Různorodé loutky, pohlaví i věk

Janek a kouzelná fazole (Divadlo V Boudě, Plzeň) Autor: archiv přehlídky

V sobotu 6.4. 2019 se uskutečnil 15. ročník Plzeňského Pimprlení – regionální festival loutkového divadla pro Plzeňský a Karlovarský kraj s výběrem na národní přehlídku Loutkářská Chrudim.


Slunný loutkářský den již tradičně proběhnul v Loutkovém divadle V Boudě ve velmi milé a přátelské náladě. Organizaci přehlídky také již po několikáté zprostředkovalo a zaštitovalo kulturní centrum JOHAN v čele s koordinátorkou přehlídky Evou Gažákovou. Bouďáci na všechny příchozí, známé i neznámé, přenesli příjemnou domácí atmosféru a také napekli a připravili různé pochutiny v jejich malém bufetu, jež mezi nabitým programem přišly víc než vhod. Kromě inscenací, které zde bojovaly o postup na 68. ročník Loutkářské Chrudimi, se v pauzách konaly diskuze či spíše hodnocení poroty jednotlivých představení. Odborná porota se skládala z Luďka Richtera, Tomáše Volkmera a Jitku Doubravovou nakonec zastoupila Dagmar alias Dana Jandová.

Během celého dne jsme zhlédli sedm inscenací, z nichž jedna byla přímo nominována a další dvě doporučeny na účast na Chrudimi. Přehlídka přetékala nadprůměrnými výkony, talenty a velkým zápalem, a tak jsem se nakonec rozhodla zaměřit na inscenace, které na Chrudimi bohužel (nebo možná) neuvidíme. Doufejme však, že budeme mít v blízké době další příležitost! Hned v úvodu bych tedy chtěla všem zúčastněným popřát mnoho štěstí do budoucna a vzkázat velký dík za skvělou reprezentaci a ukázku svého umu v rámci Karlovarského a Plzeňského kraje! A nyní vzhůru na rekapitulaci 15. ročníku Plzeňského Pimprlení!

V brzkých ranních hodinách zahájil přehlídku místní domácí soubor Loutkové divadlo v Boudě inscenací Janek a kouzelné fazole v režii Jana Levého. Pohádku vypráví členové souboru, kteří jsou od sebe napříč několika generacemi. Děj však nese mnoho úskalí. Janek při cestě na trh potká kouzelného dědečka, od kterého vymění svá vejce za kouzelnou fazoli. Jak to tak bývá, magická fazole ho vynese až do nebe, kde se potkává s Aster, jež stráží obr. Podobným způsobem se do nebe dostane ještě třikrát, pokaždé totiž před obrem uteče. Potřetí však Aster prohlásí, že patří k nebeské sféře a Janek se tedy vrací spokojeně domů, odkud vyrazil. Bouďáci se několikrát velice obratně a lehce proměňují z vypravěčů do jednotlivých postav (např. obr, pes Brok, Aster atd.), do rolí loutkovodičů i do samotných rekvizit (např. strom či fazole, po které Janek leze). Musím vyzdvihnout, že všichni účinkující včetně mladé Adély Fialové jsou herecky velmi zdatní, dávají důraz na animaci loutek (v jejich případě marionet) a s tradičním vizuálem marionet si dávají záležet. Také pracují s minimalistickou scénou (prostor tvoří pouze dva „schody“ složené z praktikáblů, plátno na promítání a občas židle – vše laděno do bílé), na které díky projekcím vytváří snové a vizuálně efektní obrazy. Mění tak hladce místo děje a dějovou linku navíc projekcemi prolínají. Celkové provedení pohádky včetně využívání krátkých filmových sekvencí, živé kapely přímo na jevišti a neustále interakce mezi herci a loutkami, bylo velmi vydařené až na drobné detaily, které celou inscenaci ve finále shazovaly. Největší potíží pro mě nakonec bylo až příliš pomalé tempo, spád a dramaturgie pohádky. Konečné řešení mi nepřišlo dostatečně uspokojivé a dotažené, stejně jako interpretace a vysvětlení Jankových úprků. Problematické je také uchopení projekcí zobrazující loutkový film. Je sice skvělé, že Bouďáci do představení tento aspekt přinášejí, ale bohužel jsou filmové sekvence jakoby vyseknuté z celku, a navíc působí nedotaženě a jednoduše. Stejně tak neustále přerušování děje „songama“, které jsou sice pro dospělé vtipně ironické, ale pro děti často nepochopitelné, nabourává tempo celku. V inscenaci vidím mnoho možností, fungujících a dobře našlápnutých prvků, které jsou ale zatím odděleny od sebe a brzdí „rozjetý vlak“. Janek a kouzelné fazole nakonec dostal od porotců doporučení na postup.

