Poznámky z běhu Valmezem

Zdividla Ostrava Baletky Autor: Foto Jana Fusková

Valmezská přehlídka zvaná oficiálně Setkání divadel Malé jevištní formy patří k těm nejzavedenějším festivalům, které se týkají Šrámkova Písku a Mladé scény.


Zároveň to ale v žádném případě neznamená, že by byla nějakým způsobem unavená a poklidná, ba naopak. Divadla se tu děje tolik, že nezbývá ani čas na pořádné (pokud vůbec nějaké) jídlo, a i zkušený divák si tu místy připadá spíš jako průtokový ohřívač než jako příjemce divadelního zážitku. Valmez má navíc svá někdy ne zcela příjemná specifika: třeba je to asi jediné město, ve kterém je zřejmě zcela běžné přijít do divadelního sálu vcelku v libovolném momentě představení a namísto nejbližšího volného místa či koutku u dveří se vydat k místu v přední řadě či vedle kamaráda. Zkrátka a dobře, je to tady tak trošku na punk. Jak jsem se ale už podruhé přesvědčil, stojí ten maraton (s příjemným bonusem v podobě ubytování přímo na valmezském zámku, kde se celá přehlídka koná) za absolvování – což dokládá také mimořádný zájem místních diváků i souborů, které vesměs zůstávají celé trvání přehlídky, potkávají se a (snad) vzájemně inspirují. Následující nesouvislé řádky jsou věnovány některým z inscenací, se kterými jsem se ve Valmezu potkal letos. Předem se omlouvám, že se nedostane na všechny, byť všechny do jedné by si pozornost zasloužily.

Nejprve pár slov o těch, kteří směřovali k Mladé scéně. Jednoznačným držitelem přehlídkového rekordu je ostravské Zdividlo, mladý soubor při ZUŠ, který vede režisér a pedagog Saša Rychecký. Ze čtyř inscenací, v nichž se různou měrou balancuje mezi estetickými a pedagogickými kvalitami a nároky a ohledávají různé žánry a přístupy od autorské tvorby po veršovanou klasiku (v podobě razantního zkrácení a úpravy Nezvalovy Manon Lescaut pro tři herce) si zaslouží zmínit především dvě:

Baletkách soubor pracoval s textem od dánské dramatičky Astrid Saalbachové (ten se u nás také někdy uvádí pod názvem Taneční hodina), v němž se díky autorskému přístupu ocitly autorské příběhy – v této úpravě najdeme postavy mladých, náctiletých dívek, jak odpovídá obsazení, které se v monolozích svěřují s tím, co je vede k návštěvě hodin k baletu, dozvídáme se o jejich osobních příbězích a o tom, jak zápolí s náročnou profesorkou. Vznikla solidní činoherní inscenace, logicky s pěkně zvládnutými pohybovými scénami, která si od nás coby lektorského sboru vysloužila doporučení na Mladou scénu.

V monodramatu Gudrun…, zpovědi teroristky z pera Christine Brücknerové, sklidila velký úspěch u publika mladá herečka Monika Bochenská. S inscenací je to ale složitejší: Bochenská je nesporně velice talentovaná a technicky skvěle vybavená herečka (troufám si tvrdit, že s předpoklady k profesionální dráze), ale v tomto drásavém příběhu jako by se pod Rycheckého vedením snažila především ukázat právě ony technické dovednosti: hraje sice s bravurou, ale na efekt, takže ve výsledku prázdně. Je to škoda, zaděláno bylo na mimořádný zážitek – každopádně je ale tento výkon se všemi problémy velkým příslibem do budoucna.

