Seriál: Co se zvukem na divadle 01

Ilustrační fotografie Autor: Tomáš Volkmer

Řekne-li se zvuk, většinou si pod tímto pojmem představíme zvukovou aparaturu a zvukového technika – „zvukaře“. Řekne-li se hudba na divadle, představíme si povětšinou nějaké hudební představení nebo se nám vybaví pojem scénická hudba. To samozřejmě není nic nového, ba je to zcela samozřejmé a proč to tedy vůbec řešit? A to je ten problém.


Je to pro nás často tak samozřejmé, že tento fenomén přestáváme vnímat, přeceňujeme ho nebo naopak velmi významně nedoceňujeme – „neslyšíme“ ho tak, jak bychom mohli a jak by divadlo potřebovalo. Nejen u filmu je role zvuku velmi důležitá. Téměř každá existence má svou zvukovou stopu, dramatický prostor, situace, postavy přece „neplavou“ ve vzduchoprázdnu. Ale nejkrásnější na tom je, že neexistuje návod, „jak je to správně“. To by pak byla dramatická nuda, ale o tom později.

KAPITOLA 1 – O čem a proč aneb trocha formulací nás vůbec nezabije

Divadlo vnímáme, na rozdíl od některých jiných umění, více lidskými smysly současně. Můžeme tedy o něm hovořit jako o umění opticko-akustickém a zároveň časově-prostorovém. Divadelní inscenace, jako umělecké dílo tvůrčího kolektivu, je syntézou řady výrazových složek. Vedle slovesného umění, herectví, scénografie, tance, režie atd., se vždy hovoří také o hudbě.

Co to je hudba? Hudba je druh umění, který pracuje se seskupením uměle vytvořených zvuků, převážně tzv. tónů (tón = zvuk o určité výšce, síle, délce a barvě), probíhajících v reálném čase s obsahem, jehož jádrem jsou vnitřní psychické stavy a reakce člověka na vnější realitu. V životě lidské společnosti se hudba vyvinula ve složitý sdělovací a vyjadřovací systém, který využívá vztahů zvukového materiálu v časových (rytmických) relacích. Vedle rytmu jsou dále základními složkami hudby melodie a harmonie. Hudba vznikla ze zvukových komunikativních signálů paralelně s řečí. Hudba jako vrcholná organizace tónového materiálu je zároveň vrcholnou kultivací a stylizací zvuku. Zůstává tak ve vrcholných patrech lidské komunikace. Tato hudba je svébytnou řečí, vedle které zůstává, z hlediska divadelního, málo výrazového prostoru pro složky ostatní. Proto v souvislosti s divadlem hovoříme o hudbě scénické, která, má-li býti dokonalou, nestrhává na sebe samoúčelně pozornost a plnohodnotně existuje pouze ve vztahu s dramatickým prostorem, situací, postavou, s divadelní inscenací. Scénická hudba je vždy dílem interpretace v rámci celku. Pro jejího tvůrce to znamená brát zřetel na již dané interpretační východisko. Hudební faktura tedy nemusí být „hustá“, prokomponovaná, ale může být detailně vedena tak, aby vytvářela prostor pro další složky divadelního výrazu – komunikovala s nimi. Scénická hudba je však pořád „jenom“ nebo „dokonce“ hudba – tj. seskupení uměle vytvořených zvuků, tónů. A hudbou hlavně nelze vyjádřit vše, co „naše“ divadlo potřebuje. Koneckonců divadlo bylo, je a bude zrcadlem naší existence – doby, společnosti, jednotlivce, faktů, stavů, emocí.

A proto potřebujeme více zvukového materiálu. Připomeňme si, co to je zvuk obecně. Jedná se o mechanické vlnění šířící se pružným prostředím. Zvuk s kmitočtem nižším než 16,5 Hz se nazývá infrazvuk a s kmitočtem vyšším než 20 000 Hz ultrazvuk. Pásmo mezi těmito hodnotami je slyšitelné pro lidské ucho. To je dosti „slušný“ prostor pro komunikaci. Zvuk s pravidelným kmitáním se nazývá tón, s nepravidelným jsou to hluky, třesky, šumy. A co to jsou stat, ruchy a atmosféry? Stat je statuární zvuk daného prostoru (místnosti, divadelního sálu apod.), takže ten máme na divadle pořád. Oproti filmu, kde pokud není obrázek ozvučený, máme ticho. Ruch je důkaz existence, pohybu, činnosti v čase a za konkrétních podmínek – zpěv ptáčka, dýchání, chůze, zapínání knoflíků, vlak, moře, vítr atd. Atmosféra je pak složeninou ruchů – jarní les, podzimní les, městská křižovatka v pátek odpoledne nebo třeba v sobotu dopoledne atd.

