Scénická žatva 2019 – květy dobra a krásy

plakát Autor: Archiv AS

Je neděle 1. 9. 2017 odpoledne. Před hodinou skončila Scénická žatva 2019. Nasedám do vlaku a odjíždím domů. Spolu se mnou ve stejném vagonu jede i skupinka mladých divadelníků, někteří oblečeni do triček s emblémem Scénická žatva.


Jeden z nich, mladý sympatický muž, přistoupí k cestující dívce sedící vedle mne: „Slečno, mohu vám darovat tuto kytici?“ zeptá se a podává dívce kytici umně do sebe svázaných krásných květů. Dívčina tvář lehce zrůžoví a slečna s rozpačitým úsměvem mlčky přikývne. A pro mne letošní Scénická žatva v té chvíli dále pokračuje.

Divadlo koná dobro, i když zobrazuje zlo. Krása k divadlu patří stejně jako ošklivost – ta záměrně zobrazovaná také slouží dobru a kráse. Martinská žatva 2019 byla umně svázanou kyticí plnou krásných květů.

Květ první – Divadlo dospělých hrajících pro děti

Tato kategorie patří k těm nejdůležitějším. Neboť kde jinde než v hledištích, ve kterých zasednou děti, aby sledovaly, co pro ně připravili dospělí, se rodí budoucí milovníci divadla, ale i profesionální divadelníci, kde jinde, než v hledištích, kde při rodinných inscenacích bývá položen základ vnitrorodinné komunikace se ve větší míře předávají dětem informace o podobě světa a života, na který jsou dospělí povinni děti připravit, kde jinde se dávají základy hodnotových měřítek a v souhrnu toho všeho výše vyjmenovaného základy zdravé společnosti plné plnohodnotných jedinců? Právě z těchto důvodů je práce dospělých pro děti nesmírně důležitá a velmi, velmi zodpovědná.

V této kategorii se na Scénické žatvě představily dva divadelní kolektivy. První z nich, DS LANO Bratislava, vystoupil s inscenací Činohra vytvořenou na motivy epické básně – veršované pohádky Čin-Čin Ludmily Podjavorinské v režii a dramaturgii Matěje Čertíka. V programu přehlídky je pod otázkou k této inscenaci O čem to bude následující čtyřverší: Bol raz jeden otec mladý/s biznisom si vedel rady. /A mamička premilá/sama riady umyla. Není zde zmínka o dítěti, o maličké dcerušce, která touží po hodné mamince ukládající ji večer do dětské postýlky s četbou pohádky, po tatínkovi, který stihne přijít domů a dá jí pusu na dobrou noc dříve, než usne. Přesně o tom totiž celá inscenace je. O rodině, ve které často zní hádky mezi rodiči, které dcerka slyší a kvůli kterým je nešťastná. O povinnosti rodičů vytvářet svým dětem pohádkově krásné a pohodové dětství. Ne všechno se tvůrcům zcela vydařilo, jak píše člen poroty Scénické žatvy 2019 Miklós Forgács ve své recenzi: „Predstavenie nastolí velmi vážne problémy a velmi sebavedomo ich nerieši. Miesto otca v rodine, chápanie a postavenie roly muža a ženy v rodine a v spoločnosti, komunikácia – otvorenosť, dovera v rodine, prudérnosť ohladom sexuality, doležitosť sexuálnej výchovy v škole, tabuizovanie a bagatelizovanie týchto tém.“ Navzdory těmto nedostatkům je forma inscenace velmi vstřícná vůči požadavku na zábavnost a poutavost, má velmi přitažlivou stránku v práci s loutkou a závěrečný apel na plnění rodičovské funkce byl dostatečně silný.

