Prázdnota mediálního světa jako inscenační princip

Autor:

Inscenovat Váchalův Krvavý román, fenomenální dílko české literatury, ale i výtvarného umění, je vskutku lávavým počinem. Je to literatura až hmatatelná, tělesnými ostatky překypující a přitom (meta-teoreticky) bytostně spjatá s tzv. brakem, zejména v podobě šestákových románů, tedy úspěšného dobového tištěného média, jež svým konzumentům nabízelo jejich pravidelnou dávku emocí, strachu, slz a dojetí.


Ne že by dnes četba podobně tematizovaných textů čtenáře nelákala, zůstává však zpravidla v podobě pokročilé podoby černé kroniky na stránkách tabloidů. Svébytnou a velmi mocnou analogii však bezpochyby nalézáme ve světě médií audiovizuálních, zejména pak v prostředí televizní zábavy a (čím dál tím výrazněji) televizního zpravodajství, které již v sobě nutně nenese touhu či potřebu předat zprávu, ale především pobavit a uhranout – emocí, šokem, hnusem, soucitem.

Prostředí redakce televizního zpravodajství fiktivní soukromé televizní stanice TV PASEKA (s elegantním sloganem „z první ruky“) se proto stalo základním půdorysem pro inscenaci kladenského Divadla V.A.D. – jejich Krvavý román sleduje příběh jednoho perného dne redakčního štábu – s jeho laxními moderátory, znavenými, lehce exhibicionistickými redaktory, frajerským režisérem či citlivým depresivním kameramanem a střihačem v jedné osobě. Do jednotlivých reportáží pak vstupují některé z příběhů inspirovaných Váchalovým literárním dílem. Reportáže, v nichž se objevují co možná nejvíce nepravděpodobné situace a především jejich co možná nejbizarnější rozuzlování, v sobě nesou nemálo situačního, ba groteskního humoru. Půvabné je i jejich výtvarné řešení, kdy je černý základ (kostýmů i několika invenčně využívaných scénických objektů obloukovitého tvaru) v každém z příběhů doplňován jednou výraznou barevnou linií: zelení jsou ti, kteří mají co do činění s vraždami za městem, do červena je laděna linka španělská, reportáž o osudu námořních pirátů září modře…

Svým způsobem podstatnější se však může jevit spíše ta část inscenace, která je spjatá s prostředím mediální (resp. redakční) džungle, které navíc skončí vskutku tragi-komickým násilným vpádem krvavého románu této fikční reality. Dlužno podotknout, že inscenátoři mediální svět nahlížejí poměrně poučeně, neboť vztahy v mnohých tuzemských redakcích nejsou zde předváděným absurditkám nijak vzdálené, ba naopak, realita nabízí někdy snad ještě grotesknější a tragikomičtější situace. Přitom z divadelního hlediska je komika těchto situací výrazně odvislá zejména od toho, jakým způsobem jí vychází vstříc herecké provedení. Humor, s nímž soubor pracuje – a který je ostatně jeho poměrně standardním tvůrčím principem – vyžaduje lehkost, přirozenost a hravost. Pokud se v některých chvílích dostaví (jak se ostatně také stalo!) jistá mechaničnost či zautomatizování předváděného, zůstává sice vtipná „scénka“, ustupuje však hravost a vytrácí se možné, zjevně zamýšlené odkazy a kontexty.

Krvavý román Váchalův není brakem, ačkoli je brak jeho ústředním tématem. Krvavý román Divadla V.A.D. není marným pokusem o jeho zdivadelnění, ačkoli z mého (diváckého) pohledu byl spíše groteskním vyprávěním o světě násilně ubavené televizní zábavy kontaminované tak trochu navíc „černokronikovými“ zprávami, pro něž se Váchalovo bohaté a zdaleka nejen literární dílo stalo matérií, z níž čerpalo. Ale možná je v něm více, než jsem schopen nahlédnout. Podobně jako je v televizních zprávách více „infotainementu“ než by bylo záhodno.

V.A.D., Kladno / režie: V.A.D. Kladno (Wintrův Rakovník) Josef Váchal, Kazimír Lupinec: Krvavý román Psáno z reprízy 10. 5. 2013 ve Volyni

Autor: Michal Drtina