Větší zvukovou rozmanitost často využívá loutkové divadlo – práce s materiálem, předmětem, loutkou (velkou výhodou loutky je její schopnost „mlčet“ za všech okolností – no zkuste ji rozesmát). Další zvukové požadavky přináší naše touha po opravdovosti. Často se mluví o tzv. autenticitě divadelního výrazu. Autentické znamená původní, pravé. Divadlo potřebuje pravdivost (to neznamená realismus či naturalismus). Ale tady je malý háček. Co je ve skutečnosti autentické, nemusí na divadle být uvěřitelné. Co je na divadle uvěřitelné, většinou považujeme za autentické. A nejen na divadle – filmová „ruchařina“ (pták vzlétne = nohavice kalhot ap.) je mistrovským oborem.

Divadlo je především zdrojem emocí. Hudba přináší emoce. I další zvukový materiál – hluky, třesky, šumy (ruchy, atmosféry) – ač jde o vzorky reálných prostředí (nedivadelního vnějšího světa) – se může na divadle stát nositelem emocí: zvuk skřípání vlakových kol nás na nádraží nutí zacpat si uši, ale na divadle se na něj můžeme těšit, a naopak třeba zpěv ptáků nás v přírodě uklidní, zatímco na divadle si před ním budeme „ucpávat duši“. Je tedy zřejmé, že práce se zvukem na divadle se neomezí na využívání a práci s hudbou (i když scénickou), ale bude syntézou všech dalších možností zvukové tvorby, které konkrétní inscenace (téma) vyžaduje. Od zvukových možností herců, loutek, předmětů, materiálu, hudebních nástrojů, zvukového potenciálu scénografie, přes tvorbu zvuků umělou cestou k reprodukci zvuku ze zvukových nosičů či nazvučení živé akustické zvukové tvorby přes zvukovou aparaturu.

Můžeme tedy konstatovat, že jednou ze složek divadelního výrazu je složka zvuková, která zahrnuje veškeré dění v inscenaci probíhající na základě zvuku – tedy i ticho, a nejenom pouze hudba a pak „někde nějaké zvuky“ (mimochodem i „nechtěné“ zvuky z auditoria jsou do jisté míry součástí zvukové složky). Scénografie má light design, zvuk a hudba sound design. Zvukař je náš tvůrčí partner, míra tvořivosti je na nás.

Jen malé zastavení. Proč bychom měli hlasový projev herce vnímat jako významnou součást zvukové složky a proč ne třeba herecké nebo textové? Jistěže, patří i tam. Hlasovým projevem rozumějme vše od neartikulovaných zvuků (skřeků, vzdechů) až k řeči, mluvě, zpěvu. Zpěv jako cíleně intonovaný, melodický projev lidského hlasu náleží do sféry hudební. Řeč je schopnost sdělovat a vyjadřovat obsah vědomí pomocí artikulovaných zvukových znaků. Je to komunikace prostřednictvím jazyka. Mluva je nástroj dorozumění příslušníků určitého společenství.

Hlasový projev herce a jeho vrcholná forma – řeč, mluva – se jako zvukové komunikační prostředky dramatické postavy budou řídit mimo jiné podobnými zákonitostmi vztahu zvuku a času jako hudba. Vždyť jsou nositelem dramatického textu. Jednoduchý příklad: co v nás vyvolá rychlé tempo velmi silných, ať už vysokých či hlubokých tónů v hudbě? A mluví-li tak herec? Ani kolikrát nevíme, jakým jazykem to bylo (hlavně, že to má „výraz“). Každý tón potřebuje svůj čas k tomu, aby zazněl, každé slovo, slabika, hláska potřebuje svůj čas k proznění, uvědomění – hlasivka je přece tak trochu struna. Textová informace, emoce a jejich čas a rytmus. Exprese neznamená křičet. Bude těžší zazpívat rychlou „cikánskou“ písničku nebo pomalou?
A jaký výraz, ba možná význam, nese vícejazyčná inscenace? Nebo ta beze slov?

KAPITOLA 2 – Tentokrát krátce o zvukové složce aneb dramaturgie je způsob tvůrčího myšlení.