Jako další se představil soubor Jinečtí přeživší ze ZUŠ z Rožmitálu pod Třemšínem. Inscenace Ne! řeklo strašidýlko vychází ze stejnojmenné severské pohádky a odehrává se mezi třemi strašidýlky, jež ztvárnili tři mladí herci. Severské bytosti si poklidně hrají a několikrát je vyruší jiná nadpozemská bytost, která jim dělá neplechu. Princip spočívá v návodu pro děti, aby se nebály říci „ne“ v situacích, kdy se jim něco nelíbí. Inscenace v sobě nese velký potenciál jak v samotné „message“, tak i ve srozumitelném jednoduchém způsobu sdělování. Také je velice sympatické, a myslím, že ještě účinnější, když tuto zprávu šíří a demonstrují právě děti. Pro stejně staré nebo mladší diváky jsou modelovým příkladem. Problémem, sice poměrně podstatným, avšak snadno vylepšitelným, je opět dramaturgie, a ne úplně jasná interpretace „negativního“ strašidláka. Není totiž úplně jasné, co dělá tak hrozného a špatného. Jestliže představení má být určeno zejména pro mladší diváky, vůbec by nevadilo, kdyby bylo vše explicitněji řečeno, dosloveno a vysvětleno. Za scénografii nakonec Josef Pekárek (také režisér) obdržel od poroty ocenění. Rekvizity v podobě nádobí a všemožných domácích předmětů z kartonu ve formě 3D fungují ve spojení s přiznanou dětskou hrou skvěle. Děti si hrají jakoby s napodobeninou dospěláckých věcí, pijí čaj a samy dospívají k tomu, že je v pořádku a někdy naprosto nutné říct „ne“. Podle mě velice nadčasová inscenace s velkým tématem, i když bez loutek.

Naopak téma, které tvůrce, v tomto případě i herce, zkrátka baví, si vybral Matěj Machek. Matěj zastupoval ZUŠ Horažďovice a byl v podstatě jakýmsi předskokanem svých kolegyň ze stejnojmenné „zušky“ ze souboru aktaX. Za mě tato krátká pětiminutová etuda patří k highlightu Pimprlení a myslím, že Machek by s přehledem obstál i mezi staršími a zkušenějšími loutkáři z oboru. Matěj si koncept vytvořil a zrežíroval téměř celý sám už v minulém roce na Loutkářské Chrudimi v semináři Sáry Kordové a Báry Juráškové. S „doklepnutím“ mu pomohli pedagogové, a zároveň jeho rodiče (Tereza Machková a Tomáš Machek), kteří vedou spolek aktaX. Machek nám zprostředkoval čistý návrat ke kořenům loutkářství, které stálo pouze na něm a na jeho aktovce. Ta mu na začátku sloužila jakožto hrací prostor a scéna pro jeho maňáskové divadlo, kde započal „výtah“ z pověsti o Bivojovi a jeho kanci. Následně hnědou aktovku Matěj hravě přeměnil na kance se dvěma kly a zastoupil postavu Bivoje. Kanec byl poražen a Matěj odcházel ze scény se slovy jako „Hurá na Vyšehrad!“ Jedinou výtkou by bylo snad jen to, že ačkoliv o aktovce aktér celou dobu uvažoval jakožto o kanci, kterého si Bivoj přehodí na záda, v závěru se tomu tak nestalo. Přestože k Matějovi měli porotci připomínky, a nakonec neobdržel žádné ocenění, pro mě byl jeho výstup přesně to, co si představuji pod neuvěřitelným talentem spojeným s chutí, energií, nadšením pro věc, invencí a velkým potenciálem, který by měl být na Chrudimi rozhodně viděn. Machek všem dokázal, že dobře provedené loutkářství nepotřebuje spoustu rekvizit, bohatou scénografii a další zbytečnosti, ale že stačí dobrý nápad, šikovné ruce a známý fakt – „když to baví herce, baví to i diváky.“

