Ustrnout v bezpečných vodách

Jiráskovo divadlo v závěru festivalu Autor: archiv AS

Na začátku srpna tohoto roku se odehrál již 89. ročník nejstaršího festivalu ochotnického divadla v Evropě – Jiráskova Hronova.


Hned na začátku musím říct, že coby pravidelný (a aktivně se podílející) účastník si jak festivalu samotného, tak pořadatelů nesmírně vážím za množství každoročně odvedené práce, i za nezdolnost s jakou jsou schopni vyrovnat se s různými nesnázemi, jichž bývá požehnaně. Jen si vzpomeňme kolikrát se za poslední roky hovořilo o změně místa konání, o nedostačujících kapacitách ubytovacích prostor, o zázemí, o nevyhovujícím zajištění stravy pro účastníky, o nedýchatelných podmínkách v divadlech. Se vším se víceméně organizátoři vypořádali, a přestože často bylo třeba přikročit ke kompromisům, jednalo se o takové, které se snaží vyjít účastníkům co nejvíc vstříc; ať už jde o festivalové taxi, novou klimatizaci či (ano, je to detail, ale ty znamenají pro celkový dojem mnoho) prodej občerstvení v Sokolovně.

Tak čím to je, že se člověka zmocňují nepříjemné pocity, hned při příjezdu na hronovské nádraží? Proč místo nadšeného vítání mých známých a míst, na nichž jsem strávil tolik hezkých chvil, cítím napětí. Ocitám se v prostředí, které chtě nechtě zamrzlo na určitém bodu, z nějž není možno se vymanit. My účastníci jsme jen sami pro sebe v divadelním vakuu. Markantní je to na příkladu náměstí. Před den patří výhradně seminaristům a návštěvníkům festivalu, v noci se karty obrací, náměstí obsazují místní, kteří přicházejí z parku, kam zase spousta z divadelníků celý festival nezavítá. V malém městě nedaleko hranice s Polskem se setkávají zcela rozdílné skupiny lidí, které spolu nepřijdou (a snad ani nechtějí) do styku. Přitom program v parku je bohatý a zajímavý, mnohdy více než ten organizátory označený coby hlavní. Tato polarizace předjímá markantní problém, který se podle mého názoru jako jeden z mála neobrací k lepšímu.

Na oficiálních stránkách festivalu je uvedeno: „Jiráskův Hronov (JH) je koncipován v souladu se statutem z roku 1994 jako celostátní mezidruhová přehlídka amatérského divadla s mezinárodní účastí, jako nesoutěžní přehlídka otevřená všem divadelním druhům, žánrům, nejrůznějším inscenačním postupům, stylům a poetikám. Program přehlídky bude obohacen vystoupením souborů ze zahraničí. Základní premisou JH je umožnění vzájemné mezidruhové inspirace a setkání amatérských divadelníků i různých druhů a oblastí divadla, včetně příbuzných druhů scénického umění.“

Právě o výše napsaném bych mohl polemizovat. Je skvělé, že se podařilo mezi inspirativní představení zařadit dvě inscenace Radima Vizváryho, které kvalitativně představují ve svém žánru celorepublikovou špičku. Za zmínku ještě stojí BuranTeatr, jehož komediální představení 39 stupňů herecky táhl Michal Isteník, a soubor Geisslers Hofcomoedianten, jejichž kusy nejsou sice „masově populární“, umělecké kvality i výraznou originální poetiku jim však upřít nelze. Jakou inspirací měly být návštěvníkům kupříkladu Bílé noci od souboru Činohra 16:20 těžko soudit. Podobně „činoherně-literárně“ vedených kusů totiž program nabídl víc než dost. A že se na festivalu, jenž má být obohacen vystoupením souborů ze zahraničí, objevil jen jediný soubor ze Slovenska je velká škoda.

Za největší problém letošního ročníku však považuji složení hlavního programu jako takového. Hned jedenáct inscenací na Jiráskův Hronov postoupilo z přehlídky činoherního divadla Divadelní piknik Volyně. Proti nim stálo celkem jedenáct představení z devíti jiných celostátních přehlídek. Teoreticky je prizma „mezidruhové“ přehlídky splněno, ale prakticky to znamená, že Jiráskův Hronov začal nabývat podoby jakési Volyně číslo dvě. Proč se v programu objevují neúnosné kusy trvající až dvě hodiny, které těžko návštěvníka festivalu čímkoli obohatí? Účastní se stále ty samé soubory, jenž navíc spolupracují s profesionálními režiséry – nemají pak být takové inscenace zařazeny mezi inspirativní? A nebylo by lepší místo jedné celovečerní hry věnovat prostor v programu dvěma až třem inscenacím mladých divadelníků, pro něž bude účast na takové přehlídce, jakou je JH velkým zážitkem a cennou zkušeností? Že z Mladé scény a Wolkrova Prostějova postoupila dohromady jediná inscenace mi přijde donebevolající. K čemu jsou potom doporučení? Jsem si jist, že kusy z těchto přehlídek, které nezískaly přímou nominaci, by svou případnou účastí v programu JH nezapadly. Základní premisou festivalu má být přeci umožnění vzájemné mezidruhové inspirace mezi divadelníky. A to se letos dle mého názoru naplnit nepodařilo.

Pozn. red.: Autor je studentem magisterského programu režie na DAMU; porotcem amatérských divadelních přehlídek. Pravidelným účastníkem Jiráskova Hronova, kde letos působil sedmým rokem coby redaktor festivalového zpravodaje.

Autor: Vít Malota