Poloostrov v pološeru

Divadlo NABOSO Boskovice / režie: Tomáš Trumpeš Martin A. Hansen, Tomáš Trumpeš: Lhář Autor: David Slížek

Poloostrov v pološeru …je název fiktivní Ibsenovy hry, který vymysleli Dora Viceníková a Jan Mikulášek pro svou inscenaci Ende gut, alles gut v sekvenci, kde parodují duchamorné, ponuré divadelní psychologično (které bývá v Čechách s Ibsenem omylem často spojováno).


Musím se doznat, že při sledování Lháře (dramatizace klíčového díla dánského existencialismu Martina Hansena z roku 1950) Divadla NABOSO Boskovice jsem si na něj nejednou vzpomněl. A to nejen proto, že se boskovická inscenace odehrává na ostrově a povětšinou v pološeru.

Základní výhrada, kterou jsem k ní měl, byla totiž právě neúměrná zatěžkanost hereckého projevu – naprostá většina výstupů se odehrávala monotónním, záměrně odemotizovaným způsobem, v pomalém tempu. Inscenaci tak zoufale chyběla práce s kontrastem – melancholie se znázorňovala melancholií, citová prázdnota citovou prázdnotou, existenciální ponurost existenciální ponurostí. Soustředit se na náročný text, obsahující řadu komplikovaných psychologických dialogů a subtilních náboženských úvah, se pak časem stalo zjevně nad síly části publika.

Překvapení jsem poté zažil při četbě dramatizace režiséra Tomáše Trumpeše – kromě její kompoziční promyšlenosti nabízí příběh podstatně dramatičtější i emotivnější, než jaký bylo možné vidět na jevišti. Hlavní postava příběhu, učitel Johannes Wig, je rovněž v textu podstatně aktivnější charakter, čechovovský typ, který se v boji s pocitem viny a vnitřní vyhořelostí zaplétá do komplikovaných vztahů s několika ženami najednou a touží aktivně měnit poměry na ostrově Sando (kde se příběh odehrává) – Jan Bařinka však vykresluje od začátku do konce „studeného patrona“, totálně apatického intelektuála, kterého se jeho okolí naprosto emocionálně nedotýká. Jistě, Johannesovým problémem je neschopnost otevřít se druhým (a v předloze i čtenářům), její ztvárňování tímto způsobem je však příliš přímočaré a ve výsledku nudí. Rozumím tomu, že souboru šlo možná více než o dramatický příběh o podání chladné, odcizené atmosféry, způsobu, s jakým Johannes vnímá svět okolo sebe „jako za sklem“. V tom případě si ovšem myslím, že se měl spolehnout spíše na jiné výrazové prostředky než slovo, na kterém je boskovická inscenace chtě nechtě založena.

Je to upřímně škoda – vzhledem k volbě mimořádně pozoruhodné předlohy, kvalitní dramatizaci, kultivované režijní práci, sugestivní scénografii i propracovanému světelnému a zvukovému plánu. Boskovický Lhář je v řadě aspektů poutavá inscenace, jen kladoucí na vstřícnost a trpělivost diváků leckdy neúměrné a neadekvátní nároky.

(psáno pro zpravodaj Divadelního Pikniku Volyně)

Autor: Jan Šotkovský