Druhým představením divadel dospělých hrajících pro děti bylo vystoupení Divadla Materinky Šaľa s inscenací Pinocchio v dramatizaci a úpravě Aleny Demkové, Vladimíra Dubeňa a Valentina Kozaňáka, pod režií a hudbou je podepsán Valo Kozaňák. Tvůrci v programu k inscenaci říkají: „Zaujal nás motív otca a syna, sen a túžba stať sa naozajstným chlapcom, motív pravdy.“ Všechna tato témata světoznámá pohádka Carla Collodiho obsahuje. A vždy je zcela legitimní zvolit si v pozici dramatizátora jakékoliv z nich. Nicméně důležité je při každé takové adaptaci, ať už je inscenovaná v jakémkoliv žánru (zde se jedná o muzikál), aby priority vtělené do předlohy zůstaly aspoň částečně zachovány. Bohužel právě to se Divadlu Materinky v jejich Pinocchiovi příliš nedaří: motiv zla a dobra, ten nejdůležitější z každé pohádky, je zde příliš upozaděn v zájmu co největší zábavnosti i pro nejmenší diváky. Michal Lošonský (člen poroty Scénické žatvy: „Menej by bolo viac. Množstvo nesúrodých prvkov, ktoré sú na scéne, by potrebovalo spoločnú koncepciu, ktorá ich tam priniesla.“ Škoda.

Květ druhý – Neprofesionální divadlo dospělých

Nejpočetněji byla obsazena kategorie neprofesionálních divadel dospělých. Diváci v této sekci zhlédli pět představení. Z toho jedno v podsekci Tradiční proudy divadla a čtyři v podsekci Současné proudy divadla.

Prvním z nich bylo vystoupení DS Jána Vojtaššáka ze Zákamenného (jediný zástupce tradičních proudů divadla). Soubor přivezl inscenaci hry Milo Urbana Beta, kde si? Ochotníci z oravské obce s necelými šesti tisíci obyvateli se dali dohromady v roce 2014, a vyzráli v průběhu pěti let existence natolik, že postoupili až na Scénickou žatvu. Samotné představení odpovídá na otázku, jak je to možné: v souboru jsou velmi talentovaní herci a soubor má kvalitní vedení. Svědčí o tom stavba inscenace, použité inscenační prvky (prázdná scéna na začátku, znaková scénografie a dobře vedení herců v prostoru i ve ztvárnění jednotlivých postav.) Patrik Lančarič, člen poroty Scénické žatvy: „Ve hre Beta, kde si? sa Milo Urban sústreduje na klasický a pre Slovensko typický konflikt města a dediny. Režisérka Zuzana Demková sa rozhodla príbeh vyrozprávať prostriedkamai realistického herectva v jednoduchých mizanscénach, což je podla mojho názoru dobré rešenie, evokujúce priam antické divadlo. Scénografiu inscenácie charakterizuje striedmosť a čistota.“ V závěru inscenace se tvůrci vyjadřují i ke žhavému současnému tématu, k úloze církve v dnešním světě. Vykračují za rámec daný původní předlohou, ale právě v tom je největší hodnota jejich práce.

Teáter Komika Levice Nebezpečná hra čiapočky s vlkom. Autorka scénáře a režisérka v jednom Renata Jurčová v multižánrové inscenaci využívá prvky fyzického divadla, filmových dotáček a živé hudby. Michaela Zakuťanská, lenka poroty Scénickej žatvy: „Inscenácia vzbuzuje množstvo otázok týkajúcich sa interpretácie samotného príbehu o Červenej čiapočke a jeho úlohy v našich dětských či dospelých životoch.“ Tvůrci si známou pohádku vybrali z jediného důvodu – chtěli ukázat roli muže v partnerském vztahu jako roli predátora (vlka). Tento fakt do jisté míry celou inscenaci omezuje. Pracovali dále s textem Uršuly Kovalyk Červené topánky, který přináší téma ženské sexuální touhy. Zvolená konstrukce se však jeví jako poněkud samoúčelná. Výsledný tvar ale navzdory tomu přináší velmi efektní podívanou plnou mimořádných výkonů jak v pohybové, tak v hudební složce inscenace.

