POPAD „hranatě“ (čili po čtyřiačtyřicáté)

DS Sumus – Červená kalina Autor: Jindřiška Netrestová

Zpráva o pražské přehlídce, která proběhla o posledním únorovém víkendu.


Na 44. ročníku Pražské oblastní přehlídky amatérských souborů se sešly čtyři soubory velmi zkušené (Riyo se svou „podsekcí“ Hysteria Nocte, SUMUS, Gaudium a Refektář), soubor označující se jako kontinuálně začínající (DS V procesu) a dva soubory prvně se účastnící přehlídky (Pátečníci a Ochotníci Jižní Město); vedle komedií (dramatizace klasického humoristického Wodehousova románu, autorské muzikálové parodie na Mayovy indiánské příběhy, groteskní aktovky ala N.V. Gogol a situační komedie současného českého autora) se objevily inscenace dramaturgicky či inscenačně náročnější (upravené Čapkovo drama R.U.R.(L!), Šukšinova Červená kalina nebo z kolektivní improvizace vzešlé Město má duše); podtrženo, sečteno a doplněno půlhodinovým Zánikem planety Laibach, vzešlým ze sympatické občanské potřeby vyjádřit se (v tomto případě k tomu, jak se lidské neštěstí šmahem mění v „hate“ na sociální síti), skýtala pražská přehlídka velmi inspirativní a při tom zábavnou náplň čtyř únorových dnů. Konala se ve dnech 22. – 25. února 2018 v kulturním středisku U Koruny v Praze-Radotíně, od roku 1990 ji pořádá Amatérská divadelní asociace s podporou Ministerstva kultury, Hlavního města Prahy a pod záštitou starosty Radotína Karla Hanzlíka.

Čtvrteční večer patřil paradoxně Pátečníkům, souboru, který vznikl v roce 2015; Vlna zločinnosti na zámku Blandings dramatizátora Davida Přikryla a režisérky Zuzany Paulové je jejich prvním výraznějším počinem. Na scéně okno, stolek a křeslo; hudba a la němá groteska (první němý výstup Michala Vávry v roli Beache s lahvemi diváky příjemně naladil); a typově přesné obsazení. Režie i herci evidentně vědí, jakou strukturu potřebuje inscenace komedie anglického střihu, vědí i to, jak se staví gag, ale prozatím vědění pokulhává za technikou – a v některých případech, bohužel zejména v případě představitele hlavní role lorda Emswortha, neslouží herec postavě, ale „vyrábí humor“. Michal Vávra a Libuše Turjanicová obdrželi herecká čestná uznání zejména za to, jak dokážou vybudovat a držet postavu; čestné uznání dostal také autor velmi slušné dramatizace David Přikryl.

Divadelní spolek Riyo patří naopak k těm zkušenějším; každá inscenace vzbuzuje pozornost, množství diskusí a tu a tam i vášní. Josef Šedivý, podepsaný pod dramaturgií, režií a scénou inscenace R.U.R.(L!), provedl oproti původnímu textu Karla Čapka některé rasantní změny; slovo „robot“ nahradil původně autorem zamýšleným „laborem“ (v podstatě správně – u Čapka se spíše než o roboty-stroje v dnešním slova smyslu jedná o replikanty, potomky Frankensteina); postaral se, aby se roboti-laboři na scéně ani jednou neobjevili (bohužel nechal jednoho z nich promluvit z nahrávky – to nebylo šťastné); výrazně seškrtal první dějství a z dějství posledního ponechal pár replik, které nesnesitelně optimistický Čapkův konec posunuly do pozice horečnatého snu Alquista, jediného přeživšího. Bohužel jistá bezradnost při volbě, co je důležité ve střední části, tedy „o čem to vlastně hrajeme“, a nahodilost scénografických prvků (zdi z balicího papíru, popelnice, železný skelet postele, starobylý telefon a v závěru směšně působící generátor) nenapomáhala tvorbě smysluplných obrazů, situací a aranžmá, navíc se nepodařilo rozžít a dostatečně charakterově odlišit postavy ředitelů a tu a tam se účinkující nedokázali rozhodnout, zdali hrát vztah nebo obecný problém. Přesto je podle mého názoru R.U.R.(L!) velmi solidním příspěvkem k letošnímu čapkovskému výročí. K Josefu Šedivému putovala cena za dramaturgii, čestné uznání za herecký výkon pak k Michaele Ehrenbergerové, Karlu Ježdíkovi a Davidu Surmajovi.

