Storytelling aneb O řemesle vypravěčském

Jiráskův Hronov 2016 Autor: Foto archiv AS

Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a sedmi lesy, bylo jedno... Jasně. Jenže jak vysoké byly ty hory? Byly z vápence, či nějaké vyvřelé horniny? V lesech převládaly listnaté, či jehličnaté stromy? A jaké? A proč vlastně mluvíme o jakýchsi bezejmenných řekách a pohořích? Copak se na tom území nenacházelo něco skutečně zajímavého? Tyto a tisíce dalších otázek má v hlavě seminarista, který si vybere Storytelling pod vedením vypravěče příběhů Martina Haka.


Stojíme v kruhu. Mezi námi létají nejrůznější předměty. Některé z nich by při neopatrném zacházení mohly způsobit nemalé poranění. A kdo má zodpovědnost za bezpečí toho, který předmět chytá? Ten, kdo předmět hází. Stejně jako vypravěč zodpovídá za to, že jím vyprávěný příběh lidé v obecenstvu „chytnou“.

Nesčetněkrát jsem si ve chvílích, kdy Martin odhaloval taje vyprávění příběhů, říkal: „Tohle, přesně tohle by potřebovalo zažít velké množství lidí, na jejichž přednáškách jsem měl to (ne)štěstí být.“ Přednáška, nebo jakékoliv veřejné vystoupení, je totiž dost často pouze masturbací aktéra, který se utápí ve vlastní důležitosti, užívá si chvíle, kdy na něm lidé visí očima (často nevěřícně), povídá (dle sebe) chytře, ale… Naplnění cíle, pro který je tam primárně, tedy něco předat posluchačům, inspirovat, vzbudit zájem o téma, toto všechno je upozaděno, ne-li zcela odhozeno do smetí jako nepotřebné.

Vypravěč má cíl. Jeho cílem je zprostředkovat lidem zcela nový typ zážitku. Oproti všem jiným formám, oproti knihám, filmům, divadlu, zažijete při dobrém vyprávění něco úžasného. Vyprávěný příběh vidíte. Vidíte ho ve své hlavě, vnímáte každičký detail. IMAX je vedle tohoto zážitku taková lepší televize.

Pro dobré vyprávění je třeba zvládnout dost věcí v sobě. Trpělivost, pokoru, empatii, důvěru, zodpovědnost. A i když jsem zažil už hodně nejrůznějších kurzů a seminářů, Martinovy postupy mě velmi potěšily, některé i ohromily. Mám rád profesionalitu. Seminář byl perfektně připravený, vedle až rituálních technik, kdy člověk poznal dost ze sebe, byly představeny skvěle strukturované postupy při vyprávění, různé typy diagramů, měli jsme šanci poznat, že za tím, co pak při samotném vyprávění vypadá tak samozřejmě a lehce, je velká práce, přemýšlení a vypravěčova fantazie, kterou ale nikdy nesmí pustit mimo pravidla jím vytvořeného světa. Když Martin vypravoval, často se ptal: „Věříte mi?“ A my věřili. Všechno. Protože jsme to viděli v hlavě. Většinou nám pak řekl, že je to vše kompletně vymyšlené. Ale vždy vše sedělo a i sebeneuvěři­telnější příběhy dávaly smysl.

Nebudu popisovat průběh dnů v semináři, nic by vám to neřeklo. Tohle je třeba prožít. Pro mě to určitě nebylo poslední setkání s vyprávěním a Martinem Hakem. Protože to chci zažít zase znovu a jinak. Chci zpět do příběhů. V letošní podivné atmosféře na Hronově bylo skvělé zjistit, že mohu jít jinam, chci-li. Jít do příběhu. Třeba do příběhu, v němž je Hronov zase to krásné místo, kterým pro mne bylo před deseti lety. Město, které si tento nejvýznamnější festival zaslouží. Příběhy, i ty nejlepší a nejkrásnější, většinou skončí. Ale je-li chuť, mohou se vyprávět nové.

Autor: Honza Hlaváč