Útržky Hronova II.

HOP HOP ze ZUŠ Ostrov: Útěk Autor: Ivo Mičkal

Druhý hronovský den opět plný slunce, jen k večeru spadlo pár (opravdu pár) kapek. Zdá se, že vedro bude i nadále. Zvláště v sálech bývá dosti dusno, a to i v pozdních večerních hodinách. Ale k Hronovu to nějak patří.


Tak nejprve, oficiální zahájení. Stejně jako pokaždé, v plném slunci. Maličké mažoretky statečně poskakovaly po rozžhaveném náměstí, kapela hrála muzikálové melodie s dechovkovým rytmem. Letos byl pro politickou reprezentaci připraven červený koberec, kromě věrného VIP hosta Milana Uhdeho se objevili jak politici z regionu, tak zástupce velké politiky Pavel Bělobrádek. A na závěr projevů se na nebi objevil denní ohňostroj s barevnými kouři a stovkami pestrých konfet snášejících se k zemi.

Zajímavé setkání jsem zažila s paní Boženkou Salákovou, která má stejně let jako hronovský festival (87), a stále ještě hraje v hořovickém souboru. Naposledy si prý zahrála zbrojnoše v Noci na Karlštejně, a i když řekla jen jednu větu: „Na hradě je ženská!“, zapamatovali si ji všichni. A pak tu byla smršť představení, všechny až do půlnoci narvané. Doufejme, že nám vydrží energie, protože program v dalších dnech je stejně nabitý. Začínala jsme v tzv. Myšárně, přizemní až podzemní místnosti pro málo diváků v jedné ze zdejších škol, kde si zahrála mostecká Inverze. Tématem jejich dvacetiminutovky To si viděl, byla nenávist, nesnášenlivost a rasismus dnešní doby, jak se projevuje u mladé generace. Každý ze čtyř herců byl nositelem jednoho fenoménu, který napřed charakterizoval slovníkovým heslem, a pak je společně obraceli v různých podobách. Člověk si přitom uvědomí, jaké mládež používá nadávky, jak nálepkuje své okolí, a jak taková nálepka může člověku ztrpčovat život a poznamenat ho navždy. A jak je někdy těžké ustát svou pravdu. Ať už jde o rasové či náboženské konotace, sexuální orientaci, či o generalizování hlášek z novin (např. co skaut to pedofil). Pak zbývá ono podivné řešení, že se člověk postižený pomluvami brání tak, že sám sebe ještě více očerní. V tomto případě doslova. Děcka končí s obličeji pomazanými blátem. Nebyla to bomba, ale je rozhodně fajn, že se soubor důsledně snaží o mapování aktuálních témat, které mladé trápí, a propojuje je s uměleckým ztvárněním.

Sociální ladění, a téma vztahu mezi outsidery přivezl také soubor HOP HOP ze ZUŠ Ostrov v režii Ireny Konývkové. Útěk podle literární předlohy Oty Hofmana dává dohromady dva kluky, z nichž každý má to, co druhý ne. Páťák Alexandr má rodinu, tátu a mámu, a je doslova udušený příkazy a zákazy, spartánsky přísnou výchovou. Naopak, šestnáctiletý kluk z pasťáku Fangio má zase svobodu, odvahu a spoustu průšvihů, ale to je tak všechno. Proto každý z nich instinktivně touží po tom, co nemá. S minimem slov, především prostřednictvím fyzického divadla (někdy jde skutečně až o akrobatické kousky) znázorňují mladí herci společný útěk, a návrat – vlastně k sobě samým. I když kluci, kteří hrají oba hrdiny, věkově tak docela neodpovídají, má to pocitovou autenticitu a jde z toho obrovská energii. A trochu schematickým happy endem dokázali dojmout (alespoň mě).

