Seriál: Co se zvukem na divadle 02

Ilustrační obrázek Autor: Tomáš Volkmer

Podtitul: Dramaturgie zvukové složky v širším slova smyslu... V tomto díle si projdeme základní role zvukové složky v inscenaci a na každý krok se podíváme trochu blíž. Další pak nechám na vaší představivosti a fantazii. Uvést nějaký konkrétní příklad je dost ošidné bez konkrétního kontextu. Berte proto vše jako nabídku možností. Konstrukce na papíře se může zdát výborná nebo naopak nesmyslná, dokud ji neprovedeme na jevišti v kontextu veškerého dění.


Tohle může vypadat jako systém pokus-omyl, ale pokud tyto pokusy dokážeme otevřeně analyzovat, provokujeme naši fantazii – tříbíme a zpřesňujeme tím svoji představivost. Rovněž je třeba říci, že se všechny jednotlivé prvky (kroky) v práci se zvukovou složkou navzájem prolínají, takže vzniká velmi hustá síť linií, co se navzájem velmi intenzívně ovlivňují.

KAPITOLA 3 – základní role zvukové složky aneb nebojme se věci pojmenovat

Tedy, co dokáže zvuk řešit a s čím zachází (hluky, šumy, třesky, ruchy, atmosféry, tóny, hudba) jak ve vztahu k dramatické situaci či postavě, tak ve vztahu k jejich nositelům – živým hercům, loutkám, materiálu apod.

1. Základní komunikační prostředek dramatické postavy (může jím být i světlo nebo pohyb, může tedy jít i o tyto vzájemné vazby).

a) vrcholně artikulovaný – rozumějme ve vztahu k obsahu sdělovaného – řeč, mluva, voiceband, zpěv s textem; dramatický text v různých podobách a v různých mírách stylizace; ve spojení s hudbou se zvyšuje jeho emocionální stránka, pomocí harmonicko-melodicko-rytmické práce může dojít k významovému posunu.

b) emocionálně artikulovaný ve vztahu k obsahu sdělovaného – zpěv bez textu, hudební motivy v nástrojích; tóny jako vrcholná kultivace zvuku umožňují jiný druh komunikace, která se víc řídí hudebními zákony, samozřejmě bez nároku na nějakou faktickou informaci – pohádková bytost apod.

c) jednoduše artikulovaný ve vztahu k obsahu sdělovaného – jednotlivé hluky, třesky, šumy i tóny umožňují pouze zcela základní komunikaci v krajních polohách významů a jejich mírné stupňování pomocí různé rytmizace – ano-ne, dobro-zlo, tvrdost-jemnost, nevím, možná apod.

2. Průvodce dramatické postavy, situace

a) příznačný motiv určuje základní charakterový rys postavy, může se stát jejím zosobněním – hudební motivy, hluky, třesky, šumy, ruchy; příznačný motiv přivádí postavu, aniž by tato reálně vstoupila do dramatického prostoru – charakter zvuku, hudby, celková kinetika zvukového motivu vytváří zároveň výrazový materiál k další možné proměně – bytost lyrická či vášnivá, podle motivu divák pozná, o kom se hovoří, a za nějakou dobu tuto postavu přivádí její motiv ve změněné podobě, což vede již k bodu

b) psychologie postavy – zvuk sděluje, popisuje vnitřní emocionální stav dramatické postavy – hudbou dosažitelné velmi snadno, pomocí ostatního zvukového materiálu poněkud hůře, neboť nezapomínejme, že jsme v reálném prostoru s konkrétní akustikou, ve které se některé cizorodé ruchy či atmosféry mohou stát divadelně „neuvěřitelnými“ – můžeme říci, že se zvukově znemožní; rovněž je třeba brát zřetel na fyzický charakter postavy (kostým, loutka a její typ a jeho pohybové vlastnosti, výraz).

c) celková atmosféra dramatické situace, nálada – charakter situace se opět lépe emočně vylíčí hudbou, ale velmi dobře i dalším materiálem, především atmosférami, například vítr, moře, ptáci, déšť, pokud zcela evidentně nemohou být bodem

d) popis prostředí, ve kterém se nacházíme – zde vládnou hluky, třesky, šumy, ruchy, atmosféry; hudba zmůže jen tzv. zvukomalbu, což samozřejmě neznamená, že prostředí musíme pojmenovávat reálnými zvukovými prostředky, například peklo bude věrohodnější, použijeme-li kombinaci ruchů a rytmů apod.

3. Může být tzv. třetí osobou – tedy dramatickou postavou, o které se hovoří, ale fyzicky nikdy není přítomná; hudba, hluky, třesky atd.

Jak jsem naznačil výše, některých rolí se zhostí lépe hudba, jiných ostatní zvukový materiál. Nyní se na vše podíváme podrobněji.

