POPAD 2017 aneb v Radotíně přeplněno

Kočovné divadlo Ad Hoc - Nové TV - Jan Duchek Autor: ADA - Jindra Netrestová

Pražská oblastní přehlídka amatérského divadla pořádaná Amatérskou divadelní asociací už tradičně v Kulturním středisku U Koruny v Radotíně byla letos výjimečná svým rozsahem 12 inscenací a poprvé i hojným diváckým zájmem. Dlužné dodat podstatné, přinesla i zajímavou divadelní kvalitu.


Tento stručný raport si neklade za cíl zaznamenat každé představení zevrubně, ale pokusí se, jako Maruška vyslaná pro zeleninu a ovoce ke 12 měsíčkům, nahlédnout podobně oněch dvanáct představení. Čtenář nechť promine nutná zjednodušení, neb to děvče to také nemělo snadné.

K lednu spěchající Maruška našla v Divadle za vodou a inscenaci Zářivá hvězda jahůdky vyrychlené, zasazené autorskou rukou nepříliš zkušenou (inspirace Budžesem jen jen formální nikoli co do kvality obsahu a jevištní realizace). Vlastní předloha členky souboru L. Boudové předvádí scénky ze života jen lehce načrtnuté, komiksově černobílé, spějící snad původně k černě komediální pointě („cigarety mohou přinést smrt“), v realizaci doplněné o téměř psychoanalytický motiv hlavní postavy. O té se moc nedovíme a jahůdky trpí rozpaky autorskými i jevištními.

Divadelní sekce Praha, byť věkově spíše na sklonku léta, vzhlíží svou inscenací Zelenkových Příběhů obyčejného šílenství k měsíci květnu. Nejednoduchou předlohu inscenuje prostředky civilního herectví (někdy tak civilně, že není rozpoznatelné, kdy už se „nehraje“) na přehledné scéně s dobrou autorskou muzikou, srozumitelně. Většinou šikovní herci porozuměli Zelenkově textu a jejich plody jsou těsně před zralostí, někde však už chutnají sladce a s nadějí na příští sklizeň.

Měsíc duben je adresátem cesty Divadla A jiné a jejich inscenace Druhá smrt Johanky z Arcu. Velmi zajímavá předloha je převedena na jeviště s ambicí léta, do něhož však ještě padají jarní zmrazky nepřesného výkladu a tedy i uskutečnění postav Boha a Kata (včetně jejich kostýmování). Na J. Bergerové v roli Johanky zavoní okvětní lístky.

Únor je měsícem naděje, a tak i kyne pokusu o mafiánskou hudební komedii DS Nenalezen. Autoři D. Možnar a P. Bursa ve hře Gallina problema aneb Mafiáni natvrdo hýří fabulačními nápady, jež však pohříchu vznikly u počítače a málokde kalkulovaly s jevištní realizací. Je co mluvit, ale není moc co hrát. Struktura tohoto typu látky musí nutně počítat se zápletkami, tajemstvím a napětím, Nenalezení je místy nalézají, avšak ihned prozrazují. Inu čas jeviště a čas literatury je odlišný. Přiřadil-li jsem soubor k únoru, není to jen kvůli nedozrálosti, únor je, jak výše řečeno, časem naděje, tady by Maruška mohla v příštích letech sklízet plody mnohem vyzrálejší.

Březen sice odpovídá mladistvému věku účinkujících Výtečníků z Horních Počernic, leč Kohoutova hra Dvanáct, vzniklá v jiných časech a za jiných okolností, nepřipouští v podobě, v jaké ji uchopili, hmatatelnější rozkvět. Vše je tu zaprášené uběhlým časem, těm sympatickým slečnám a mladíkům se linou z úst neuvěřitelné „moudrosti“ o člověku, kolektivu a jeho úkolech. Jako celek je to dobře zorganizováno, vše běží zdánlivě, jak má, jen výsledkem je spíše podzim, který už tu dávno není. Hříchy mládí (tentokrát páně Kohoutovy) jsou někdy zábavné, tyhle přes všechnu snahu souboru nudí. Až tahle parta vezme do hrsti svůj vlastní dramaturgický rozum a rozhodne se mluvit, křičet, ječet, vzlykat vlastními současnými ústy, bude se nač těšit. Jaro už se předem vzrušeně chvěje!