DS Homo Fuge Púchov, Peter Handke, Podzemní blues. Víceméně monologická hra, která se dotýká velmi abstraktních témat: neodlučitelnosti krásného a ošklivého, prokletí těch, kteří se ptají po vyšším smyslu, a ústí v biblické smíření oslavující chudé duchem. Tolik z anotace slavné a svým způsobem i skandální hry. Hraje se v překladu Petera Lomnického, který je podepsán i pod dramatizací a úpravou. Režie Lucia Panáčková a Michal Vidan, hrají Michal Vidan a Lucie Panáčková. Handke ústy převažující jediné mužské postavy prakticky téměř celou doby představení spílá divákům a obviňuje je snad ze všeho nízkého co panuje v člověku. Miklós Forgács: Pod zemou potrebujeme svetlo oveľa via, ako na povrchu země. Michal Vidan hneď na začiatku prinesie vlastné svetlo a upriami pozornost na vlastnú tvár. Diváci ho obklopujú z troch strán, a on hneď na každú stranu vtieravými grimasami a pichľavým pohľadom demonštruje, že skaza a hrozostrašnost sveta ho deštruuje nielen v mysli, ale aj fyzicky. Celkovému silnému dojmu by ještě více prospěla větší autenticita ženské postavy, přicházející v závěru inscenace v podání Lucie Panáčkové.

Divadlo DISK Trnava, Obolus Další vrchol Scénické žatvy 2019. Trnavští ochotníci z DISKu pod vedením Blaho Uhlára vytvořili mimořádně silnou inscenaci, jejíž představení stojí na mimořádných hereckých schopnostech každého herce a mimořádné invenci Blaho Uhlára v roli režiséra. Ladislav Vrchovský, člen poroty Scénické žatvy: „O čem je Obolus? V programu k inscenaci se říká: Obolus může být darem. Třeba i maličkým, ale dávaným z potřeby pomoci. Okamžitě se nabízí otázka: komu a proč chtějí trnavští z DISKu v čele s Uhlárem pomáhat? Z dění na jevišti lze vyvodit odpověď – sobě i nám všem. Představení začíná sebevraždou. Je to předznamenání: Jestli chceme žít tak jak někteří skutečně žijeme, tak konáte sebevraždu během vašeho života, aniž byste skutečně zemřeli. Ano, to není protimluv – žijete, ale jste mrtví!“ Převážně nonverbální padesát pět minut trvající strhující podívaná, během která zazní jen několik, zato nesmírně důležitých vět. A závěrečné memento zní velmi hlasitě: Lidé probuďte se a žijte život, nebuďte jen žijícími mrtvolami! Důležité upozornění: nejde v žádném případě o moralitu, ale o skvělou komedii!

Art Point Teatro Prievidza, Štefan Bielik: Jedna na druhú (na motivy hry Roba de Graafa Mako) Režie Štefan Bielik, Scénografie Hana Kurhajcová, hrají Nela Jakubisová a Zuzana Kráľová. Tato inscenace jako jediná vzbudila více pochybností než zodpovězených otázek padajících ve smyslu, o čem to je, co to chce říci, proč se to vlastně hraje, o co jim vlastně jde atd. Miklós Forgács: „Všetko je len zdaním, dialog nie je naozajstný, akcia, ktorej sa zúčastní divák, sa stane utajenou, nič sa neodhalí, ani zmysel, ani účel. Dve herečky ako abstraktné moderátorky, všeobecné hostesky sa krčovito a pózersky snažia vytvoriť situáciu, ktorá je akoby konkrétna, akoby jasná. Pohybové ilustrácie nerozkrytých vzťahov a situácií sú takisto afektované. Inscenátori k nejasnému obsahu našli nejasnú formu. Módna prehliadka teatrálnehe výpredaja.“

Květ třetí – Dětské recitační kolektivy a divadla poezie

V kategorii Recitační kolektivy a divadla poezie dětí vystoupily dva soubory. Děti z DDS Únikový východ z Velkého Krtíše přivezly inscenaci Umelec pod vankůšom, který se stala jedním z vrcholů letošní Scénické žatvy. Mimořádně kvalitní předloha z pera čtrnáctileté autorky Anny Semkové (dnes již dospělé ženy) přináší zásadní sdělení: Umění funguje jako portál do jiného světa. Patrik Lančarič: „Osem mladých herečiek, ktoré akoby jedna mater mala, no každá z nich má při tom veľmi osobitý esprit a čaro, rozkrútia kolotoč príbehu, na konci ktorého je katarzné oslobodenie.“ Autorka scénáře, dramaturgyně, scénografka a kostymérka v jedné osobě Silvia Svákusová je podepsána pod kongeniální scénografií, hlavně ale pod formováním lidských osobností s mimořádným kouzlem, které mají všechna účinkující děvčata, a které předávají svému kolektivnímu vystoupení. Ve všech ohledech okouzlující záležitost.