Add. Základní komunikační prostředek dramatické postavy

Řeč
První a zároveň nejčastější možnost komunikace. Tady, z pohledu celkové koncepce, můžeme řešit, má-li být tzv. civilní nebo nějak hlasově stylizovaná. Je to otázka určení charakteru dramatické postavy na základě výkladu dramatického textu v součinnosti s výtvarným zpracováním. U loutek též s přihlédnutím k jejich typu. Také je důležité, jaký druh projevu přisoudíme ostatním postavám. Hlasově stylizovaná řeč přináší postavě originalitu, až výlučnost, někdy i směšnost. Nicméně ať civilní, či stylizovaný, měl by být hercův hlasový projev intonačně a barevně velmi bohatý, rozmanitý, anebo se naopak může pohybovat jen v určitém intonačním spektru. Jde tedy o určení základní polohy, ze které jsou možná různá vybočení a úniky – proměny této polohy. Toto se týká inscenace, ve které je použit princip voicebandů či přechodů z řeči prosté do stylizované a zpět. Přechod z prostého mluveného do parlanda nebo až do zpěvu, je zvukově a především výrazově velmi zajímavý a emotivní, neboť teď právě probíhá hra s hlasem – kouzlo proměny intonací v různých časových průbězích. Řeč rychlá, postupně se zpomalující, až hlas setrvá na konkrétní výšce, která ovšem ještě nemusí být zpívaným tónem – jeden z principů voicebandu. Emocemi nabitý projev, emocemi nabitá řeč. Nejde totiž ani tak o to, co hrajeme, ale především, jak to hrajeme – jak si s tím hrajeme. To samozřejmě mimo jiné předpokládá kvalitní hlasovou techniku. Ale pozor, každá „hra“ musí mít svá pravidla. Tím vnitřním jsou samozřejmě možnosti hercova hlasu a hlavně text a jeho možnosti interpretace. Tím vnějším pravidlem, z pohledu celku, je výsledek takového „hraní“, tedy co to „dělá“ s našimi emocemi. Jak jsme si řekli v úvodu, sebelepší teoretické konstrukce mohou na divadle kulhat na obě nohy. Viz autentické a uvěřitelné v kapitole 1.

Zpěv s textem
Tedy hudba ve vokální podobě výrazově i významově umocněná verbálním sdělením. Text nesený tóny je vlastně vrcholná stylizace. Přináší především zvýraznění významu textu, což dokáže činit velmi jemně i dosti naléhavě, ale nikdy nedosáhne výrazové intenzity (agresivity) voicebandů.

Z výrazového hlediska vězme, že melodie (hudba) již text výrazně směřuje do konkrétní emocionální polohy – je to již muzikantova interpretace, kterou je třeba uchopit a dál s ní pracovat. Při hře s loutkou, která bude takto komunikovat, si všimněme vedle výtvarného řešení především pohybových vlastností loutky. Vztah hudby a pohybu může vytvořit charakter dramatické postavy.

Zpěv bez textu
Bude vždy probíhat buď v brumendu, na neutrálním vokálu nebo konkrétním vokálu – á, ó, ú apod. Vokály nechť si výrazově „rozumí“ s hudbou, protože každý má daný zvukový – výrazový – charakter.

Absence textu dává větší prostor citovému působení hudby, čímž na ni (i na zpěv) klade větší nárok ve vystižení charakteru postavy. Výrazově může v kontextu znamenat zjemnění.

Nyní malá vsuvka. Řeč může být doprovázena hudbou. Hudba tak může text vést, být s ním ve výrazovém souznění, nebo bude tvořit odrazovou plochu pro zvýraznění významu textu – bude tedy ve výrazovém protikladu. Může tedy předznamenávat „věci“ příští, komentovat, vracet uplynulé nebo posilovat napětí. Toto je jeden z principů melodramu.

Ve variantách zpěv s textem nebo bez textu jako základní komunikační prostředek postavy musíme s hudebním doprovodem pracovat jako s jedním z výrazových prvků – může se objevit a zase odeznít. Pomůže tak k zesílení emocí, nebo naopak ke zjemnění „vysloveného“ – jakési mluvní znaky (například ano-ne nebo jejich významových odstínů). Dále pak bude třeba používat hudební práci s motivem, změny tónorodu (dur-moll) apod.

Pouze hudba
Nárok na přesnost vystižení základního komunikačního prostředku dramatické postavy hudbou je velký, zároveň z ryze hudebního hlediska může být práce na jeho naplnění svobodnější, zábavnější. Postava komunikuje proměnou melodie (motivu), harmonického plánu či degradací tónu ve hluk, třesk, šum. Půjde tedy o proměny razantní a rychlé (degradace tón – hluk), jemnější a rychlé (proměna harmonie) nebo detailní a delší (změna melodie – je totiž potřeba citovat její určitou část, abychom měli možnost proměnu pochopit). Komunikace hudbou může obecně potřebovat více času – prostoru k vyznění. Nicméně skloubení těchto proměn s pohybem („živáka“ i loutky) či proměnou světla přináší prostor pro divákovu fantazii a může působit velmi „silně“. Vzájemný kontrapunkt hudby, světla a pohybu a jeho cesta k „unisonu“ a zpět do kontrapunktu, je okamžikem magickým.