V pomyslném prostředním bloku „mladé loutkářské budoucnosti“ po Bivojovi následoval další všem známý příběh – pohádka *O Budulínkov*i a stejnojmenná inscenace souboru aktaX, kterou vytvořil pro děti ze školky. Soubor divákům lidovou pohádkou podal ironickým, nadsazeným i správně drzým způsobem, což skvěle korespondovalo se skutečností, že loutkovodičkami byly mladé slečny, pro které je možná Budulínek už báchorkou pro mladší děti. Teď už jim „nezbývá“ nic jiného, než si z ní udělat srandu a vyprávět ji od rány. Energie a zápal pro hru tedy z jeviště čišel a bylo vidět, že slečny to zkrátka baví. Loutky (marionety), které si prý vyrobily samy společně se scénografem Tomášem Machkem, měly pohyblivé všechny čtyři končetiny díky kovovým drátům, které se daly připnout k sobě či manipulovat s nimi odděleně. Svou podobou působily stejně praštěným dojmem, v nejlepším slova smyslu, jako přednes a nálada představení. Škoda jen, že byly chvíle, kdy slečny s loutkami manipulovaly velice pečlivě a někdy na ně naopak úplně zapomínaly. Loutkovodičky také často využívaly drobnější animace například k podávání hrníčku s kaší a jiných nástrojů nebo vystrkovacího jazyku lišky. Přestože celá inscenace byla trochu vleklá a některé akce příliš pomalé (například opakování stejných principů ve stejné délce – chození babičky a dědečka do lesa přes celé jeviště a další), právě tyto drobnější animace, kdy hlediště napjatě vyčkávalo, zda se úkon povede či ne, nebo také gagy děvčat, příjemně přebily monotónnost představení a aktivizovaly diváka. Zásadním problémem pro mě bylo celkové uchopení Budulínka a převedení do jevištního jazyka. Kdyby byla pohádka více interpretována podle slečen a převedly ji na jeviště tak, jak ji vidí a vnímají ony, myslím, že bychom viděli ještě víc „šmrncovního“, hravého, a drzého Budulínka tak, jak ho opravdu neznáme. Nyní jsme však viděli pouze přepis známe pohádky – bez žádného překvapení. Poslední věc, co souboru aktaX nemůžu upřít je upřímnost a fakt, že si na jevišti na nic nehrají. Naopak, všechny členky souboru do inscenace přináší kousek sebe a své „přaštěnosti“ a rozjařenosti, a to je neocenitelný aspekt.

Vlastní interpretaci Erbenovy balady Zlatý kolovrat přivezli studenti z IDI (improvizace, divadlo, interpretace) klubu z Plzně. Text zůstává nezměněn, tudíž chronologický příběh v něm lze sledovat, avšak forma a provedení do jevištního jazyka překvapí. Jejich inscenace Zlatý kolovrat (hexafor), jak už název napovídá, přináší na jeviště šest forem divadla – recitaci, taneční divadlo, operu, loutkové divadlo, voiceband a další. Studenti v režii Františka Kasky, Terezy Stupkové a Terezy Dubničkové měli tedy možnost vyzkoušet si mnoho způsobu, jakým je možné vyprávět a zprostředkovat divákům či posluchačům zážitek. Zádrhel pro mě byl však v tom, že ačkoliv byla struktura rozmanitá, originální, inspirativní (nutno ale poznamenat, že originální spíše na poli loutkového divadle, v činoherním divadle je i v současnosti tato forma běžná) a jistě pro studenty obohacující, úplně jsem se neztotožnila s konkrétním provedením. Například v případě opery si dokáži představit mnohem větší nadsázku a především stylizaci, velká gesta a mimiku, jaká v operní konvenci bývá. V případě loutkového divadla mohu sice říci, že studenti manipulovali s loutkami (především stínovými a plošnými), ale kvůli příliš rychlým a nedodělaným akcím, zůstala většina situací nečitelná. Nepomohly tomu ani naprosto nepřesné popisy daného tvaru při každém vstupu. Kdyby to byla nadsázka, tak samozřejmě „wikipediové definice“ přijmu, ale inscenace se na můj vkus tvářila jako vážný pokus o „poloprofesionální“ představení různých „divadelních druhů“ bez jakéhokoli vtipu a odlehčení. Tomu ale bohužel neodpovídaly jednotlivé výkony, ani jevištní prezentace. IDI klub měl ale nicméně úspěch u porotců, kteří mu udělili čestné uznání za vytvoření lexikonu forem.

