Útržky Hronova III.

Rámus, Plzeň: V prdeli Autor: Ivo Mičkal

Nedělní ráno na Hronově bylo příjemně vlahé, vedra odvál alespoň na chvíli vítr, a tak jsem vyrazila zmapovat jeden ze seminářů, jehož sledování mi doslova rozproudilo krev. Seminář pantomimy a akrobacie Michala Hechta k mé radosti ukázal, že zájem mladých mužů a žen (kupodivu, mladých mužů bylo početně více, což je neobvyklé), je nefalšovaný. Možná, že se tedy může těšit na nové zájemce i katedra nonverbálního umění HAMU! V každém případě, nasazení bylo velké, a energie záviděníhodná.


Na počátku odpoledne mě pak čekalo první představení, jehož název může někoho přilákat a jiného naopak odradit. Inscenace sem přišla z Loutkářské Chrudimi, jejím tvůrcem je plzeňský rodinný soubor Rámus (což je mezi loutkáři značka kvality). Jejich inscenace se jmenuje V prdeli. Pro dnešní dobu výraz nijak výjimečný, snad každý z nás tam někdy někoho poslal a sám se tam v různých životních situacích ocitnul. Soubor vždy přichází s originálními nápady i poetikou, ale při prvním vidění na Chrudimi jsem byla lehce zklamaná, moje očekávání byla v souvislosti s předchozími inscenacemi větší. Nicméně, z druhého pohledu, který konfrontuje tuto loutkohereckou (či spíše předmětovou) inscenaci, s inscenacemi z jiných žánrů, jsem ji na žebříčku posunula výše. Podle obecných kvalitativních kritérií boduje hned v několika kategoriích. Téma je aktuální (i když odmyslíme název), jedná se o autorskou věc, která je navíc vtipně a energicky pojednána. O co tedy jde? Na počátku jsme svědky toho, jak se několik lidí snaží vměstnat do stísněného tmavého prostoru – a jistě uhodnete, co je to za místo… Poté se seznamujeme s nezaměstnaným tatínkem a jeho dcerkou, kteří si pokoušejí pantomimicky hravou formou vytvořit fantazijní svět přepychové restaurace, protože už doslova nemají co do úst. Všechno prodali, jen na polici vznášející se na rukou lidských držáků (ty se vzápětí změní v protagonisty jednotlivých příběhů) trůní blyštivá urna zesnulého strýčka, který slíbil se o rodinu postarat. Při manipulaci s urnou, která má být odnesena do bazaru, se otevře, a následuje variace na Aladinovu kouzelnou lampu. Zpopelněný strýček splní jakékoli přání. Ano, trochu morbidní, ale černý humor, jak patrno z názvu, je součástí koncepce. Nejprve jde o přání jednoduchá a dojemně prostá. Rohlík, pivo – ale s jídlem roste chuť, a už tu je nové fáro. Zde ztvárněno miniaturou, kde cestující nahradí jejich čepice. Nejprve jezdí tatínek s holčičkou, ale samozřejmě vzápětí nabalí krasavici. Dopadne to jako v pohádkách, krasavice ho pošle do ……, a sama si vymyslí, že chce být královnou krásy. Tady se konečně ve větší míře dočkáme loutkohraní, v podobě barbín krasavic, a také překvapivé hudební kreace, údery ozvučených barevných trubek o stehna. Jako hlavní téma se vycizeluje „hrozba splněných přání“, protože i fanatičtí dobrodějové, kteří chtějí využít džina z kouzelné urny ve prospěch světa, způsobí svým přáním spíše katastrofu. Ať je to nakrmení všech hladových (překypující kouzelný hrnec, z něhož se bez přestání řine bublinková kaše, která zamoří prostředí a přiměje dalšího spasitele, odeslat do patřičných míst dobrodějku a vymyslet podobně zrůdné dobro, totiž zastavit provoz všech továren a ponořit zemi do tmy. Podobně nerealizovatelným dobrem se ukáže zbavit českou zemi všeho zahraničního a tedy cizího… Komické situace se mísí s didaktickými podtexty, a když už jsou v jmenovaných místech všichni, musí tomu někdo udělat přítrž. Přichází poněkud drastický happy end, nevinné dítě se chopí urny, nechá strýčka vše vrátit na začátek, popel vysype do koše a tatínka pošle na úřad práce…

Jestliže předchozí představení naznačovalo jistou nadsázku a humor, od adaptace Bergmanova filmu Lesní jahody pod názvem … dlouhá cesta, by člověk moc humoru nečekal. Spíše seversky mrazivou existenciální tíseň a smutek nad blížící se tušenou smrtí. Poslední cesta (road movie) profesora Isaka Borga, na které potkává nejen reálné postavy, ale i stíny dávno zemřelých, má v přepisu a režii Ladislava Valeše a Rádobydivadla Klapý dosti groteskní nádech. I když základní nostalgická vzpomínková linie je zachována, realizaci provází spousta nelogičností a žánrové neujasněnosti. Profesor Borg v provedení Jaromíra Holfeura je sám o sobě zajímavý a uvěřitelný, ostatní postavy už méně. Prostor mezi reálným světem příběhu a snem či představami je až příliš promíchaný, takže chvílemi nevíme, kde se právě společně s postavami nacházíme. Například pro mě byly rozčilující momenty, kdy postavy tvářící se „realisticky“ jedou v autě a najednou z ničeho nic vstanou, chtějí-li říci něco důležitého nebo se prostě jen rozzlobí. Světelné proměny, které by naznačovaly směr posuny z reálu do snu nebo vzpomínky buď chybějí nebo jsou velmi nezřetelné. Je to pro soubor opravdu „kláda“, a herci se nefalšovaně snaží dostát svým úkolům. Celkový dojem však zůstává rozporuplný.

Autor: Jana Soprová