Dále bude velmi záležet na hudebním nástroji, jeho barvě (skupině nástrojů či snad orchestru) a „pohybových“ možnostech nástrojů a hráčů. Hudba má svou kinetiku a divadlo svůj temporytmus.

Použití hudby je vždy jistou stylizací. Buď působící výlučnost (v převážně mluvené inscenaci), nebo jako pravidlo hry (v převážně hudební produkci). Ale to je již také otázka divadelních druhů.

Hluk
Je to různorodý shluk kmitočtů s jednotlivými rozdílnými časovými průběhy. Barevně lze hovořit spíš o temných odstínech v dynamické škále p až f.

Třesk
Shluk kmitočtů v rozsahu od středů do vysoké polohy s víceméně stejnými časovými průběhy. Ostré barvy v dynamice f-fff. Celkově krátký časový průběh, tedy něco jako ostrý akcent.

Šum
V charakteru, z pohledu dramaturgie zvukové složky, se jedná o protiklad k hluku a třesku. Barevně mezistupně barev jasných až temnějších.

Tón
Jednotlivé tóny, izolovaně používané, znamenají v této „společnosti“ zvukového materiálu díky své vrcholné formě zjevení. Nebude-li mezi nimi dostatečný časový odstup, začneme je vnímat jako hudbu – budou se nám spojovat do melodie, což může význam sdělení změnit. Není-li to ovšem záměr. Můžeme také pracovat se shluky tónů – tzv. klastry. Zatímco hluky, třesky, šumy jsou díky své povaze intonačně a tím i emocionálně volnější, klastry, sdružující konkrétní výšky (pravidelné kmitaní) budou určitější ve výrazu – významu.

Při volbě některé z těchto variant základního komunikačního prostředku dramatické postavy je důležité si co nejpřesněji pojmenovat její charakter a pak zkoušet a hledat. Živý herec komunikující vrzy, škrky ……….ostatní mluví, on ne…….nebo tak „mluví“ všichni…….? U loutky bude situace přirozeně trochu jiná. Tady bude dobré vyjít z jejího materiálu a hledat zvukový témbr v této stopě, např.: bude-li se železný panáček vyjadřovat dřevěným zvukem, je to jasný protimluv, něco to znamená – tvrdé železo se proměnilo nebo je železem proti své vůli? Zvuk je velmi silně významotvorný. Nejspíš k lepšímu vystižení charakteru a vývoje postavy použijeme syntézu těchto druhů zvukového materiálu. Důležité bude hlavně rozhodnutí, jak tento materiál traktovat – na živo, nebo z nosiče? Dodávat zvenčí, či vytvářet přímo hercem – loutkou na jejich těla? Tím se nám samozřejmě otevírá další problém k řešení, a tak si to necháme na další kapitoly.

Dalším důležitým aspektem při hledání zvukového materiálu (nejen komunikačního prostředku dramatické postavy) jsou pohybové možnosti jak herce, tak především loutky. Vztah pohybu a zvuku, obecně i na divadle, je velmi významný. Můžeme říci, že skoro každý pohyb má svou zvukovou stopu, jen ji často nejsme schopni slyšet, ale můžeme si je představovat (kung-fu ve filmu) a na divadle si s tímhle vztahem hrát. Jen je třeba myslet na jiný vztah. Co je autentické, nemusí být na divadle uvěřitelné – to neznamená, že třeba loutka nemůže umět karate se zvukem. Jen myslet na pohybové možnosti a vědět, co chceme – marioneta to asi nedokáže, a proto bude komická. Od mohutné postavy herce budeme zvuk očekávat, proto si pohrajeme třeba s časovým průběhem. Co to způsobí, nechám na vaší představivosti. Velmi důležitá je rovněž fáze statická. „Živáka“ zastavíme v čase a prostoru dost obtížně – je živý, proměnlivý, dýchá, má konkrétní výraz – mimika není dřevo. Loutka má tu nádhernou vlastnost, že umí „být“ a nás vlastně ani tak moc nepotřebuje (má-li marioneta dobré zámky). Zvuk nebo naopak ticho rozjedou čas v našem vnímání a loutka, dramatická postava, se nám mění „před očima“. Pauza v pohybu je pořád fází pohybu, stejně jako pauza v hudbě je pořád fází hudby.

Tím se pro tentokrát rozloučím. Pohled na další role zvukové složky a na to, jak s nimi pracovat, si vyžaduje další a delší zkoumání, a tak se těším na příští kapitolu.

Ještě si posléze povíme, kde zvukový (hudební) materiál vůbec vzít a jak ho na divadle realizovat a co to je dramaturgie zvukové složky v užším slova smyslu.

Vratislav Šrámek
hudební dramaturg, autor scénické hudby, pedagog DAMU

Autor: Vratislav Šrámek