Útržky Hronova I.

DS Vrchlický Jaroměř: Rok na vsi Autor: Ivo Mičkal

S roční přestávkou se vracím do Hronova, po kolikáté už? Takových stařešinů, i když třeba věkově mladších než já, je tu dost. Setkání s lidmi, které jindy nevidím, s městem, do kterého jindy nezavítám, s amatérskými soubory, které během roku nemám čas sledovat kvůli profesionálům. To všechno patří k létu. Stejně jako rychlé střídání počasí, permanentní nevyspalost a záplava nových mladých tváří, které se za pár let stanou rovněž „stařešiny“.


Počáteční zmatky, hromada lístků, redakce na stejném místě, se stejnými počátečními problémy s internetem, karbanátky v masně na náměstí (rychle ochutnat, protože od zítřka už jistě bude zavřeno jako každý rok), a kafe z kafekáry (desáté zdarma), která objíždí letní festivaly, protože na těch jde kafe na odbyt závratným tempem. Ubytování v Radnici (to bude zase řev na náměstí do noci, ale mně to nevadí, protože v redakci jsme noční ptáci.

První představení vybrané tak, aby bylo spíše pro místní, než pro festivalové účastníky. Takže venkovská tematika, Krobotova úprava Mrštíkových Roku na vsi (vzpomínám na inscenaci v Národním v 90. letech s Borisem Rṏsnerem), nádherný, ale strašně rozsáhlý text o koloběhu roku ve fiktivní vesničce Hrabůvka na přelomu 19. a 20. století, zaznamenávající osudy vesničanů, jejich osudové lásky, nenávisti, škorpení, vášně, které ničí. To zaujalo herce Jana Sklenáře z Klicperova divadla z Hradce, který se souborem Vrchlický z Jaroměře (mají prý kdesi v archivu dopis samotného Vrchlického, který svoluje, aby byl soubor nazván po něm) připravil za dva měsíce. Tříhodinová inscenace a 36 herců na jevišti, bezpochyby rekord Jiráskova Hronova, a vůbec v amatérském divadle s takhle dlouhé věci nedělají! Kupodivu, dá se to vydržet, má to energii a švih, a pár zajímavých hereckých výkonů. Nejvíce hercům sedí realistické herectví, vymyšlenosti z jiných poetik sem pasují méně. Je to pestré, srozumitelné, a působí to autenticky. Na konci si vyslouží dokonce od části publika potlesk ve stoje. Principál souboru a ředitel Městského kulturního střediska v Jaroměři Josef Horáček, bývalý policista a nadšený amatérský herec, spolupráci se Sklenářem charakterizuje: „ Podle hesla heslo „Kdo chce zapalovat, musí hořet“, je Honzík chodící pochodeň. Má obrovské charisma, nemá vůbec potřebu být drsnej, dokáže všechny zapálit takovým způsobem, že mu nejde odolat.“

Jaroměřští ještě po představení poslouží coby nosiči a vztyčovatelé vlaky Jiráskova Hronova. Před Jiráskovým divadlem hraje kapela píseň zjevně složenou přímo pro JH, a postupně se ke schodišti blíží ze všech stran náměstí lidé v bílých maskách. Zapaluje se Lucerna, jiráskovský symbol, a zní citace klasiků o JH a vlastní vyznání. Tradice, tradice se mísí s hlukem na náměstí, vítáním se se starými známými, těšení se na zítřejší semináře, a taky s vůní pečeného masa a dalších dobrot, jejich vůně bude provázet celý festival. A někteří (je jich dost) se už samozřejmě těší na večery v Tritonu, ve Stovce a jinde. Zkrátka, po roce už je to tady zas – Jiráskův Hronov, osmdesátýsedmý.

Autor: Jana Soprová