Scénická žatva 2017 aneb Martin patřil mládeži

Program žatvy Autor: archiv přehlídky

Vrcholná přehlídka slovenského amatérského divadla proběhla v Martine ve dnech 25. až 29.srpna. V těchto dnech se divákům v martinských scénách představilo 18 inscenací, jež doplnily výstupy šesti recitátorů.


V dopoledních hodinách probíhaly tři scénické dílny: Klaun v hračkářství vedené Jurajem Benčíkem, hercem, mimem a klaunem Cirque du soleil, Scénografie vedená vynikajícím scénografem prof. Jozefem Cillerem. Mgr. Peter Janků, PhD., scénograf, dramatik, režisér a písničkář, vedl dílnu pod názvem Divadlo poezie. Odpolední program byl ještě obohacen o Filmový klub Petra Konečného, večer (a pro některé noc a hodiny časné) pak soustředil účastníky do bílého stanu, kde písničkáři, kapely a reprohudba doplnila předchozí program slovesný.

Nebudu se zabývat každou inscenací, každým recitátorským výkonem. Rád však konstatuji, že šlo v letošním roce o akci organizačně (na rozdíl od roku minulého) téměř bezchybnou a především kvalitou prezentovaných opusů přehlídkou vysoké umělecké úrovně. Všichni interpreti poetických textů se prezentovali porozuměním pro text, který si zvolili, vlastním osobnostním vkladem do svého sdělení a často i silným emociálním zaujetím. Platí to pro všechny dále jmenované: Ninu Pompošovou, Ivetu Kloptovou, Petera Podolského, Michala Kvaššaye, Radoslavu Lekýrovou, Veroniku Mészárošovou.

Mluvím-li o vysoké úrovni inscenací, pak musím doplnit o přívlastek dětských či mládežnických inscenací. Divadlo dospělých se totiž letos v Martine až na jednu závěrečnou výjimku nekonalo. Scénickou žatvu ovládly děti či děti již odrostlejší a ovládly ji se ctí. Je pozoruhodné, jak současné nemoci světa (lhostejno, zda jde o látku s historickou reminiscencí, i takové měly silný aktuální přesah) rezonují v hlavách a myšleních lidí, jež považujeme my dospělí za nehotové, jak je patrné, že byť stále ještě do centimetrů a síly paží lidských bytostí teprve dorůstajících, vstupují témata neobyčejně závažná. Hrálo se o vzniku fašismu s jeho rasistickými konotacemi (Dětský divadelní soubor DRIM z Nitry v inscenaci Vlna.SK, MoDRé TraKy z Vráble ), o boji o moc (Saláma DDS Bebčina, maďarský DS z Komárna s hříčkou Bolo raz jedno repisko), ale také o radosti ze hry a fantazie (opět Bebčina s Len tak… pre radosť, More vo flaši Modrého divadla či studentský soubor Šesť Pé s inscenací Světlo jako voda). Hrálo se o nich samých, o puberťácích (pardon, teenagerech) a jejich hledání vztahu (Ako na to, bratislavský DS Lano). Mimořádným zážitkem bylo divadlo poezie Zádrapky ze Senice pod názvem Vlci v metre. Tematická škála tedy zajímavá. Jak na to šli?

„Tvůrci inscenace Ostrov se pod režijním vedením Štefana Foltána nechali inspirovat románem W. Goldinga Bůh much. Jednoduchá a funkční scénografie jako materiál na originální a působivé scénické metafory, cílená práce s divadelním znakem, čisté dramatické situace, výborné kolektivní herectví“ (z recenze Aleny Lelkové) to vše přineslo silný emotivní zážitek.

Soubor DRIM pod vedením Mariky Šiškové se nechal inspirovat filmem Vlna a zkoumal svou inscenací, kde se rodí násilí, kde vzniká rasová nenávist, kde jsou příčiny zla v nás. Odvážně zvolil v podstatě činoherní způsob inscenování, děti přirozeně vstupovaly do rolí a většinou přesvědčivě vytvářely dramatické postavy. Šlo o odlišný způsob inscenování než v Ostrovu, ale právě tato dvě představení ukázala ohromné možnosti dramatických tvarů při uvědomělé a tvůrčí práci s dětmi.

„Podmanivá divadelní radost“ nazval svou recenzi o hříčce More vo flaši další z lektorů Martin Timko. „Mohli jsme si užít kultivovanou, do detailů promyšlenou divadelní zábavu na vysoké interpretační úrovni. Nespoutaná vlna herecké radosti ze hry a místy i jedinečná kreativní nevázanost.“ Hra, jejímž tématem je rozvíjení fantazie a radost z tvorby, radost z bytí na jevišti. Radost být v hledišti.

Do dobrodružství s takřka stejným tématem a shodou okolností i mořem jako předmětem touhy se pustil studentský soubor Šest Pé v inscenaci nazvané Svetlo jako voda pod režijním vedením J. Krasuly. Znovu šlo o fantazii školáků, její rozvíjení až do magické reality (scénář byl inspirován povídkou G.G. Márqueze), inscenace s umnou režií a zdatnými herci však v Martine (minimálně v odpoledním představením) přinesla i některé otázky. Dospěláci tak zcela nezvládli vtisknout postavám školáků dostatečnou věrohodnost, abychom mohli ten věkový posun vzít jako součást hry, také se ukázalo, že snaha o technickou dokonalost (svícení jako vlna vody) byla ve hře o fantazii skoro nadbytečná. Inscenace křehká jako je fantazie sama, také se stejnými riziky.

