Sundej si ty růžové brýle, Hronove

Jiráskův hronov 2015 Autor: Ivo Mičkal

Někde jsem narazila na výčet názvů svateb. Když bych se toho měla držet, tak jsem letos zažila růžový Jiráskův Hronov. Pro ty, kteří nevynikají ve svatební terminologii, jsem letos byla na Hronově po desáté. V práci se mě lidi ptali: „A to tě to pořád baví?“. Jo, baví!


Ten letošní rok byl pro mě hodně zajímavý. Třeba v tom, že jsem většinu činoherních představení už viděla na Divadelním pikniku ve Volyni. A byla jsem zvědavá, jak obstojí na Hronově. Kromě těch od VAD a Ad Hoců neobstála. Ty dvě byly divadelním zážitkem už na národní přehlídce, na Hronově mi to jen potvrdily. Naopak představení Bláha a Vrchlická, na které jsem lákala a které mělo ve Volyni úžasnou atmosféru, nevyšlo. Režijní i scénografické nedostatky jsme najednou nebyli schopni prominout. Klozet Společnosti bloumající veřejnosti Turnov propadl úplně. Šťovík, pečené brambory Divadla JakoHost Plzeň se rozpliznul do nekonečného upovídaného tvaru, ze kterého jsem popravdě po poločase, mám-li se držet fotbalových pojmů, odešla s pocitem lítosti. S Adventem Karolinky jsem měla trochu problém už ve Volyni. Na Hronově se mi ten pocit jen prohloubil. Měla jsem radost, že oproti Volyni, kde jsem se se svým názorem ocitla tak trochu mimo, tady jsem našla spřízněné duše. Vizuálně nepochybně krásné představení, ale pro diváka, který se ptá proč a chce porozumět jednání jednotlivých postav a jejich motivacím, zůstal příběh poněkud prázdný. A když v představení, které je na příběhu postaveno, tohle nezafunguje, působivé symboly to už nezachrání. A už vůbec ne vystoupení pana Řezníčka na Problémovém klubu. Tím mi vlastně vysvětlil úplně všechno.

Kde příběh a jeho ztvárnění zafungovaly, bylo pro mě v představení Jola. Silné téma, skvělá práce s různými věkovými skupinami a vyvážené všechny složky. Takový ten pocit, že se vás to dotklo a zůstane uvnitř ještě hodně dlouho. Představení Tam, kde šplouná jako ukázka divadla poezie zafungovalo. Hercům a herečkám jsem věřila, že vědí, co říkají a proč to říkají. A to rozhodně není málo. A Šmolíček? To snad ani není třeba psát. Radost ze hry, nápady a originální zpracování notoricky známého příběhu. Moc příjemné osvěžení v pozdních nočních hodinách.

Nečekaným překvapením byl folklórní soubor Kohoutek Chrudim. Když si vzpomenu, že jsem váhala, zda na to jít, a na mou prvotní skepsi, když se na forbíně objevili dva tanečníci, musím uznat, že se prostě někdy nevyplácí dát na první dojem. Je pravda, že poslední část Nesahej mi na kolínka byla pro mě nejslabší, ale celkový dojem mi to nemohlo zkazit.

Zahraniční sekce, slovenský Osamelý západ a ruská Edith Piaf, ve mně zanechaly rozporuplné dojmy. Edith vyloženě negativní. Představení jsem nepřijala a musela z něj odejít. U herců jsem měla pocit, že mi musí za každou cenu ukázat, jak jsou talentovaní a co všechno se naučili. Ale to je málo, ne? S ohledem na děkovačku, o které jsem pak slyšela, zůstanu se svým názorem asi v menšině. Slovenské divadlo Gasparego mi naštěstí ten pocit ze zahraničního výběru trochu vylepšilo. Musím se ale přiznat, že hru Martina McDonagha Osamelý západ jsem viděla poprvé a ani jsem neznala text. Ano, taková jsem ostuda. Nicméně ačkoliv hercům nebylo často rozumět, šla jsem s nimi od začátku do konce a zaujali mě. Navíc jsem se zařekla, že při nejbližší příležitosti musím do Činoherního klubu na Osiřelý západ. Takže vlastně v závěru podpoří i návštěvnost českého divadla. A to není málo.

Druhé zajímavé zjištění vyplynulo z naší práce v Kurzu praktické režie. Vytipovali jsme si určitá činoherní představení a na jejich základě jsme se střídali v roli porotců, souboru a diváků. Vlastně to byl takový rozborový seminář nanečisto. A ukázalo se, jak hrozně těžká práce to je. Vystihnout to nejdůležitější a přitom neurazit, nebo hlavně neodradit soubor od další práce. Na druhé straně se vcítit do souboru a snažit se obhájit svou práci před rejpaly. To se, alespoň mně, ukázalo jako mnohem těžší záležitost. Jak argumentovat, když vím, že porotci mají pravdu? Tohle cvičení bylo výborné v tom, že jsme se snažili najednou na divadlo koukat jinýma očima. Snažili jsme se pochopit jednání souboru. A tahle snaha otevřít se jiným přístupům a myšlení je v dnešní době více než přínosná. Děkuji za to.

A poslední zajímavost souvisí s debatou, která okolo JH letos vznikla. Na jedné straně tradice, na druhé straně neúnosná situace. Nedostatek ubytování je nepřekonatelný problém. Jak se může JH vyvíjet, když se ve městě nemůžou zdržet všichni ti inspirativní návštěvníci, soubory? Jak se máme potkávat, když nebudeme, zvlášť teď po rozlučce s Hororem, mít kde? Někdo trefně poznamenal, že kdyby nám letos na Hronově pršelo, byli bychom nahraní. Jakýkoliv festival je přece o setkávání. Když ale není možnost a nejsou kapacity, stane se opravdu jen přehlídkou, kam přijedou soubory odehrát, diváci se podívají, zatleskají, a každý se rozuteče po svém. Nemluvě o tom, že si spousta lidí návštěvu rozmyslí. Pokud vedení města o JH opravdu stojí a opravdu věří tomu, že se jedná o naprosto unikátní světovou záležitost, proč u nich nevidím snahu si přiznat, že Hronov Hronovu nestačí? Proč vypadá doprovodný program jako by to měl být samostatný festival tak trochu z jiného světa? Přece už v názvu doprovodný je jeho funkce jasná. V našem semináři jsme se debatě o podobě JH také neubránili. A všichni bychom uvítali, aby město, ve kterém se takový festival koná, festivalem žilo. Měla jsem to štěstí a loni jsem zažila Avignon. A bylo to něco neuvěřitelného. Rozpočet je samozřejmě nesrovnatelný, ale tam jde o vůli a snahu a zájem, jak v podstatě malé město na pár dní naplnit, oživit a vdechnout mu tvůrčí atmosféru. Na Hronově je v tomhle ohledu za deset let, co tam jezdím, bohužel patrná sestupná tendence. Je načase sundat si růžové brýle a přiznat si, že je třeba něco změnit. Minimálně přístup.

Autor: Helena Plicková