Baladu Zuzanka Hraškovie P. O. Hviezdoslava jevištně stvárnil soubor čtrnácti dívek z DRK Úsmev Babín. Michal Lošonský: „Balada odznieva celá, nezmenená. Jej rytmika sa pretavuje do prednesu. Prednes určuje rytmus javiskovému dianiu. Na javisku sa odohrá balada. Kruh sa uzatvára. Zuzanka kráča v stopách balady na brieh rieky, do tone rakytia a jelšavy, kde utonie. Šedý sbor herečiek je jej svetom na tejto púti. Svojimi telami a pohybom sa stávajú scénografiou Orsághovej poézie. Scénický jazyk opřený o folklorní inspirace je adekvátní vzhledem k předloze, a mimo jiné ukazuje i možnosti spojení lidové kultury a divadla.“

Květ čtvrtý – recitační kolektivy a divadla poezie dospělých

DS Bebčina, Nová Dubnica, Nuda. Na motivy povídek Slawomira Mrozka. Hraje se v překladu Jozefa Marušiaka, pod scénářem, dramaturgií a režií je podepsána Miriam Martináková. Patrik Lančarič: "Príbehu dominuje priam nihilistická optika života (vynikajúco spracovaná například v scéne pozorovaní samovraha), presne tak, jako to v správnej inscenácii absurdnej drámy má byť. Využitá je aj repetícia – opakovanie situácií (například beh davu na mieste), čo poukazuje na istý stereotyp života, jeho bezobsažnost a pocit beznádeje. Inscenácia bola čistá a presná aj v svojej scénografickej složke. Miriam Martináková nám so súborom Bebčina pravidelne prináša inscenácie s výraznou dynamikou a krátkou stopážou, ktoré sú charakteristické javiskovou čistotou, koncentrovaným, no uvoľneným herectvom. Nikdy sap ti nich nenudím, a to ani v případě, ak priamo zobrazujú nudu. Představení Nuda navozuje možnost, jak učit ve školách historii uplynulých sedmdesáti let ve státech bývalého sovětského bloku s využitím setkání s autory potlačovanými totalitními režimy. Právě mezi takové patří i Slawomir Mrozek.

Divadelný súbor 1918, Malacky, P. O. Hviezdoslav: Krivoprísažník Balada Pavla Orságha Hviezdoslava Křivopřísežník je v podstatě velmi jednoduchá, a přitom velmi aktuální. Křivě přísahající muž v touze získat bohatství umře, je pochován, ale zem křivopřísežníka odmítá přijmout, a tak je kostlivec opakovaně vyvrhován ze svého hrobu, až ho nakonec umístí do kostela. Mravní memento textu je zřejmé. Michal Lošonský: Nezrozumiteľný zdal sa mi prednesený text. Herci boli vyvrhnutí do cudzieho priestoru bez atmosféry. Nebožtíkovo neustále vstávanie zmrtvych vyzeralo oko odkopávanie sa zpod periny, čo působilo viac komicky, jako výtvarne, esteticky. No pripúšťam aj takú možnosť, že išlo o zámer a v takom případě ostávam zmätený, čo to všetko vlastne malo znamenať. Právě rozpor mezi obsahem a zvolenou formou se v tomto případě stal kamenem úrazu.

