urbanová v Amatérské scéně (roč. 1994, č. 1). Kromě Hlávky se v půli 80. let k režii vrací i Vlastimil Ondráček, jenž uvedl obnovenou premiéru Zlatovlásky (1985).

Devadesátá léta jsou pro DS D3 dobou nelehkou. Bojují o prostor pro tvorbu (přicházejí o zázemí K-klubu v Rybářích), o diváka, bojují s odlivem členů ze souboru. Ale nevzdávají to. A nerezignují ani na náročnou práci, která dokáže oslovit i mladé obecenstvo. Richterova inscenace Kulhavého mezka, jež měla premiéru 7. prosince 1996 v klubu lázeňského domu Tosca, kde právě Studio D3 našlo na nějaký čas azyl, se dočkala čtrnácti repríz a diváci si ji dost oblíbili. Jak kvalitně a erudovaně si režisér Petr Richter s látkou poradil, velmi výstižně popisuje karlovarská novinářka Anna Fidlerová. Vzpomíná na školní dopolední představení na scéně Motýl. V hledišti sedělo publikum, jež tvořili chodovští středoškoláci. Publikum rozjívené, nesoustředěné, neangažované. Začátek představení přirovnává Fidlerová k hlučné konírně. Pak ale jako zázrakem přichází změna, divadlo začíná čarovat. „A pak se to stalo. Sál pomalu tichl a publikum začalo naslouchat hercům, kteří mu předváděli příběh, hovořící o kouzelné moci divadla, o nezničitelné touze oslovovat diváky.“

Dalším úspěšným titulem této doby je Karkulín ze střechy Ingrid Lindgrönové v úpravě pro divadlo z dílny Vladěny Zedníkové (i režie, spolu s Isabelou Bencovou). Isabela Bencová si z Radnického dráčku 1994 odváží hlavní cenu za herecký výkon a Karkulín se dokonce propracoval na 64. Jiráskův Hronov, kde jej diváci mohli ocenit v tzv. off-programu přehlídky.

Svůj souboj s roztříštěnou a neukotvenou realitou „svobodných“ 90. let DS D3 vyhrálo. Po těch, co odešli, přišli noví, a s novými herci, režiséry a dramaturgy přišly i nové tituly. Včetně těch určených nedospělému divákovi. Nelze zde vyjmenovat všechny, ale zmiňme alespoň autorské pohádkové hry Mirky Exnerové Jak se Yburan nudil (2006), a Vlasatice (2013). Exnerová v poslední době zaujala mladé publikum svým dramatickým zpracováním Máchova Máje (2016 vyšlo i jako CD s hudebním doprovodem folkové skupiny Netřísk). Petra Richter Kohutová z pozice dramaturga souboru doplňuje, že aktuálně jsou na repertoáru Čučudejské pohádky v režii Petra Richtera a pro děti je také určena produkce letních prázdninových vagantů (např. Jak se medvědici stýskalo (2009–2010); Strašidla a krásné panny (2011–2012); Kabaret Dvojité Cé (2013–2014) aj. Pro mládež byla cíleně nasazena také Píseň o Viktorce (2011).

DS D3 nepřichází s premiérou „juniorských“ inscenací každý rok, nebo dokonce častěji, tak jako některá jiná komerčně laděná divadla, ale na své „malé“ nezapomíná. K dnešním dnům jich uvedli na třicet a některé z nich již nesou punc klasiky. Takovým je bezesporu Komedie o narození Ježíška aneb Betlém z pera Vlastimila Pěšky v režii Anny Ratajské. Betlém se od roku 2009 každoročně uvádí jako předvánoční představení a se svými čtyřiceti reprízami je vůbec nejhranějším představením DS D3. A že stále táhne, dokazuje i plně obsazené hlediště Husovky 18. prosince loňského roku.

Divadelní studio D3 Karlovy Vary svými pohádkami za těch více než padesát let své existence přivedlo do divadla desítky tisíc dětských diváků. Mnohým z nich snad „jen“ zpestřilo všední školní den či nedělní odpoledne, ale lze se po právu domnívat, že celé řadě dětí doslova otevřelo bránu do světa múz, postavilo je na cestu k umění, prostřednictvím kterého, jak říká Oscar Wilde, „se zdokonalujeme – a umění a jen umění nás může odvrátit od špinavého, nebezpečného života.“ A to, jak sami jistě uznáte, rozhodně není málo.

Použitá literatura a zdroje:

[01] FIDLEROVÁ, Anna. Kouzelná moc divadla. Karlovarské noviny. 1997, roč. 6, č. 48 (26. 2.), s. 14.
[02] KAŠPAR, M. Poetika divadel malých forem – Déčko a Klobrouk. Nepublikovaná bakalářská práce. Plzeň: ZČU, 014.
[03] KOHUTOVÁ, Petra. Divadelní studio D3 Karlovy Vary 1961–2011. Almanach k padesátému výročí založení souboru. 1. vyd. Karlovy Vary: Garmond, 2011. ISBN neuvedeno.

Autor: Martin Kašpar