Druhá inscenace souboru Loutkové divadlo v Boudě Ošklivá princezna, jejímž režisérem je Zbyněk Doležal, byla doporučena na postup na Chrudim. A není divu! Co se týče práce s loutkami a vůbec formy loutek, které soubor zvolil, naprosto představení zářilo. Bouďáci tentokrát zvolili velice originální totemové loutky, oválné dřevěné figurky, jejichž horními končetinami byly ruce samotných herců. Loutkovodiči naprosto mistrně ovládali figurky a přesně rukama dokreslovali jakákoli gesta a vlastně i charakter postavy či náladu. Musím přiznat, že teprve až při této inscenaci jsem si uvědomila, co za nás naše ruce poví. Jako hrací prostor tvůrci vybrali úřednický stůl, jehož použití nebylo zcela zřejmé. Téměř jediným problémem, bylo ztvárnění ošklivé princezny. Jak tak v pohádkách bývá – princezny byly dvě, krásná Zlatka, druhá údajně ošklivá Pepička a tu žádný ženich nechtěl. Nakonec si ji ale našel slepý hoch, kterému se líbila podle krásného vnitřku. I když se mu v závěru zrak navrátil, princezna pro něj stále byla tou nejkrásnější. Pepička totiž byla od počátku sympatičtější než postava sestry. Její vnější ošklivost měly totiž znázorňovat „pouze“ netypické červené krátké vlasy a brýle. I na hodnocení porotců se tedy řešila otázka, jak jinak ošklivost ztvárnit. Faktem je, že aby malý divák pochopil, co chtějí tvůrci říci – tedy, že není důležitý zevnějšek, ale vnitřek, – je potřeba princeznin zevnějšek zpodobnit jiným způsobem.

Posledním představením večera bylo D+Š+B 2019 (režie a dramaturgie: Zdena Vašíčková) skupiny RÁMUS, který si nakonec odvezl přímou nominaci na Loutkářskou Chrudim a podruhé i Plzeňské Pimprle. O jejich inscenaci nebudu tedy nic blíže popisovat, jelikož budete mít možnost ji na přelomu června a července sami stoprocentně zhlédnout!

Na závěr přidávám shrnutí výsledků z přehlídky a srdečně přeji všem zúčastněným i těm, co se na inscenacích podíleli, stejnou energii, zápal a štěstí do dalších divadelních sezon!

Hodnocení dopadlo následovně:
Čestné uznání za vytvoření lexikonu forem dostala inscenace Zlatý kolovrat (hexafor) souboru IDI klub, Plzeň.
Čestné uznání za scénografii k inscenaci Ne! řeklo strašidýlko souboru Jinečtí přeživší, Rožmitál pod Třemšínem, si převzal Josef Pekárek.
Doporučení na postup dostala inscenaci Janek a kouzelná fazole souboru Loutkové divadlo V Boudě, Plzeň.
Další doporučení pro postup bylo uděleno inscenaci Ošklivá princezna souboru Loutkové divadlo V Boudě, Plzeň.
Přímou nominaci udělila odborná porota inscenaci D+Š+B 2019 skupiny Rámus, Plzeň.
Plzeňské Pimprle si již po druhé tedy odnesla také skupina Rámus, Plzeň.

Autor: Sarah Slavíčková