Útržky Hronova IV.

Teátr Vaštar z Ostružna: Svině Autor: Ivo Mičkal

Po víkendu je tu všední den, což se vyznačuje tím, že je v obchodech otevřeno, jen masna s karbanátky je podle očekávání zavřená. Nakoupím potraviny a pověřená mnohými úkoly vyrážím do festivalového světa.


Dnes mě čeká rozhovor s italským žonglérem Marco Migliavaccou, který ovšem o tom rozhovoru neví. Ale na festivalu jsou všichni zvyklí, že rozhovory se dávají bez vytáček, okamžitě. No, nevím – je to hvězda, která spolupracovala s Theatre du Soleil, studovala na prestižní škole Dimitriho ve Švýcarsku, a jezdí se svou show po celé Evropě. Tak uvidíme. Místnost, kde se odehrává seminář, poznám podle dunění. Téměř dvacet nadšenců tu žongluje o sto šest. Marco je proti očekávání drobný, a ač Ital, mluví anglicky velmi dobře. Když se ohlásím, požádá o deset minut, než skončí první část výuky, a pak už ze sebe chrlí informace o tom, jak začal v osmi jen tak z legrace žonglovat a, navzdory dobrému prospěchu se rozhodl pro dráhu potulného komedianta. To mu sice rodiče zatrhli, chtěli, aby z něj byl inženýr, ale nakonec to všechno dopadlo jinak. A tak je nyní tady, kde učí české nadšence žonglování, klaunérii a improvizaci. A hned po Hronově odjíždí do Turkmenistánu, kde se bude podílet na slavnostním zahájení orientálních Olympijských her (aspoň tak to popsal), a to na stadionu pro 45 tisíc lidí… Ten den se setkám ještě s Němkou Babette Ulmer, která je kulturní antropoložkou, ale věnuje se amatérskému divadlu, mezinárodní spolupráci a integraci menšin. Zatímco u nás se sociální aspekty amatérského divadla neřeší, na Západě je to hlavní téma. Babette je z hronovské atmosféry a kvality představení nadšená. Jako všichni zahraniční hosté. A rozhodně nechválí jen ze zdvořilosti. Ať si kdo chce, co chce říká, v amatérském divadle jsme na tom v porovnání s jinými zeměmi fakt dobře.

Tak, hurá do divadla! Čeká mě představení, které jsme už viděla na Mladé scéně, kde všechny okouzlilo. Je to série japonských záhadných příběhů – kvaidanů, které si vybrali lidi ze souboru Gympl Brandejs, a zpracovali velmi svérázným způsobem pomocí živé animace a meotarové projekce, kterou propojili s živou akcí a vyprávěním. Na rozdíl od Mladé scény, kde hráli v malé sklepní místnosti se strašidelnou plesnivou atmosférou, tady hrají v Myšárně, která je větší a je tu čerstvě vymalováno. Atmosféra je tedy jiná, ale na bílé zdi nápadité projekce daleko více vyniknou. A představení Ještě jeden příběh, kde je nápaditě využito nejrůznějších vyprávěcích stylů (včetně japonského komiksu), si zachovává svou zvláštní poetiku i tady. Pro soubor je to zatěžkávací zkouška, budou ji hrát celkem osmkrát. A jak říkají, žádné představení není stejné. Ráda bych se o tom přesvědčila, ale neúprosný proud festivalové nabídky to nedovolí. A navíc, samozřejmě je vyprodáno.

Také drobničku Svět nás má jsem viděla na Mladé scéně. Je to hravá směs poezie a osobních postřehů ze života mladé generace, pojatá jako dialog dvou dívek, které vtipně poukazují na to, jaké je žít ve „spotřebním“ světě, kde se každý z nemusí – a to ještě s nadhledem – bojovat za zachování vlastního já… což rozhodně není snadné.

Do třetice punkové zpracování románu Williama Goldinga o skupině kluků, kteří bez dospělých ztroskotali na ostrově, pod názvem Svině. Ostrovní manipulace, kdo bude šéfem, vzájemné pohrdání, strach ze sebe sama i z ostatních, a také z příšery, které se možná vylíhla jen v jejich hlavách, kamarádství, ale hlavně konkurenční neúprosné vztahy. Teátr Vaštar z Ostružna je známý svými experimenty, které vždy působí rozporuplně a ne každý je vezme. Tentokrát to bylo opravdu husté, ba i do publika sem tam nějaká tříska ze soubojů holemi odletěla. Na jednu stranu napínavé, s puncem autentičnosti, ale určitě by to potřebovalo zkrátit, a dramaturgicky dopracovat. Pro diváky, kteří absolvují denně na festivalu někdy i 4–5 představení, to – i vzhledem k autentickému mumlání na pomezí slyšitelnosti – asi není to pravé ořechové.

Na závěr si ještě dám dalšího experimentátora – projekt Jana Mocka Kukačka. Na stěnu jednoho z hronovských domů se promítá, co se děje uvnitř. Experiment na druhou, odkaz na podivné experimenty, ztotožnění se s předmětem. Diváci sedí nebo stojí na chodníku se sluchátky, v nichž slyší to, co říkají protagonisté. ( Z dálky to vypadá zajímavě, protože skupinka lidí má na sluchátkách modrá světýlka – takže nečekaná podívaná pro kolemjdoucí…) Zkoumá se metafyzické, a když se zkoumající setkají s opravdovým médiem, úplně je to odrovná. To cleé pojato jako „experiment v experimentu“ – prostě takové divné divadlo (jak by řekl kolega Vladimír Mikulka), do něhož pronikají náhodné impulsy od projíždějícího autobusu a osob procházejících ulicí. Tak, že nevíme, kdo je ještě herec a kdo se připletl náhodou. Obojí hraje. Performerka Irina Andrejeva do toho dokonale zapadá. Působí jako opravdová uklízečka i jako autentické médium. Zajímavé, ale je půlnoc a po hodině a půl taky dost zima. Tak, hurá do tepla. Někdo k vínu, já ovšem k počítači…

Autor: Jana Soprová