Svitavský Fanda

Autor:

Svitavský Fanda! Svitavský Fanda! Už první, co mne zaujalo, byla znělka tohoto festivalu. Svitavští ji vytvořili ve spolupráci s australskými AC/DC, byť šlo o spolupráci patrně jednostrannou.


Ale už i tímto rockovým začátkem bylo jasné, že Svitavský Fanda bude mít říž!

Dopolední blok odstartoval domácí soubor Naopak představením Všichni jsme si… na motivy slavného románu Farma zvířat od George Orwella. Téma bylo vybráno přesně na míru mladým aktérům a chtě nechtě přimělo teprve se probouzející diváky k úvaze, že jde bohužel o dílo stále velmi aktuální a nadčasové. Scéna celého představení je tvořena židlemi a i přes mou původní skepsi, že už nelze s tímto scénografickým prostředkem objevit nic nového, byl jsem velmi překvapen, co všechno vlastně lze. A když v druhé půli, kdy zvířata prodávají maso jednoho ze svých soudruhů za další nové židle, zůstalo několik diváků stát nebo sedět na zemi, byl jsem opravdu nadšen. Dalším používaným prostředkem jsou textilní hlavy zvířat, které se po většinu času blimbají protagonistům na krku a fungují nejvíce jako symboly, abychom nezapomněli, kdo je který sudo či licho kopytník. Místy dojde i na lámání chleba, kdy svitavští sáhnou po těchto hlavách a snaží se je použít coby loutky a zde narážejí (až na vyjímky) na hranici svých loutkářských zkušeností a možností. Nejslabším výrazovým prostředkem (a jediným doopravdy problematickým) je pak loutka psů, která je ztělesněna šálou a několika kašírovanými pidihlavami. Kvalitativně, výrazově a vlastně i velikostně je řádově slabší, než-li předchozí textilní loutky a díky tomu interakce mezi nimi neprobíhá na stejné úrovni (ale už jsme si to s Jankou vysvětlili, že jo?). Celkově ale musím přiznat, že domáci soubor Naopak nasadil ihned po ránu festivalovou laťku velmi vysoko.

Druhým seskupením dopoledního bloku byl soubor NaBalkoně s představením Stojí hruška. Na scéně se objeví bílé štafle, na ně se uhnízdí folklórní kapela čítající tři mladé hudebnice a spustí čistokrevnou plnou muziku odkazující k našim kořenům. Popravdě, hudba mě strhávala za celé představení nejvíce a mnohdy jsem sledoval více tento backround, než-li vše ostatní. Bylo to také poněkud podceněním světelného plánu iscenace, kdy na tři hudebnice v bílých kostýmech pálilo několik světel a na forbínu, kde se pohybovali ostatní protagonisté vesměs v černých oděvech, nesvítilo téměř nic. V první minutě nám taky soubor předvedl, že s voděním hlavní loutky alá manekýn to opravdu umí skvěle a posléze nám tuto dovednost vesměs celé představení znovu zatajil. Částečně problematický mi připadal i druhý scénografický objekt postele coby paravanu pro loutky, kde opět nám soubor předvedl vtipnou verzi živých herců, aby ji posléze nahradil mrtvější verzí loutkovou. Nicméně všichni mladí herci šli do celé věci naplno, tudíž jim bylo odpuštěno. V závěru se jednoduchým způsobem promění hruška v kolébku pro malé děťátko a vše končí až dojemně. Celkově si myslím, že by celému kusu pomohla větší akcentace folklórních odkazů a redukce loutek na ty opravdu povedené a smysluplné. Nicméně jde o velmi zdařilé, jemné, řekl bych až intimní dílko.

