Seriál: Co se zvukem na divadle 03

Ilustrační obrázek Autor: Tomáš Volkmer

Podtitul: Dramaturgie zvukové složky v širším slova smyslu... Celý zvukový plán musí být vystavěn velmi přesně, po významech a v dynamice různorodý. Dynamika zvuku je skutečný fenomén, který se nedá opomíjet. Musíme vědět, kdy chceme, aby zvuk vedl situaci, kdy ji komentoval, kdy ji dokresloval. Nejhorší je ukřičené, nebo ušeptané představení.


KAPITOLA 3 – základní role zvukové složky aneb nebojme se věci pojmenovat – pokračování

Add. 2. Průvodce dramatické postavy, situace

a) příznačný motiv – leitmotiv, ideé fixe V hudbě s tímto principem, pojmenovaným „ideé fixe“, začal pracovat H. Berlioz ve své „Fantastické symfonii“. Důsledně, jako s „leitmotivem“, s ním ve svém díle pracoval R. Wagner.

Motiv je nejkratší hudební myšlenka. Příznačný motiv musí vystihovat základní charakterový znak postavy (situace). Může být melodický, harmonický, rytmický, témbrový, může jím být jen jeden tón. Leitmotiv tedy charakterizuje postavu či situaci a prochází celým dílem (podobně jako v literatuře). Příznačný motiv se tak stává zosobněním dramatické postavy (situace). Může předznamenávat její příchod, uzavírat její výstup, má moc nahradit její přítomnost na jevišti.

Z celkového pohledu je v inscenaci možné propůjčit leitmotiv každé postavě divadelní hry, ale z důvodu čitelnosti i rozmanitosti bude lepší k tomuto účelu nepoužívat pouze jeden druh zvuku. Záleží samozřejmě na (důležitosti) významu postav v rámci celé hry.

Hudební motiv, tónově zpracovaný, bude mezi ostatními zvuky působit výlučně, neboť je ve své podstatě velmi kultivovaným typem zvuku. Hluky, třesky apod. přinesou v rámci hudebního proudu destruktivní emoce (charakter), neboť jsou ve své povaze nekultivované. Uvádím samozřejmě polohy krajní, protože vždy záleží na konkrétním zvuku a na tom, v jakém vztahu k postavě či situaci je použit. Tyto krajní polohy – kultivovanost versus nekultivovanost – se k sobě mohou velmi přiblížit, ale z hlediska divadelního výrazu nikdy ztotožnit. Pouze v případě, je-li to náš záměr – může tak dojít k přerodu postavy.

Propůjčíme-li leitmotiv více postavám, nebo třeba všem, musíme mít k této volbě oporu v textu (námětu, příběhu). Příznačným motivem získává postava (situace) velký význam. Principem leitmotivu je jeho důsledné opakování. Pokud se k němu rozhodneme, je dobré používat motivy spíše punktálního charakteru. Množství motivů a jejich délka by ve výsledku mohlo vést ke zpomalování temporytmu inscenace a k zahlcení zvukového plánu i divákova ucha.

b) psychologie postavy
Zvukem lze sdělit momentální psychologické rozpoložení postavy, a to v poměrně široké emocionální šíři. Je zřejmé, že ze své podstaty je k tomu předurčena hudba. Hudba nesená zpěvem bude lidštější a ještě výraznější. Hudební nástroj nám dovolí pohled do větší hloubky duše. Zpěv totiž může splývat s mluvou postavy, hudební nástroj nám umožní celistvější pohled, může přinést další rozměr.

Je možné například loutku nejdříve vidět a pak hudba, zastupující její vnitřní hlas, téměř vypravuje. Zazní-li hudba dříve, než se objeví loutka (postava), stává se obecnějším popisem nálady a příchod loutky (postavy) může tuto náladu rozbít. Zde bude záležet na způsobu příchodu postavy v případě loutky, na jejích pohybových možnostech, na jejím výtvarném zpracování a dobře zvoleném místě v hudbě.

Nositelem psychologie postavy ale mohou být i další druhy zvuku. Hluky, šumy, třesky, přírodní zvuky, tedy ruchy, či atmosféry, ale rovněž zvuk, který dokáže vytvořit sama loutka (postava). Tyto druhy zvuku nám mohou splývat s charakteris­tickými zvuky lidských činností, dění v přírodě, civilizaci. To může být velmi inspirující, ale hranice čitelnosti neseného významu bude dosti tenká. Velmi bude záležet na celkové paletě zvuků, kterou v rámci inscenace používáme, a především jak – tedy v jakých významech.