Mladý rožnovský soubor My…! se představil pod vedením Lucie Maléřové s autorskou inscenací nazvanou Já…?. Zdánlivě jednoduchá inscenace s příběhem o vyrůstání dívky v ženu a o strachu z povinností, který ji čeká v „dospěláckém“ životě, je v mnoha ohledech divadelně vyspělou hříčkou s množstvím neotřelých nápadů a metafor. Mladí herci hrají s evidentní chutí, vervou, ve všech chvílích jsou při věci a zdá se, že jim jde o křehce niternou výpověď o vlastním strachu – podávanou ovšem s množstvím humoru a nadsázky. Živelný tvar byl jedním z vůbec nejpříjemnějších překvapení festivalu – a od nás získal rovněž doporučení na Mladou scénu.

Dvakrát jsme se potkali s prací režisérky Petry Severinové. Se svým známým souborem Červiven, tvořeným studenty krnovské střední pedagogické školy, zpracovala prózu Ivy Procházkové Uzly a pomeranče do inscenace nazvané Uzly a pavouci. Jedná se o velké plátno vyprávějící příběh o dospívání v nelehkých poměrech, lásce ke koním a ztrátě iluzí – v mnoha ohledech je inscenace podařená, zvláštní uznání si zaslouží trojice představitelů ústředních dětských/mládež­nických rolí. Škodí jí občasná doslovnost a zejména návodná, prvoplánová hudba. Výsledek je ovšem přinejmenším úctyhodný.

Druhou Severinové prací – teď už se článek zvolna přelévá do sekce Šrámkův Písek – byla inscenace Jak Tomáš ke štěstí přišel, vzniklá pod hlavičkou Červiven senior s dvojicí již odrostlých studentů. Jedná se o jednoduchou loutkovou inscenaci s půvabnými totemovými loutkami, která vypráví o vztahu dospívajícího chlapce s despotickým, nábožensky založeným otcem a o tom, jak chlapec (příznačně jménem Tomáš) došel k tomu, že víra může mít i lidštější tvář. Z divadelního hlediska to není marná podívaná, ovšem místy naráží na samozřejmou neschopnost totemové loutky zahrát psychologicky propracovanou emoci – a především není dlouhou dobu zcela čitelné, do jaké míry máme všechno brát vážně a do jaké míry hledat v kusu ironii. Vrcholem zmatení se stala závěrečná scéna, v níž se začne (zřejmě navážno?!) zpívat píseň s nápěvem „tohleto by Ježíš neřešil“, jeden z největších šlágrů divadelního kritika a předního představitele českého ironického folku Vladimíra Mikulky. Neměl jsem s sebou bohužel zrcátko, ale myslím, že jsem v té chvíli měl oči dost vytřeštěné.

O poznání vědoměji pracuje s nejistotu diváková vnímání návštěvníkům Šrámkova Písku již dobře známý komik Jan Géryk, který se „souborem“ NJ feat. Uhřík. Coby vytrvalý průzkumník hlubin trapnosti tentokrát v útvaru zvaném Casiopea aneb Etudy o časovosti předvedl nebývale sevřený tvar plný intelektuálního (byť pochopitelně trapného) humoru, v němž se ohledají všemožná témata včetně toho, jak Edmund Husserl hledal přítomnost. Zdánlivě nesourodý kaleidoskop je skutečnou etudou (o) časovosti, trochu jako bychom viděli Stopparda na stojáka. Víc se prozrazovat nesluší, ovšem dodávám, že jsme této podivnosti udělili vřelé doporučení do programu Šrámkova Písku.