O sousedské divadlo se jednalo v případě inscenace Vinetú, Vinetúú!!! autora textu, režiséra a scénografa Vlastimila Neklapila (dokonce zaskakujícího v roli „Vinetúa“) a v podání Ochotníků Jižní Město. Opět šlo o první velký počin a první účast na přehlídce, soubor vznikl v roce 2016. Parodie na příběhy z Divokého Západu, pro jehož rozehrání je záminkou jednání o stavbě železnice, ale hlavní je práce s klišé a bourání toho, co „přece všichni víme“ o Vinetouovi, Old Shatterhandovi a dalších; autor sám deklaroval záměr ukázat změnu, ukázat, jak se relativně čistý svět mění ve svět komerční. V debatě po představení se mluvilo o nutnosti vybírat z přehršle nápadů ty podstatné a o některých zákonitostech autorsky, režijně a herecky dobře vystavěné komedie (přesto si Vlastimil Neklapil zasloužil čestné uznání za autorský text).

Divadelní soubor V procesu je skupina lidí, která deklaruje snahu neustále procházet procesem objevování hereckých technik a divadelního jazyka. Pod vedením lektorů Anežky Navrátilové a Petra Pochopa vzniká jedna inscenace za rok, například Město má duše, vycházející z kolektivní improvizace a zjevně inspirovaná postupy dramatické výchovy. Nejedná se o novinku – soubor spočítal, že Město mají na repertoáru šest let. Stylizovaně zachycuje příběhy devíti postav, které žijí vedle sebe, nikoli spolu, potkávají se v jednom městě, možná v jedné ulici, ale míjejí se; na počátku je vidíme coby stíny na pozadí velkých hodin a sledujeme zrychleně program celého jejich dne, postupně si každá postava bere pozornost a prostřednictvím krátkých výstupů vypráví svůj příběh. Ocenění hodná byla souhra, soustředěnost, „tah na branku“ a vůle po tvaru; po představení se mluvilo o tom, zdali forma nepřevažuje nad obsahem či zdali lze množství banalit interpretovat nebanálním způsobem. Každopádně byla Anežka Navrátilová oceněna za výběr hudby, DS V procesu za hereckou práci a za inscenaci a Město má duše bylo doporučeno do programu Divadelního Pikniku Volyně 2018.

Největším zážitkem byla tragikomická balada ze sovětských osmdesátek Červená kalina, kterou podle předlohy Vasilije Šukšina zdramatizovala režisérka Věra Mašková (podepsaná také pod výpravou) pro DS Sumus. Příběh Jegora zvaného „Trápení“, který po propuštění z vězení hledá skrze vztah s dopisovou známostí Ljubou své místo v životě i jeho smysl, vypovídá nejen o tom, jak člověka vždy dohoní jeho minulost, ale také jak „život uteče, člověk ani neví jak“. Promyšlený tvar, v němž několik scénických prvků ozřejmuje i definuje herecká akce (tak se pytle mění v překážky na cestě, pracovní nástroje i náhrobní kameny; čtyři pneumatiky – „duše“ – se stávají postelí, břemenem a pod barevným ubrusem stolem při večeři…), rekvizity jsou využívány důsledně a dynamicky (brambory jsou nejen potravou, ale také prostředkem „boje“ mezi postavami), abstraktní obraz na horizontu několikrát v průběhu inscenace mění svůj smysl (také podle toho, kdo na něj hledí). Tvůrcům se daří zprostředkovat okouzlení ruskou duší, ruským jazykem i ruskými písněmi; a fakt, že se to dnes příliš nenosí, je jednoznačnou výhodou. Lektorský sbor v případě této inscenace nešetřil cenami – za dramatizaci, režii a výpravu ji získala Věra Mašková, za inscenaci soubor, za herecký výkon Tomáš Vlček v roli Jegora, Hana Šmitáková v roli Ljuby a Jelena Malá v roli Matky; čestné uznání si vysloužil Jiří Novotný za Otce. A Červená kalina byla nominována do programu Divadelního Pikniku Volyně 2018.

