Smysluplná přehlídka

Zákon zachování energie (DREJG Náchod) Autor: archiv přehlídky

Audimafor je dnes moje nejoblíbenější amatérská přehlídka. Oficiálně je to postupové kolo celostátní přehlídky experimentujícího divadla Šrámkův Písek, přehlídky studentských divadelních souborů Mladá scéna, divadel poezie Wolkrův Prostějov.


Koná se vrámci dlouhodobé kontinuální tradice tohoto regionu v královéhradeckém Divadle Drak (jen na okraj: letos znamenitě fungovalo „zásobovací“ zázemí a taktéž – ostatně jako vždycky – i zázemí organizační a technické) a uskutečnila se 23. – 25. března, kdy se odehrálo celkem šestnáct představení.

Je to moje nejoblíbenější amatérská přehlídka především proto, že na ní má funkce člena lektorského sboru (letos jsme byli čtyři: tradičně Vladimír Hulec a já, k tomu nově Marie Nováková a I.K. Kubák) podstatnější funkci než jenom hodnotit kvalitu inscenace a vybírat na svrchu vyjmenované celostátní přehlídky; přispívá smyslem a podobou své činnosti k té vlastnosti Audimaforu, již jsem nazval smysluplností. O to se však především letos postarali členové souborů, kteří na něm vystupovali a pak se aktivně a pozorně účastnili seminářů o představeních. Východní a severovýchodní Čechy se v minulosti příliš nemohly pyšnit tím typem amatérského divadla, které se pohybuje mimo konvenční, tradiční podoby divadla – najmě činohry. Jedna mimořádná kvalita se však v tom kraji zrodila už dávno: hovory o inscenacích se nechápaly jen jako hodnocení – v horším případě jako posudky, které „štěničkařily", to jest s horlivostí a píli nevyhledávaly každou drobnou chybičku předvedeného díla – ale snažily se zkoumat postupy a principy, jež byly zvoleny pro tu nebo onu inscenaci a vést o nich rozpravu. Tato tendence se přímo jakoby zhmotnila v nesoutěžní přehlídce jménem Inspirace, která byla otevřená všem druhům a žánrům amatérského divadla a šlo na ní v prvé řadě o tvořivé podněty, jež diskuse zevrubně probíraly. Tohle vědomí zřejmě v hradeckém kraji stále existuje, takže experimentální divadlo se tu chápe v tomto duchu jako HLEDÁNÍ. A protože jsme v 21. století, kdy se divadlo v jednom svém proudu čím dále tím více stává výpovědí – tedy sdělováním osobního, subjektivního postoje – tak to hledání jedinečných originálních (experimentálních) způsobů scénovaní je také hledáním názoru a vlastního pohledu, ne-li dokonce přípravou k činu ve vztahu k určitým problémem; prostě rozhodováním, volbou o čem a zároveň jak hrát.

Takže Audimafor je v tomto duchu a v těchto souvislostech mnohonásobným hledáním: především samozřejmě tvůrců těch rozmanitých tvarů, jež spějí ke sdělení citů, myšlenek, názorů, představ, vizí svých tvůrců; prostě všeho, pro co hledají výraz, jenž by je přesáhl, byl zajímavý i pro jiné a uspokojil jejich potřebu komunikace o otázkách, kterými se stravují. V tomto kontextu a z tohoto hlediska byl pro mne Audimafor také přehlídkou, která se tázala po dnešním smyslu divadla. Neboť jen poněkud informovanější divák, který chodí častěji do divadla, nepochybně a nutně zaznamenal, že celé divadlo je dnes v pohybu, mění se tak jako se mění doba, o niž se na jevišti hraje. A to jsou často změny více než obrovské.

Je zcela přirozené, že na tomto vývoji se chtějí a vlastně musejí podílet mladí lidé pro něž je divadlo především možností hledat své místo ve světě a toužící toto hledání sdílet; s tím samozřejmě také souvisí vůle a snaha se nějak k tomu světu vyjadřovat. Je to záležitost zcela spontánní, jak vysvětlil v programu svůj vznik soubor Lúza, což je pro něj na místě prvém láska k divadlu a touha vyjádřit se. A svým názvem i poetikou drsného jarmarečního lidového divadla také dokazuje, že volnost a nespoutanost čímkoliv je mu v jeho konání nade všechno. Samozřejmě se ta láska k divadlu a touha vyjádřit může projevovat mnoha způsoby; souvisí taková přehlídka jako je Audimafor po této pluralitě doslova volá. A přitom za tou šíří může často stát jeden jediný člověk, jenž ovšem má smysl pro takové hledání a je schopen jej inspirovat, což Audimafor ukázal více než přesvědčivě.

Potkal jsem se na něm se jmény lidí, kteří kdysi sami vytvářeli inscenace, jež prolamovaly konvence tradičních druhů divadla a dnes stojí v čele některých souborů či institucí a s hlubokým porozuměním podněcují novou dozrávající generaci, jež v nich pod jejich vedením vyrostla k jejímu osobitému hledání. Dovolím si ještě jednu citaci z programu, která toto konstatování doloží: „ Divadelní soubor Mikrle za svůj vznik vděčí Jarce Holasové ze ZUŠ F.A. Šporka v Jaroměři.“ Jarka Holasová – a samozřejmě s ní spojená Z.U.Š. a Jaroměř – jsou pojmy, jež představují dnes v amatérském divadle královéhradeckého kraje souhrnně představu cílevědomého hledání divadla ve všech všeho možného nekonvenčního druhu Ostatně: na Audimaforu vystoupila další řada souborů, jež by ve své programové anonci mohla napsat o svém vzniku totéž co Mikrle, nikoliv náhodou jsme Jarce Holasové navrhli udělit cenu za vedení souborů. Nebyli jsme první: v roce 2012 dostala Cenu za rozvoj mladého východočeského loutkářství; tentokrát jsme žádný druh divadla nevymezovali, protože rozsah jaroměřských projektů z její dílny je pokud jde o materiál, výrazové prostředky a poetiku neomezený. Stejně tak se opět na Audimaforu objevil náchodský DREJG, jehož „mobilní scénické čtení“ z dopisů Mariny Cvětajevové a Borise Pastternaka znovu prokázalo lásku jeho dlouholetého vedoucího souboru Štěpána Macury k „divadlu poezie“, ale tentokrát se jeho svěřenci představili i v nečekaném kolektivním hledání sebe sama i druhých, kdy nechybělo mnoho a všichni jsme mohli být účastníky pozoruhodného hapeningu, jenž náhodným rozvíjením dialogu jako setkání byl zároveň názornou ukázkou veřejného vystupování, jež nechce být divadlem, ale hledá cestu k druhým.

Což ostatně je – nebo může a chce být – hledání amatérského divadla v jeho funkci komunikační. Hlavně toto směřování činí z Audimaforu smysluplnou přehlídku.

Autor: Jan Císař