Celý zvukový plán musí být vystavěn velmi přesně, po významecha v dynamice různorodý. Dynamika zvuku je skutečný fenomén, který se nedá opomíjet. Musíme vědět, kdy chceme, aby zvuk vedl situaci, kdy ji komentoval, kdy ji dokresloval. Nejhorší je ukřičené, nebo ušeptané představení. Proto pozor na spojování zvuků v jednom časovém úseku (okamžiku), např. údery loutky spolu s akcenty v mluvě. Zároveň vždy musíme brát zřetel na akustiku prostoru, ve kterém budeme představení hrát.

c) celková atmosféra dramatické situace, nálada Jde o tlumočení emocionálního rozpoložení, ale nyní v obecné rovině. Pozor na splývání témat (vnitřní, vnější), povede ke splývání významů. Což neznamená, že je to špatně, jenom to musíme vědět a chtít to, nebo ne. Při používání zvuků reálných prostředí (tzv. atmosfér) nezapomeňme, že tento materiál musíme použít v přeneseném významu. Tedy, že atmosféra může být jak náladou, tak popisem reálného prostředí.

d) popis prostředí Používání ruchů a atmosfér – tzv. „filmové zvučení“ – je na divadle možné a účelné, ale s mírou. Důsledné „filmové“ zvučení divadlo ochuzuje a samo sebe ve výsledku znevěrohodňuje. Prostor, ve kterém se odehrává divadelní představení, je z akustického hlediska zcela reálný, má své akustické vlastnosti. Jedná se o prostor 3D ve všech souvislostech. Dramatický prostor v něm je naopak nereálný, jeho proměnu vnímáme s vývojem situací, jednáním postav a neustálá konkretizace prostředí tak maří jeho imaginativnost. To, co filmový obraz vyžaduje vyslovit, stačí v magii divadelního prostoru naznačit. Během dějství odehrávajícího se na břehu moře bude potřeba jen připomenutí zvukového popisu. Trvalá kulisa se záhy dostane do konfliktu s realitou prostoru a začne diváka obtěžovat. Někdy je třeba věci vidět, nestačí jen slyšet.

Přínosem by mohlo být toto „filmové“ zvučení v inscenaci, kde se hraje s prostými předměty – tedy s „herci“ zjevně neživé povahy – a ruchy a atmosféry tak budou vlastním prostředím jejich existence. Třeba nějaký příběh o vztahu vodovodních trubek a kohoutků ve vodárně. Tady zvukový popis může nahradit to, co je jinak obtížně sdělitelné.

Add 3. Může být tzv. třetí osobou

Zvuk může díky svým vlastnostem, tedy expresivitě a významotvornosti, vytvořit dojem existence dramatické postavy. Užití hluků, třesků, šumů je možné. Konkrétní ruchy jsou problematičtější, ale kompozice veškerého zvukového materiálu, tedy ruchů a hudby, na tónech vedená dokáže existenci tzv. třetí osoby nejlépe udržet, vdechnout jí život a dál rozvíjet. S tímto zosobněním jsme se setkali již u příznačného motivu. Ale díky energii (emocím), kterou zvuk (hudba) přináší – nezatížen trojrozměrností herce, loutky – můžeme stvořit dramatickou postavu, kterou nelze fyzicky vyrobit, nebo ji nepotřebujeme vidět, protože žije v naší fantazii. Co divák, to jiná její podoba. Podobnou schopnost může mít na divadle světlo. Spojí-li se tyto dva fenomény, jejich výrazové i významové možnosti narostou, zesílí. Závěrem této kapitoly o rolích zvukové složky, nutno říci, že jejich využití v inscenaci je otázkou divadelních druhů, žánrů, přesné dramaturgické rozvahy nad textem (námětem, příběhem). Obsazení těchto rolí zvukovým materiálem musí jít ruku v ruce se scénografií a jejími eventuálními zvukovými možnostmi, s volbou typů loutek a jejich výtvarným řešením a s pohybovými možnostmi scénografie, živých herců, loutek či jiných předmětů a podobně. Zvuk má na divadle stejnou sílu a význam jako ostatní složky divadelního výrazu. A vše souvisí se vším. Nic není špatně, ani jedině dobře.

KAPITOLA 4 – realizace zvukové složky inscenace

Nyní přichází na řadu rozhodnutí, jak realizovat zvukovou složku. Toto rozhodnutí může ještě do jisté míry zamíchat „rozdanými kartami“. Zvukovou složku lze realizovat trojím způsobem.

1. Živé provedení
a) přímo herci
b) přítomnými hudebníky – na jevišti – mimo jeviště

2. Reprodukované provedení – ze zvukových nosičů
a) obsluhováno přímo herci
b) zvukovým technikem

3. Kombinace prvních dvou

Add. 1. Živé provedení přináší vždy velkou míru autentičnosti výrazu a poskytuje více interpretační i technicko-realizační svobody všem aktérům inscenace. Samozřejmě pouze těm interpretům, kteří zvládají být herci i hudebníky (tvůrci zvuku) zároveň.