Třetím souborem za zvuku kručích břich (tedy těsně před obědovou pauzou) se do nás pustil soubor Na koni s inscenací Černochův ostrov. Z části jde o detektivku odkazující na nesmrtelnou královnu tohoto žánru – paní Agáthu a z druhé části jde o parodii na všechny detektivní klišé. Kdyby se autoři rozhodli, o co jim vlastně ve výsledku jde, bylo by to pro všechny zúčastněné lepší. Nicméně protagonisté přes své limitní zkušenosti životní i herecké, byli zcela schopni udržet příběh na uzdě a celé představení se ctí zvládli. Režisér souboru nám poté vysvětlil, že jde víceméně o site-specific projekt neboť na domácí půdě, tedy na půdě starého domu ve Vysokém Mýtě, se celá detektivka odehrává v ponuré a autentické atmosféře. Zde bylo patrno, že vše bylo zosnováno trochu na poslední chvíli a některé věci prostě nevycházely tak, jak měly. Ono jet se site-specific projektem na zájezd není zrovna snadné (no, spíše je to blbost!), ale soubor bojoval do posledního dechu a v rámci žánru udržel představení v mezích svých možností a rozhodně neutrpěl žádný debakl. A pokud byla ambice souboru jet sbírat zkušenosti a pobavit diváky, pak myslím mohli být všichni spokojeni.

Po obědě se Svitavský Fanda přesunul z divadla Trám do nedaleké Fabriky, což je pro nezasvěcené nově reinkarnovaná budova bývalé přádelny. Jde o moderní multifunkční prostor, který skýtá mnohé možnosti, zároveň však neposkytuje domácí a soukromou atmosféru jako divadlo Trám. Soubory se s tímto faktem poprali. Někteří lépe, jiným to trochu ublížilo. První seskupení otevírající odpolední blok byl soubor Čistírna s představením Zastávka. Jde o divadelní koláž na motivy fotodeníku Pardubického fotografa Davida Macháčka. Na představení spolupracoval Taneční obor a Dramatický obor ZUŠ Pardubice. Celý projekt působil velmi ambiciózně, ale deklarovaná spolupráce proběhla spíše na formální úrovni. Lze to chápat, neb naplnit takovouto výzvu se soubory, které se potkávají jednou týdně a pak možná víkend před premiérou, není zrovna snadné. Výsledek byl takový, že každý obor si připravil svou verzi představení a pak ji rostříhal na malé kousky a vše se složilo ve společný kus, aniž by se cokoliv promíchalo. Přišlo mi to škoda, protože celek pak působí příliš mechanicky. Přijdou činoherci, odehrají, odejdou. Přijdou tanečníci, odtančí, odejdou. Kdyby herci alespoň neodcházeli, mohly by vzniknout mnohem lepší a napínavější situace už jenom tím, jak by překáželi tanečníkům a ty by musely na vzniklé situace reagovat. Představení mělo velmi jednoduchou scénografii, doplněnou projekcemi. Ty byly převážně ilustrační, čímž se tak trochu dublovalo sdělení činoherců a promítaného obrazu. Také kostýmy herců a jejich stylizace mi připadala příliš plochá a prvoplánová. Diváka nikdo nenechal na pochybách, že toto je lotr a támhleto utiskovaný. Taneční části představení na mě působily mnohem účiněji a hlouběji. Popravdě, sám jsem tanečně nadaný asi jako medvěd po dlouhém zimním spánku, takže jamile někdo ovládá své tělo způsobem, který jsme zde viděli, jsem hned nadšený. Občas jsem měl opět pocit jisté formálnosti i u tanečních scén, ale některé mi přišly opravdu naplněné a souzněly velmi dobře s daným tématem. Celkově mi přišlo škoda, že celý tento megaprojekt působil tak neuceleně. Poznalo se to hlavně díky tomu, že představení nemělo začátek, střed ani konec, ale že v podstatě plynulo, neskončilo, ale prostě přestalo.