Sen noci svatojánské náleží do jarní svatojánské noci a lecčím tam i v provedení Divadla J. Kašky nakukuje. Mám na mysli zejména výkony a nadšení představitelů čtyř mladých milenců. Na letní scéně s efektními blikajícími kostýmy je tu však poněkud usedlý (ne)výklad celého příběhu jako pohádkový pohled na nijak zvlášť vzrušivé popletení tak jinak pěkné lásky. Shakespearův škodolibý až výsměšný pohled na lidské hemžení, jež básník lstivě zahalil do nádherných veršů, tu resonoval jen místy a spíše náhodně. Nejtíživěji se to projevilo v panoptických, neživých zobrazeních Oberona a Titánie, které ani náhodou nebyly hybateli příběhu, aniž strůjci vášní a rozkolu přírodních sil. Soubor má však v tuto chvíli cílevědomé vedení a při dobré dramaturgické spolupráci se lze nadít jiného vznětu než říjnových, místy sladkých, chutných, ale přece jen už ne tak šťavnatých plodů.

Prosinec je paradoxním spojením zábavy nevázané, zábavy pro zábavu, zkrvavěné nechutnou vraždou vepřů (odkud jeho název) a přípravou na nadějeplný „Příchod“. Lze si vybrat. Pikolonova adaptace boccacciovské látky s názvem Tu myš ji ukopnu u huby (titul je podle mě nejzdařilejší větou celé hry) o zástupu zdatného sluhy v loži nezdatného pána byla napsána i zahrána Divadlem Refektář TJ Sokol Jinonice s cílem prvně jmenovaným, pobavit. Pobavit nekomplikovaně, jednoduše, až někdy skoro poklesle. Činí tak zejména slovním humorem různé úrovně a dobrým herectvím. Kdyby Maruška tentokrát k divutvornému měsíčkovému ohni nedošla, asi bychom přežili.

Mimo Maruščino putování je inscenování autorských Božích mlýnů DS Verva. Poctivě a v některých rolích (L. Zušťáková a J. Mojžíšek) i velmi dovedně sehraný téměř detektivní příběh potěšil a současně upozornil na štěstí Marušky, jež se dere ke svým měsíčkům bez jakýchkoli fyzických omezení.

Září je je měsícem zralosti, času zralých plodů. K září dospělo DS Rachtámiblatník v inscenaci Simonova textu Pokoj č. 719. Dva příběhů (ze tří napsaných) se liší atmosférou, závažností sdělených témat i hereckou prací. V prvním je pokus manželky (výborná H. Řehořová) o resuscitaci svého manželství na hraně komedie a psychologického ponoru, v druhé se řeší důvod zamčené nevěsty v hotelové koupelně crazy komedií s odpovídajícím herectvím zejména A. Arabadzise a D. Vyčichlové. První části by prospěly temporytmické změny a přesnější spolubyti představitele manžela, druhé nechybí nic, abychom se dobře bavili a pak nám úsměvy zamrzly v okamžiku zjevení „pravdy“. Maruška se zamyslela i pobavila.

Letní měsíce si naše vandrovnice nechala na vrcholy přehlídky. Červen náležel jasně a suverénně po právu celkově nejúspěšnější inscenaci letošního POPADu. DS Ještě NE se představil hrou Solitaire.sk/cz. Už název odkazuje k instrumentům současnosti, komunikaci zprostředkované, neosobní, potažmo k lidem, kteří zdánlivě jiné lidi ani nepotřebují či si to namlouvají. Čtyřčlenný soubor výborně typově obsadil jednotlivé postavy v jednom neosobním domě, kde se lidé sem tam scházejí ve výtahu, sem tam se míjejí na chodbách, prožívají svůj život ve spěchání k ničemu, ve vědeckých žvástech, v životě, který ztrácí svůj lidský obsah. Hra je většinou koncipována do monologů, jež se postupně přece jen určitým způsobem scházejí s těmi druhými. Výborné herectví, vědomá režie, jednoduchá funkční scéna. Nominace na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla ve Volyni.