DDS Bebčina přivezl dvě inscenace, tak rozdílné tematicky i způsobem inscenování, že by člověk nevěřil, že jde o stejný tvůrčí kolektiv. Režisérka Miriam Martináková zvolila se svým kolektivem pro první inscenaci Saláma předlohu izraelského autora Etgara Keretá. Jednoduchými prostředky dokázal soubor evokovat atmosféru izraelského všedního života se všemi těmi poplachy, nástrahami, násilím. Jak blízko jsme takovému života ve strachu, znělo silně jako apel z této hry.

A pak Len tak… pre radosť téhož souboru. Téma zodpovědnosti, strachu a konce dětských her zprostředkované dětskýma očima, jímž rezonovala Saláma tu vystřídalo téma jim osobně vlastní. Tematizovali tu své zážitky, své zkušenosti se světem dospělých, první skutečné osahávání dospělé reality, života, do něhož co nevidět vstoupí. Zatímco v první případě umně a cílevědomě sloužili řečenému tématu, v Len tak… pre radost doslova naplňují titul. Parta teenagerů se schází, aby si společně nezávazně muzicírovala, aby byla pospolu. Prasklá struna se stává znakem potřeby vystoupit z chráněné ulity doznívajícího dětství a vstoupit na dosud jen s odstupem vnímaného života dospěláků.

Na jevišti světelný kruh. V něm sedí chlapec a vypráví příběh dvou vlků unikajících v divokém běhu nebezpečí, vyhýbajících se zubům svých pronásledovatelů. Tak začíná inscenace Vlci v metre. Vlci utíkají, zdrhají – někam pryč. Kam? V jakémsi protikladu této divočiny je pak představován náš svět, svět lidské civilizace. I tady se vchází ze tmy do nasvícení, často však jevištní přirozenost reflektorů nahrazuji bledé a studené baterky v rukou účinkujících. To není den ozářený Sluncem ani noc vlků se vším jejich nebezpečím. Je to svět umělohmotný. Proto není představován napřímo, z očí do očí, ale skrze plastové stěny. Skrze plastová okna. Nejsou skleněná, těmi bychom alespoň, byť neschopni fyzického kontaktu, přece jen spatřili barvu očí, rozpoznali detailněji hřívu vlasů, skrze sklo bychom přece jen aspoň vytušili výraz obličeje, emoci lásky, přátelství, odmítnutí. Ne, plast uvolňuje našemu pozorování jen obrys postavy a její postoj, gesto. A to nelze ani milovat ani znenávidět. To lze jen lhostejně zaznamenat. V tomto světě vás nezraní zuby vlka, tento svět nehrozí drápy, z nichž vytryskne krev. Má s vlky společný jen útěk. Kam? Zádrapky se v této inscenaci vyjadřují minimalistickými prostředky, slovem a obrazem, jehož dominantou bývají zmíněná plastová „okna“. Slovo je doplňováno, podtrhováno či naopak zpochybňováno divadelním obrazem, který někdy ilustruje, někdy jen vzdálenou asociací přidává druhý význam. Divadelní obraz je stejně básnivý, metaforický jako slovo. Žijeme ve světě za plastovými deskami. Navzdory všem úžasným komunikačním prostředkům jen prohlubujeme, a také díky nim, vzájemné odcizování. V kavárně se nedržíme za ruce, chatujeme. Místo rány do nosu napíšeme sprostý mail, namísto pohlazení a úsměvu „lajkujeme“. Kam utíkáme? Tak naléhavě se ptali lidé ze Senice.

České divadlo reprezentoval soubor Relikty Hmyzu se svým Rackem (život a dílo), inscenace mnohokrát tu recenzovaná, proto jen zmínka, že mimořádně zajímavá byla diskuse o představení, kde témata smyslu umění a jeho „předvádění“ prolongovala. Úspěch sklidil T.Hájek se svou verneovskou minimalistickou hříčkou Zmatek na zmatek.

Scénická žatva v Martině má několik předností. Inscenace se odehrávají prakticky na jednom místě (Národní dům, Studio SKD) a odpadá tak únavné přebíhání. Oba divadelní prostory jsou nevídaně vybavené technickým zázemím a komfortem pro diváka. Večerní stan je pak logickým shromaždištěm a pokračováním povídaní a divadelního soubytí. To by však bylo všechno málo, kdyby nebylo nač divadelně hledět. S potěšením se opakuji, že úroveň prakticky všech produkcí byla zapamatovatelná, oslovující a někdy i silně apelativní, ať už šlo o radost nebo o varování.

Jeden otazník však zůstává: Kam se letos podělo divadlo hrané dospělými? Neurodilo se nebo byly poroty v nižších stupních přehlídek tak nekompromisní? Slovensko má nadějnou mladou generaci, výborné vedoucí dětských souborů, kteří svůj pedagogický um dokážou spojit s umění vytvořit inscenaci, ale do dospělí? Takhle rychle vyklízíme pole?

Člen lektorského sboru

Autor: František Zborník