Místní soubor Vidacit ve složení Zdravee a Barbora Eisenhammerová předvedl pozoruhodný autorský kus zvaný Volný pád. Na rozborovém semináři jsme se všichni v čele se mnou věnovali dramaturgickému rozboru textu, který ve čtyřech variacích téže výchozí situace narozeninového rána zobrazuje postupně se rozkládající vztah partnerské dvojice – hledali jsme, kde by si ještě zasloužil dotáhnout, lépe dopsat, aby bylo jasnější jeho směřování a tak dál, ovšem v zápětí jsme se dozvěděli, že krom výchozí situace šlo o úplnou improvizaci. Myslím, že jsme byl na tom semináři trochu za pitomce, ale dávno jsem nebyl za pitomce tak rád: představení, které jsme viděli, totiž neneslo žádné stopy obvyklých improvizačních klišé, odbourávání či bujaré přespeedované radostnosti. My jsme v něm viděli něžný, hořcesměšný kousek o dvou lidech v jisté životní situaci, Barboře Eisenhammerové jsme udělili cenu za herecký výkon přehlídky (ta se ve Valmezu tradičně uděluje jen a pouze jedna) a celek rovněž doporučili do programu Šrámkova Písku. Co by ovšem případně mohlo být v Písku k vidění, to si vůbec netroufám předvídat.

Třetí do Písku doporučenou inscenací se potom stala autorská hra Na drátku souboru Tom a Jeff. Svérázný manželský pár neumětelských loutkářů, kteří podle všeho kšeftařsky obrážejí nic netušící mateřské školy, se v televizním interview stylizuje do podoby moudré, harmonické dvojice – ovšem následně jsme svědky toho, jak jejich práce při divadelní zkoušce vypadá skutečně. Je to herecky zcela suverénní, až nečekaně rafinovaně vystavěná minikomedie s mnoha trefnými postřehy k partnerskému životu i k nešvarům pokleslého loutkářství. Hodlám lobbovat, aby se s ní (třeba jako s půlnočním bonusem) mohli potkat i diváci letošní Loutkářské Chrudimi.

Nu, a na závěr se nelze nezmínit o jedné nezvyklé, leč vřele vítané „návštěvě“ ve festivalovém programu: k vidění byla i inscenace Lepek Teatru DoSkutku z polské Toruně. Z Toruně je to do Valmezu pěkných čtyři sta kilometrů vzdušnou čarou – nešlo tedy o konjunkturální „výlet přes hranici“, ale o dalekou cestu motivovanou tím, že dlouholetý vedoucí souboru a autor inscenace Tadeusz Misiaszek se před nedávnem přestěhoval na Valašsko a jeho někdejší spolupracovníci si za svým guru (jak jej sami na rozborovém semináři označili) toužili udělat výlet. Inscenace je neverbálním kouskem, který se nicméně vyhýbá všem obvyklým klišé tanečního divadla i pantomimy. Na počátku je na jevišti jen hromada mouky – a sedmero performerů z ní za doprovodu živé hudby (jeden hudebník na klarinet, housle, looper a nejspíš ještě jiná elektronická hejblátka) uhněte těsto a s ním postupně odehrají významově otevřené, leč zároveň metaforicky čitelné theatrum mundi s řadou strhujících obrazů a nadto s typicky (promiňte to klišé) „polskou“ totální hereckou energií a neokázalým patosem. Protože propozice národních přehlídek by logicky podle všeho nedovolily zahrnout zahraniční soubor do soutěžního programu, rozhodli jsme se Lepek doporučit jako inspirativní představení do programu Mladé scény a Otevřena Kolín. Pokud se něco z toho podaří zrealizovat, vřele doporučuju k návštěvě.

PS: Lektorský sbor přehlídky pracoval letos ve složení Pavel Petr Procházka alias Prochor alias Konrád Popel (předseda poroty a jinak režisér), Dominika Špalková (dramaturgyně a umělecká ředitelka Divadla DRAK), Vojtěch Štěpánek (režisér a herec), Vítězslav Větrovec (režisér) a moje maličkost.

(pozn. red.: V příloze fotografie z představení souborů My, NJ feat a Vidacit, foto Jana Fusková)

Autor: Michal Zahálka

Přílohy:

My...-Roznov-p-R-MJF2017-689-foto-Jana-Fuskova-ro6rw NJ-feat-Uhrik-MJF2017-04-foto-Jana-Fuskova-bpqrd Vidacit-MJF2017-20-foto-Jana-Fuskova-jctqc