Co to je vlastně dramaturgie a proč ji řešit u zvuků a hudby? Dramaturgie připravuje na základě znalosti všech pramenů a analýzy možná východiska k interpretaci dramatického díla. Během zkoušení inscenace působí dramaturgie jako zpětná vazba pro režii. V souhrnu je dramaturg tvůrčím partnerem všech tvůrčích profesí, které se na přípravě a studiu inscenace podílejí.

Zvuková složka jako jedna ze složek divadelního výrazu je významotvorná. Výrazně se podílí na interpretaci. Zcela zásadně ovlivňuje dramatický prostor, situace, postavy, jejich vznik, průběh, konec, charakter, emocionální náplň a tím jejich výklad, respektive existenci.

Dosti teorie: postava se skloněnou hlavou, posléze ji zvedne.
Zvukový průvodce var. 1a: nezřetelný hovor na zvednutí hlavy ztichne.
Zvukový průvodce var. 1b: je ticho, na zvednutí hlavy hovor začne.
Zvukový průvodce var. 2a: je ticho, zvednutí hlavy začne hudební motiv ve flétně sopránové.
Zvukový průvodce var. 2b: je ticho, zvednutí hlavy začne hudební motiv ve flétně altové. Zvukový průvodce var. 3a: zvuk vlaku, skřípění kol zvedne hlavu a ztichne.
Zvukový průvodce var. 3b: zvuk vlaku, skřípění kol zvedne hlavu a zní dál.
A variant může být mnoho a pokaždé to zcela zásadně mění výklad situace.

Často můžeme být svědky velmi nahodilého či až povrchního výběru zvuku (hudby) a nekoncepčního přístupu v zacházení s těmito výrazovými prostředky, což bere inscenaci „sílu“ a může vést až k neporozumění divákem. Dění na divadle přeci vnímáme také na základě zkušenosti – v našem případě, jak a s čím si pojíme zvuky, pohyby, zvukové barvy apod. K nejasnostem může snadno docházet, pokud jsou zvukové prostředky voleny bez opory v textu, v typu, v materiálu a pohybových možnostech loutky, v charakteru ztvárňované dramatické postavy a bez vzájemné kontinuity. Živý herec má naštěstí (či někdy bohužel) k dispozici své tělo a mimiku. Materiál, předmět – loutka, je povahy neživé a jako představitel dramatické postavy získává své adekvátní výrazové či komunikační prostředky mimo jiné i zvukem (marioneta na drátě toho někdy víc nadupe než řekne). Vědomí toho, že divadlo není film, bráno z obou stran mince, platí nejen na tomto místě.

Proto je dramaturgický přístup ke zvukové složce tak důležitý. Dramaturgii zvukové složky, tedy výstavbu zvukového plánu, můžeme vidět ve dvou rovinách.

  1. V širším slova smyslu je to otázka celkové koncepce, přípravy inscenace v součinnosti s režií a scénografií atd. Tedy volba zvukového materiálu (efekty, ruchy, hudba), jeho realizace (výběr či autorská tvorba, „živá“ či reprodukovaná) a posouzení všeho, co tato rozhodnutí mohou přinést. Logické konstrukce jsou výborná věc, ale dokud to neuvidíme v prostoru a situaci, nedá se na to spolehnout. Budování divadelní představy je skvělé dobrodružství.
  2. V užším slova smyslu je to dramaturgický mikrokosmos v každém tvůrci spolupracujícím na studiu dané inscenace. Je to otázka vnitřní práce a koneckonců i kázně každého tvůrce – interpreta. Je to tedy princip myšlení každého herce při budování a realizaci konkrétních dílčích výstupů, situací atd. A to nejen v mluveném projevu, ve vztahu k vedení loutky, ale také v případech, kdy herci sami vytváří zvukový (hudební) „průvod“ v inscenaci.

P. S. Příště si to vše probereme na příkladech a podíváme se, co vše zvuky a hudby (z)můžou. Ale vždy platí, že „vytuněný“ zvukový plán je pořád jen „vytuněný“ zvukový plán.

P. S. 2. Možná to dnes znělo složitě, nebo naopak vůbec ne. Nikdy prosím nepřestávejme zkoumat, hledat, protože možná najdeme něco úplně jiného, ale díky za to. A pozor na samozřejmost tvrzení. Divadlo je nevyzpytatelné.

Vratislav Šrámek hudební dramaturg, autor scénické hudby, pedagog DAMU

Autor: Vratislav Šrámek