Květ pátý – neprofesionální divadlo mladých

DS LANO Bratislava, Pär Lägerkvist, Alex Madová a kolektiv: Sybila Vstupuji do sálu a při prvním kroku jsem osloven jedním z účinkujících, odhadem sedmnáctiletým chlapcem, který mi říká: Každé místo je posvátné. Zahledím se mu do očí, ale jeho pohled uhne stranou. To u mne vzbudí pochybnost. Rozhlédnu se. Další členové souboru rozestavení od vstupních dveří v uličce kolem sedadel podobně oslovují ostatní přicházející. Velmi sugestivní zážitek navozuje působivou atmosféru. Slyším další větu: Není řeky, která by nebyla božstvem. A v hlavě kmitne myšlenka – tak mladí, a tak hluboká slova! Říkám si: nejsi v ateistickém Česku, tohle je mnohem více religiózní Slovensko! Ale ta pochybnost vzbuzená uhýbajícím pohledem zůstává. Hlavní dějovou osu tvoří dva prolínající se monology, Ahasverův a Sybilin. Ahasver je Bohem odsouzen k věčnému životu, se Sybilou v roli delfské pýthie zase její bůh zplodí dítě. Hlavními výrazovými prostředky jsou pohyb a mluvené slovo, použité v činoherním žánru uvnitř situací, zejména pak v závěru hry. A již zmíněná věrohodnost je největší otázkou. Vzniká hlavně v závěru hry, kdy probíhají ne úplně zvládnuté a mírně patetické dialogy. Nicméně síla Lägerkvistova nadčasového textu zůstává zachována. A nelze opomenout vynikající herecký výkon Anny Lehotské v postavě mladé Sybily.

DS DRIM Nitra, Agotha Kristof a Marica Šišková: Za veľkým zošitom Divadelní soubor DS DRIM je herecký kolektiv mladých lidí, kteří se rozhodli jevištním způsobem předat svůj osobní zážitek z četby proslavené prózy Agothy Kristof Veľký zošit. Kdyby šlo o pokus o regulérní dramatizaci románu, či lépe řečeno o jeho divadelní adaptaci, bylo by nutné na představení nazírat pod úplně jiným úhlem pohledu. Marica Šišková podepsaná po dramatizací, úpravou i režií zvolila kolektivní postavu, takže téměř ve sborovém provedení vidíme obraz kruté válečné atmosféry a v něm kolektivně ztělesněný dav spílající dvěma malým chlapcům těmi nejhrubšími slovy. Ano, to je dobře zvolený způsob zobrazení vlivu, který z obou dětí nakonec vytvoří nelidské bytosti. Problém je ale v tom, že jakmile si v rámci kolektivní postavy účinkující jeden druhému předávají individuální role chlapců, nepřipravený a neinfomovaný divák, který nezná literární předlohu, se přestává orientovat. A základní podmínka dobrého divadla, srozumitelný dialog mezi hlediště a jevištěm, se vytrácí.

Teatro in vitro, Žilina, Vladimír Mores: Šumienky One man show Dávida Smolky v režii autora textu Vladimíra Morese přináší třetí vrchol letošní Scénické žatvy. Michaela Zakuťanská: "Herec, o ktorom som si prečítala, že sa volá Dávid, aj keď on tvrdil, že je Patrik (herecká postava hry Šumienky, pozn.aut.), vytvoril z minimálních prostriedkov maximálny komický efekt. Patrik sa divákom zdoveruje so svojím trápením, jeho vnútorný hlas počujeme naozaj a nahlas, neskrýva ho do vnitra, ale nám ho predostiera, odkrýva svoje vnímanie světa, to, čo ho trápi pomenúva, a triedi to, čo ho obklopuje. Strohý Dávidov prejav, uviaznutý v strnulej práci s hlasom aj telom, vytvára jednoliatu plochu nesebavedomo sebavedomého, emočne ohraničeného Patrika. Práve cez kontrast vecného a strohého prejavu a vnútornej drámy Patrikovho života vzniká humor. Dávid pracuje s tempom, informácie nám dávkuje postupne, túto hru cmúľame jako cukrík. Slovami Konfucia: „Bývam ve veľmi malom domčeku, ale moje okná hľadia do velkého světa.“