Dalším kusem, který si žádal delší přestavbu, bylo představení autorské poezie Suchý čtení, mokrý sny od seskupení Pardubických básníků s názvem Suchaři. Sucharům se podařila jedna důležitá věc – rozbili výše popsaný sterilní prostor Fabriky. Celé představení se odehrálo s diváky na jevišti, kde vznikla kavárna z minulého století se stolečky, barem a klavírem. Také se podařilo s minimem použitých světel docílit prvního a zároveň posledního dobrého nasvícení scény. Autenticitu ji ubíral málo zahulený prostor a zjevné neoriginální kostýmní doplňky jako například boty. Nicméně atmosféru se podařilo navodit a neubraly ji nic ani socialistické stolky. Autoři do nás nekompromisně napumpovali své verše, tu vyšší, tu nižší kvality, lehce promíchané s živým hraním na piano a saxofon. Posteskl jsem si, že by těchto hudebních vsuvek mohlo býti vícero, neb bych jako divák měl trochu času na potřebný nádech mezi kadencemi dekadentní poezie. Občas jsem se velmi bavil, občas nerozuměl, občas styděl. Nicméně tím, že celé představení hrají samotní autoři lovící své verše ze zmačkaných archů papíru, povětšinou naprosto nevybaveni hereckými dovednostmi, mnohdy ani talentem, tak právě proto celý kus působí zcela autenticky až naturalisticky. A kdyby se celý odehrával v opravdové kavárně, klidně roztažený na celý večer, byl bych zcela saturován. Těžko napsat něco dalšího neb toto chce protě zažít – i s tím vědomím, že ne vždy a ne všude se podaří naladit se s diváky na stejnou dávku absinthu (který se zde maskuje rozlévanou zelenou). Určitě jako diváci něco zažijete – ať už negativního nebo pozitivního.

Po této smršti alkoholu, vulgarismů a hravé nostalgie se opět dlouho přestavovalo a jako poslední se uvedl znovu soubor NaBalkoně se svou aktualizovanou verzí Ifigenie v Aulidě. Po dopolední komorní Stojící hrušce šlo nyní o velmi ambiciózní projekt transformovaný do současné doby. Scénu tvoří dřevěné pódium se zábradlím z konopných lan. Jednoduchost a mnohoznačnost scény, která může být chvíli zápasnický ring, chvíli balkón, chvíli velitelský můstek galéry, doplňuje velké promítací plátno, kde se objevují televizní zprávy, ilustrační záběry i živá online kamera. Velmi jsem uvítal použitou scénografii, slabší už pro mě byly samotné projekce. Chápal jsem záměr autorů, že vše má být kýčovité až odpudivé, ale ve srovnání s Bolywoodem nebo Asijskými telenovelami mi to prostě připadalo málo. Potřeboval bych Kýč jak bitch. Použitá online kamera fungovala velmi dobře a závěr, kdy se podřezává oběť a vše vidíme jen v jakési dokumentární živé reportáži, byl opravdu silný. Proti tomu by mě zajímalo, jak by působily některé scény shazované v grotesku, kdyby byly zahrané opravdu a vážně. Soubor na to jistě má a proto mě překvapily některé pasáže, zbytečně srážené do prvoplánového humoru i přes výše zmíněný potenciál. Také dialogy hlavních postav inscenované jako souboje v aréně by mě daleko více zajímaly na živo a ne jako lehce amatérské videoilustrace. Nicméně vědom si faktu, že se soubor pere s opravdu náročným tématem a látkou, na které si vylámalo zuby nejedno profesionální divadlo, jde o velmi kompaktní kus, který si rozhodně zaslouží svou cenu, další festivaly a nové diváky.

A tím nám letošní Svitavský Fanda skončil. Ředitel festivalu a Svitavské Fabriky Petr Mohr poznamenal, že šlo o nejlepší přehlídku za poslední roky. Ač byl festival nakonec jednodenní, rozhodně zde platí, že je lepší kvalita, než-li kvantita. Do dalších festivalů hodně sil a odvahy přeje MgA. Kamil Bělohlávek, toho času scénograf…

Autor: Kamil Bělohlávek