O respektuhodném Analfabetovi Branislava Nušiče, jinonického Divadla Refektář a režiséra Vladana Milčinského jsem psala na jiném místě (v článku Tři v jednom v Horšovském Týně); lze jen zopakovat, že se jedná o mimořádně dobře režijně i herecky zvládnutou groteskní gogolovskou aktovku, přesně pointovanou a velmi aktuální. Soubor získal čestné uznání za inscenaci, cenu diváků a doporučení do programu Divadelního Pikniku Volyně 2018; a kdybychom neudělili cenu za souhru, která zastřešuje všechny herecké výkony, byl by zvláště vyzdvižen výkon Lukáše Mejsnara (podle Mirka Pokorného se jednalo o jednoznačně nejlepší hereckou kreaci celého festivalu).

Program Pražské přehlídky zakončily Tchyně v domě DS Gaudium; režisérské duo Ondřej Potůček a Vlasta Pilařová výrazně upravilo komedii Jakuba Kolára s původním názvem Pokoje s tchyněmi. Soubor disponuje třemi báječnými dámami, které role matky a dvou macech, povolaných do krizové situace mladého manželství, zvládají bravurně (Zuzana Breburdová a Hanka Řehořová získaly čestné uznání za herecký výkon); rovněž Jakub Císař povýšil v roli Wellmina, jakéhosi Jeevese, některé situace na výborné (například jeho „kokošenie“, podle rozkošného výrazu Marka Friče; cena za herecký výkon); zvládnutá byla výtvarná stránka inscenace (cena Vlastě Pilařové a Ondřeji Potůčkovi) a souboru se celkově nedalo upřít divadelní myšlení. Bohužel předloha tvůrcům dvakrát nepomáhala (možná kdyby převzali od Kolára námět, ostatně nijak originální, a napsali si vlastní hru, bylo by to méně pracné a smysluplnější), nohy jim podrážela nedomotivovanost postav, choroba představitelky Henrietty a zřejmě i tréma.

Lektorský sbor ve složení Marek Frič, Jaroslav Kodeš, Miroslav Pokorný, Petra Richter Kohutová a František Zborník zaznamenal v průběhu POPAD čím dál větší zájem o rozpravy po představeních, a to nejen ze strany hodnocených či účastnících se souborů, ale i z řad veřejnosti; bylo to dělné, doufejme i inspirativní – a žádná vyskytnuvší se „hrana“, kromě těch na čtverkách v pořadí přehlídky, nebyla ostrá přespříliš. O lektorský sbor se staral organizační štáb Amatérské divadelní asociace, Pavel Hurych, Magda Mikešová, Jindřiška Netrestová, Libuše Limanová, Květa Salmonová a manželé Krátcí – je na místě vyjmenovat všechny, protože na málokterém festivalu se dostává porotě tak obětavé péče.

(V příloze naleznete fotografie z představení v tomto pořadí: 1 Hysteria Nocte project – Zánik planety Laibach (Jorje de Lavez), 2 Skupina Pátečníci – Vlna zločinnosti na zámku Blandings (D. Přikryl), 3 DS Riyo – R.U.R.(L!) (K. Čapek), 4 Ochotníci Jižní Město – Vinetú Vinetúú! (V. Neklapil), 5 DS v Procesu – Město má duše (kolektiv DS v Procesu), 6 Divadlo Refektář – Analfabet (B. Nusič), 7 DS Gaudium – Tchyně v domě (J. Kolár). Fotografie z vítězné inscenace je v úvodu tohoto článku. Foto J. Netrestová – pozn. red.)

Autor: Petra Richter Kohutová

Přílohy:

1-2--khfwd 2-2--kk9bt 3-2--s2l23 4-2--7mox4
5-2--ps1ph 7-2--us04o 8-2--hg527