Slzy, které by svět neměl vidět

TRIARIUS Česká Třebová / režie: Josef Jan Kopecký Florian Zeller: Ten druhý Autor: David Slížek

Divadelní soubor TRIARIUS z České Třebové přispěl do volyňského piknikového koše inscenací hry současného francouzského literáta Floriana Zellera Ten druhý. Jde o dramatický text, který není lehké na první pohled správně žánrově zařadit. Je to tragikomedie s nepravidelnou dějovou skladbou a s celou řadou dramatických motivů, které mohou inscenátory svádět k nepatřičnému sentimentu.


Svou světovou premiéru měl tenhle titul v roce 2004. V české premiéře jej uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové pod pozměněným názvem Ten třetí. Florian Zeller ve své tragikomedii rozbíjí mýtus o tom, že všechny hry, pojednávající o vyhořelých manželstvích, o nevěrách a partnerském trojúhelníku, jsou odsouzeny k předvídatelným zápletkám a k banálně pojednaným dramatickým situacím. Ani ne šestatřicetiletý francouzský dramatik staví základní dramatickou situaci na ženě, stojící mezi manželem a milencem. Její příběh ovšem nevypráví chronologicky. Naopak. Poněkud kubisticky jej rozloží na jednotlivé dramatické situace a ty pak nanovo skládá. Objevuje díky tomu nové souvislosti a významy těchto situací pro téma hry jako celku. Když se před časem ujali tohoto textu inscenátoři z brněnského Buranteatru, přirovnali příběh a jeho jednotlivé dramatické situace k roztříštěným sklíčkům krasohledu, která pokaždé složí jiný obraz téže hry. Myslím, že je to vcelku přesné přirovnání. A právě tohle je na textu zajímavé.

Když už si správně poradíme se žánrovým zařazením a ujistíme se, že to skutečně není drama, nýbrž komedie, pořád ještě nemáme vyhráno. A když si pak poradíme s nepravidelnou skladbou příběhu vyprávěného na přeskáčku, vyrukuje na nás autor s další záludností. Totiž s tím, že oprostil dramatické jednání od veškeré složitější psychologie postav. Základní psychologické motivace k jednání tu sice zůstávají, nicméně zázemí v psychologii postav záměrně není hluboké. To proto, aby psychologizace nezamlžila přímočaré sdělování myšlenek hry a nestala se tak inscenátorům překážkou. TRIARIUS je zkušený soubor, k jehož devizám patří systematické uvádění her se zajímavými a intelektuálně náročnějšími tématy. V tomto ohledu se volbou hry Ten druhý strefila dramaturgie souboru (J. J. Kopecký a T. Vodochodská) do černého. Volba byla logická i s ohledem na vyzrálý herecký potenciál souboru. Z inscenace je zcela zřejmé, že si herci s tématem i s postavami rozumějí a že jim zkušenosti nechybí.

Kámen úrazu je podle mého názoru v tom, že se inscenátorům nepodařilo hru správně žánrově zařadit. Nehrají tragikomedii, nýbrž sentimentální drama. Herci své postavy poněkud psychologizují a celé to působí, jakoby si hrdinové příběhu po celou dobu nesli na zádech setsakra těžký kříž. Humor je v inscenaci na černé listině. Dramaturgové v textu neškrtali mnoho, zato všude tam, kde to zavánělo vtipem. Ironický nadhled či komentář je záměrně potlačován ve prospěch sebelítosti. Dokonce i v těch dramatických situacích, které nás odkazují k bezstarostnější minulosti, herci svým prorocky zvážnělým jednáním předjímají truchlivý vývoj. V kaleidoskopu hry pak chybí dostatečný kontrast mezi jednotlivými dramatickými situacemi či motivy. Herci přitom podávají kultivované herecké výkony, ovládají jevištní řeč i pohyb, působí přirozeně. Neuvědomují si však dostatečně, že ve hře napsané na přeskáčku nemohou aplikovat průběžné jednání stejným způsobem jako v textu tzv. pravidelného dramatu. Mezi problémová místa inscenace patří i dramatické situace se složitější strukturou. Například ta, kde Ona a Ten druhý provozují explicitně znázorněný pohlavní styk na pozadí, zatímco On na popředí vede svůj dušezpytný monolog. Výjev na pozadí a výjev na popředí jsou sice zdánlivě mimoběžné, ovšem jsou součástí jediné dramatické situace. Musí se k sobě vědomě vztahovat a tento vztah musí být pečlivě vystavěn. Není. A protože není, poněkud výraznější sexuální výjev strhne veškerou pozornost.

Inscenace je přes všechny své nedostatky ukázkou v dobrém slova smyslu ambiciózní dramaturgické volby a velmi poučené herecké práce.

Současně skýtá příležitost připomenout, že aby hra smutek a soucit vyvolala, nemusí se ještě smutně a soucitně hrát. Pro pot a krev, které stojí za vznikem každé dobré divadelní inscenace, se používá označení „slzy, které svět nevidí“. Jsem skálopevně přesvědčen, že za touhle inscenací je takových slz moře. Bohužel nabízí i mnoho nadbytečných slz, které vidět jsou.

(psáno pro zpravodaj Divadelního Pikniku Volyně)

Autor: Luděk Horký