Červenec slušel DS Sumus, v posledních letech vedený a tvarovaný dramaturgyní a režisérkou Věrou Maškovou, a jeho inscenaci Oskar a Růžová paní dramatika a prozaika E.E. Schmitta. Příběh desetiletého Oskara, který umírá na rakovinu a vyrovnává se ani ne tak s faktem smrti jako spíše s reakcemi okolí na svou situaci, je inscenován věcně, nesentimentálně, s porozuměním pro závažnost tématu i pohled desetiletého kluka. Přitažlivost této „komedie, která nemůže být stále veselá a tragédie, která nemůže být jen smutná“, je postavena na napětí mezi patosem předlohy a věcností sdělování dějových faktů, uměřeností hereckých výkonů a racionálně vedené režie. Zásadně se na inscenaci projevila schopnost režisérky vykřesat z předlohy humor, a to nejen slovní, ale i situační a herecká souhra, jíž evidentně napomáhá fakt, že inscenace je na repertoáru DS Sumus přes čtyři roky. Doporučení na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla ve Volyni.

Zbývá měsíc srpen, čas plnosti léta a souběžně i prvních náznaků „větrů ze strnišť“ Kočovné divadlo ADHoc bylo se svou premiérou hry Nové TV jistě nejočekávanějším kusem přehlídky. Narvaný sál, natěšený na chytrou zábavu a skvělou hudbu. V ničem z toho soubor nezklamal. Ale má to těžké. Jak důstojně navázat na oslnivý blesk Zmrazovače a inteligentní hudebně-literární kabaret S úsměvem nepilota? Duchovní tvůrci Jan Duchek a muzikant Lukáš Habanec se rozhodli opět využít rámec, do nějž umístili koláž textů a písní. Tím rámcem je tentokrát vysílání jakési televize, která vedena bičem sledovanosti si vmyslela událost, jež se postupně stává teroristickou akcí (Vrtěti psem, vzpomínáte?) a k níž jsou postupně přizváváni glosátoři nejrůznějšího druhu. Jde znovu o výtrysky slovních gagů, parodických nápadů, absurdních nonsensů. Zdá se, že autor textů J. Duchek jde dál než v předchozí tvorbě, směřuje výrazně k politické satiře. Pozor, k satiře neprvoplánové, nepopisné, k humoru skřípajícímu mezi zuby a v duši. Je u tohoto souboru vlastně normální, jak jsou herci muzikální a jak jsou dobří i v činoherní složce. Potud vše v superlativech. Zmínil jsem, že šlo premiéru, ta upozornila na některá nedotažení dějová (reálná situace v TV studiu), nedodělky organizační a zejména na závislost na dokonalém ozvučení. V přehlídkovém kalupu na to nebylo dost času a diváci často neslyšeli všechna slova zpívaných textů, verše se ztrácely v bouři hluku. Je-li však představení postaveno na sdělnosti textové, pak jde o handikep rušivý. Odhlédneme-li ale od typicky premiérových chybiček, máme tu už teď inscenaci myšlenkově zralou a v textové, hudební i interpretační stránce silně převyšující obvyklou úroveň divadla bez přívlastků. Doporučení na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla ve Volyni.

Putující Maruška si oddechla, dvanáct cest je pro všechny, zejména pak pro lektorský sbor (P. Richter Kohutová, M. Fryč, M. Pokorný, J. Kodeš, F. Zborník) vandr téměř vražedný. Ale Maruška se na rozdíl od nich vrací se zpěvem do rodné chaloupky, aby referovala svým blízkým. Bylo o čem mluvit a z čeho vybírat.

Autor: František Zborník