a) realizace přímo herci dané inscenace Herec v tomto případě k naplnění výrazu používá také hudební nástroj. Herecký projev tak získává další díl autenticity (pravdivosti), když může tvořit zvuk (hudbu) na místě – improvizovat. Hudební improvizace je v podstatě ze dvou třetin věc hudební zkušenosti a z jedné třetiny otázka inspirace. Probíhá na základě hlubokého vnitřního osvojení základních hudebních postupů, výrazových prostředků, forem a okamžité inspirativní analýzy právě vytvořeného. Jsou tak kladeny velké nároky na múzičnost a technickou zdatnost herců. Nejen z historického pohledu ale tato varianta realizace zvukového plánu k loutkovému divadlu patří. Herec-animátor je vnímán jako hybatel dění, jako totální strůjce situací, jeho vztah s loutkou jako ryze partnerský, umožňuje velmi niternou komunikaci s divákem. Vše se odehrává v téže chvíli v témže místě. Proto se ale také obtížněji dosahuje vnějších popisů – všeho, co přichází zvenčí. Pokud není herecký výraz a zvuk v návaznosti na hereckou akci velmi přesně zpracován – nafázován – dojde velmi snadno k dezorientaci diváka, tedy kdo za koho kdy mluví, hraje, zpívá. Proto je nastudování i provozování takovéto inscenace interpretačně (herecky i technicky) obtížné. Nicméně divadelně vpravdě celistvé.

Velmi zajímavý a důležitý je v tomto případě vztah dvou rovin (osobností) – herecké a muzikantské, které spolu „bojují“ v jednom lidském-hereckém těle. Někdy se stává, že pokud je hudební interpretace příliš dokonalá, může se na divadle projevit jako nepatřičná, jakoby „gumuje“ divadelnost. V té chvíli zvítězil muzikant nad hercem – došlo k nepatřičnému posunu v časech. V čase hudebním a divadelním. Průběh hudebního času by neměl nikdy zvítězit nad průběhem času divadelního. Herec nikdy nesmí ztratit kontakt se situací – nesmí přestat hrát divadlo, nesmí ztratit svou pravdivost, kterou mu právě interpretace zvukové složky zesiluje. To neznamená, že divadelní hudba bude nějak „chorá“, že herci na divadle, zvláště loutkovém, nemusí umět dobře hrát na hudební nástroje, že v jejich provedení by měla hudba „trpět“. Nikdy ale herec nemůže podat, v rámci svého hereckého výkonu, dokonalý, vrcholně profesionální, hudebně svébytný výkon. Například v opeře je to podobné, i když naopak. Důležitější bude vždy hudba. Herecký projev pěvců – když třeba bude vynikající – nemůže vykazovat kvality hereckého výkonu činoherního divadla. Vezměme filmové zpracování oper, kde herci předstírají zpěv na playback. Jiné časy přinášejí jiná gesta, napětí, emoce.

Podívejme se na obecný vztah loutky a hudby – loutka je také herec, i když neživý. Proč může dokonalý hudební průvodce, např. orchestr hrající brilantně velmi náročnou hudební kompozici, působit ve vztahu s loutkou nepatřičně? Není to chyba hudby ani loutky, ale chyba volby. Loutka není člověk a nemůže být ani jeho dokonalou náhražkou. Je jí vlastní vždy jen něco z lidského jednání. Navíc každé, dle typu a výtvarného zpracování, něco jiného. Vztah loutky a hudby bude harmonický tehdy, když jí hudba (zvuk) propůjčí něco, co právě není v její moci a naopak, neboť největší moc loutky spočívá v její statické fázi, kterou lidská bytost má velmi krátkou. Loutka prostě umí stát, nic nedělat a být při tom velmi výmluvná. Pohyb a jeho statická fáze v hudbě i v hereckém projevu.

b) živí hudebníci na jevišti jsou tak trochu cizími osobami a mohou nás rušit, pokud není jejich přítomnost jasně pojmenována, pokud se nestanou součástí dramatické situace, dramatického prostoru. Zvuková složka (hudba) v jejich provedení bude mít vyšší hudební parametry. Jejich zapojení do jevištního dění, herecké akce, bude vždy otázkou múzičnosti konkrétních lidí. Tento způsob nás může přivést ke vzniku tzv. třetí osoby. Lidmi zhmotnělá, hudbou prezentovaná – tedy zvukem zhmotnělá postava… Je třeba se věcmi bavit.

c) živí hudebníci mimo jeviště jsou otázkou divadelního druhu, žánru. Pokud je nevidíme a neuvidíme, z hlediska dramatického významu v podstatě neexistují. Z hlediska výrazového jsou však zcela zásadní, neboť přinášejí to, co živá zvuková tvorba umí. Tím je přímý kontakt v interpretaci, který poskytuje tvůrčí svobodu. Příště dokončíme realizaci zvukové složky ve všech souvislostech. Tato oblast se velmi rychle vyvíjí a nese ledacos nového.

Vratislav Šrámek
hudební dramaturg, autor scénické hudby, pedagog DAMU

Autor: Vratislav Šrámek