Květ šestý – dětská dramatická tvořivost

MoDRé TRaKy Vráble, Zhavranen, na motívy ľudové rozprávky o zhavranených bratoch Pohádka Tři zhavranělí bratři ze sbírky Pavla Dobšinského Slovenské pohádky se stala základem kolektivní dramatizace a úpravy souboru. Do výchozího textu pro inscenaci byla promítnuta i další verze stejného tématu – pohádka Sedm havranů. Výsledkem je příběh o dobru a zlu, o síle sourozeneckých vztahů a o slovech, které nemůžeme nikdy vzít zpět. Michaela Zakuťanská: "Rozprávka je to bio, eko a organická. Kvalitné bio semienka boli zaliate vodou, pravidelne hnojené hrou, súbor burinu poctivo preplieval, až sa im pod vedením skúseného záhradníka Štefana Foltána urodilo veľa chutných plodov. Mladí divadelníci svojim rostlinám pre dosiahnutie krajších a väčších plodov aj na gitaru a akordeón hrali. No keď záhradku mamke podupali, tak im vynadala, až im košieľky zhavraněných bratov na paliciach vyrástli a sedem neposedných škodcov bolo zo záhrady vyhostených. Hojnými prípitkami premostili medzi detskou hrou a samotným príbehom. Když v samotném závěru zazní spontánní výkřik kletby „Bodaj by si …“ přichází dramatická pauza přesně časově určená. A divák se stává na místě adresátem jasného poselství – než dořekneš kletbu, rozmysli si, co se může v důsledku vyřčených slov stát.

Květ sedmý – hosté

Dva hostující soubory přijely na Scénickou žatvu 2019 z České republiky. Pražský soubor Relikty hmyzu přivezl inscenaci WAR-IN-PROGRESS. Burcující politické divadlo o válce na východě Ukrajiny zasáhlo diváky strhujícím apelem vyzývajícím k pomoci. Otázka, čím my lidé z ostatního světa můžeme pomoci Ukrajině v konfliktu živeném putinovským Ruskem, je zodpovězena slovy účinkujících: aspoň o nás mluvte. Protože už jen Ukrajina stojí mezi námi a Ruskem, a Vladimíru Putinovi nikdo do hlavy nevidí. Nikdo neví, k čemu válku mezi separatistickou Doněckou lidovou republikou a Ukrajinou potřebuje. Dvěma herečkám, Stephanii Van Vleet a Natálii Novákové, se v režii Šimona Stiburka zcela jistě daří probudit svědomí v publiku, kdekoliv se tato inscenace hraje. A to úplně stačí – když každý z nás začne přemýšlet, jak a čím může pomoci k dosažení míru.

Soubor Stinné stránky Most jevištně ztvárnil hru Miloše Macourka Hra na Zuzanku. Dramaturgie Pavel Skála a kolektiv, režie Pavel Skála. Macourkův text plný humoru o štěstí, životě, o snech, ale i o smrti, text plný žonglérského autorova umění pohrávat si se slovy je výchozím materiálem pro komunikaci zejména s mladým publikem. Kouzlo nonsensu, překvapivých slovních spojení a k tomu gejzír energie prýštící z jeviště, to všechno dohromady nadchlo diváky.

Stuha poezie, kterou je kytice svázána

Sedm květů obepnula stuha uměleckého přednesu v podání vítězů Hviezdoslavova Kubína. V podání Veroniky Meszárosové, Alfréda Tótha, Martina Lorince, Nikolety Palkovičové, Radky Hadové a Denisy Oláhové odezněly verše Vasko Popy, Michala Tallo, Svetlany Vasilenko, Pavkla Orságha Hviezdoslava, Sylvie Plathové a Lawrence Ferlinghettiho.

Organizátorům se až na jedinou výjimku podařilo výborně skloubit přednes básně s ihned následujícím divadelním představením, a tato spojení umocnila zážitek z obého. Publikum mohlo ocenit tradičnější přístup k uměleckému přednesu i zcela současné podání veršů i prózy. Ve všech případech obdivuhodné zvládnutí mluvního projevu bylo ve většině spojeno s mimořádně osobitým a originálním způsobem oslovení posluchačů-diváků.

Slovo na závěr

Jako člen poroty Scénické žatvy 2019 a zároveň host z České republiky mohu jen obdivovat bohatou nabídku poezie v programu letošního ročníku. Nejen individuální vystoupení recitátorů v bloku uměleckého přednesu, ale i recitační kolektivy jak dětí, tak dospělých dostávají na Slovensku mnohem větší plochu pro prezentaci své práce na vrcholné přehlídce neprofesionální umělecké zájmové činnosti, práce základních uměleckých škol i pedagogické práce ve školství základním a středním. Něco takového obdobná přehlídka v České republice, Jiráskův Hronov, zdaleka nenabízí. Na místě je tedy jen obdiv a následování tohoto příkladu.

Autor: Ladislav Vrchovský