Vrcholem dne pro mě byla *Latrina Magika při V.A.D. Kladn*o se svou adaptací surrealistického snového příběhu Valérie a týden divů. Samozřejmě, že Hronov nabízí to nejlepší z amatérského divadla, ale i tak mnohé soubory na Hronově najdou jen málo fanoušků. V.A.D. se o to snažit nemusí, má jich dostatek, a jeho představení byla beznadějně vyprodaná jako první. Tato stálice amatérského divadla, které vždy dokáže být nejen originální v interpretaci a použití výrazových prostředků, patří ke skutečné špičce oboru a může směle konkurovat kdejakému profi divadlu. Po všech stránkách. Přitom si ponechává svobodu amatérů a vždycky si troufne i na nějaký experiment. Ale zároveň je to typ divadla, který prostě musí zaujmout jakékoli publikum. I když každá jejich inscenace je výrazně jiná, je jasné, že ti lidi jsou absolutně sehraní po všech stránkách. V tomto případě propojili nesnadno interpretovatelný příběh, rozpíjející se mezi banální realitu a expresivní sny, s malebně využitou rozkládací scénou ( z budky – latriny, která dominuje scéně, se v různých variacích rozvíjí vtipně, efektně a efektivně množství nejrůznějších prostředí, jako kouzlem se proměňujících rychlostí filmového střihu, a to zdobnou a vynalézavou projekcí, či přímo videomappingem. Navíc jsou interiéry ozvláštněny množstvím okének, které umožňují průhledy do dalších prostředí a příběhů. K tomu přidejte dobře vybranou a dobře interpretovanou chytlavou muziku (hraje se a zpívá live), přesně stylizované typy postav, které zvládají s přehledem panoptikálně hororovou atmosféru do všech detailů, stejně jako vizuální, zvukové i textové gagy. Zkrátka – 100 %…

Zajímavou inscenaci přivezl soubor Uložiť ako z Bratislavy, který byl na přehlídku nominován Českým střediskem AITA/ IATA, a to Pojednávanie vo veci Genesis. Parafráze na nesmyslné soudy a množství příkazů a zákazů, které ze soudu dělají tak trochu kabaret, propojuje biblické hrdiny a jejich smrtelné hříchy se současnou soudní administrativou. Inscenace kombinuje postavu soudkyně schované za hromadou knih, kterou vidíme v přímém přenosu na plátně, s fyzickým divadlem a sólovými tanečními choreografiemi, v nichž jsou postupně odhalovány „předměty doličné“, visící v papírových koulích od stropu. Na lavici obžalovaných jsou postupně předvolávání členové prokletého rodu – Juda, jeho otec Jákob, a jeho otec Abrahám, a nakonec Eva, která překročila jako první pravidla a ukousla z jablka z ráje. Každý z obžalovaných má své argumenty, i když nese velkou vinu. Koloběh dějin podle Bible je řetězem krutostí, které se odehrávaly v rodině, a proti nimž jsou dnešní horory jen slabým odvarem… A tak je nakonec k odpovědnosti povolán Bůh, který to vše stvořil, a je tedy všeho příčinou. Končí to tak, že se ozve hlas shora, a soubor je rozpuštěn či zakázán, hlavní protestující odnesena pryč. Takový ten konec, kdy diváci neví, zda odejít nebo ještě zůstat. Téma, díky přímým náboženským konotacím, a také zákazům divadelních představení na Slovensku bezpochyby právě tam fungují kvůli větší informovanosti lépe. U nás byly ohlasy mírně rozpačité, na jedné straně opravdu zajímavá ojedinělá koncepce, kvalitní herecké výkony i scénografie, a citlivý hudební live doprovod, na druhé straně jako by tomu chyběla ona pověstná špetka divadelního koření, které by zůstala na jazyku …

Na poslední představení dne bylo třeba vyběhnout schody k Sokolovně, kde se usídlil Sherlock Holmes, aby tu vyřešil jeden ze svých slavných případů, i když vše dopadlo jako v crazy komedii. Prokletí rodu Baskervillů aneb Pozor zlý pes, tedy příběh A.C.Doyla v adaptaci Jiřího Janků byl zahrán pražským souborem Ty-já-tr Načerno. Předpůlnoční zábava, se spoustou komických situací, scénických, hudebních i slovních gagů. Sherlock Holmes byl správný mimoň, a doktor Watson zamilovaný seladon, typově všichni správně sedli, ale celek se tak trochu rozpadal a ke konci už hodně táhl. Hlavně v závěru, kdy dojde k vzájemnému míření revolvery každý na každého, se z toho stala nepřehledná motanice, jako když se vám zamotá klubko vlny. Soubor je to jinak šikovný a herecky zdatný, tak tu ztrátu rytmu a energie přičítám hronovskému vzduchu (a vínu). Pes ovšem nikoho nesežral, všichni ač postříleni, přežili a přišli se poklonit. Půlnoční potlesk byl kamarádsky mohutný…

Autor: Jana Soprová