Útržky Hronova IX.

Poslední den 87. Jiráskova Hronova Autor: Ivo Mičkal

Ani jsme se nenadáli, a je tu poslední den. S tím je spojena určitá nostalgie, ale zároveň už všichni míří někam jinam, mají plány na cestování – vždyť prázdniny ještě neskončily. A tak je ten den speciální hned z několika důvodů. Mísí se v něm sentiment s kocovinou, inspirace s únavou, touha zůstat s touhou už konečně odjet a odpočinout si. A na závěr přece jen každého musí zkosit ten patetický okamžik, který potvrzuje 87 - letou hronovskou tradici.


Totiž závěrečné snímání vlajek za zvuků Beethovenovy Ódy na radost, české hymny a znělky hronovského festivalu. A samozřejmě ohňostroj! Jak říkají místní, Jiráskovky konečně končí, tak si právě oni si ten závěr nejvíce užívají. Ještě v jednu hodinu po půlnoci v parku zní intenzivně muzika, a stánky s pivem na náměstí stále fungují – To seminaristé se uklidili do Tritonu (ale brrr, noci už jsou chladné), někteří do Stovky, a někteří do neexistujícího Horroru. Ale začněme od rána.

Jedna z nejbáječnějších věcí na JH jsou předváděčky. Proběhly i letos, a účast z obou stran (diváků i vystupujících) byla masivní. Na zahájení dětičky z dětského semináře, a pak to šlo jedno za druhým: žonglování, akrobacie, pantomima, písničky a obsazení prostoru v divadle i před divadlem, one – man (woman) puppet show v různých podobách s nejrůznějšími artefakty, zahrálo si ovoce, zelenina, srp a kladivo, PET láhve i barbíny, a dokonce vlastní vlasy. A ještě stále zbývala tři představení. Tak nejprve Havlovy kraťasy: Vernisáž od GT Hlinsko. Je to spíše jakási pocta Havlově textu, nežli původní text jeho Vernisáže. Forma totiž byla naplněna novými slovy, které už nemají politické konotace (nebo snad i mají, ale trochu jiné). Je to především o snobech, kteří vystavují své byty a své životy na odiv, a je to pro ně jediný smysl bytí. Ale oni to dělají ze strachu, bojí se, že je jinak pohltí prázdnota… Jako celek vcelku zdařile a zábavně interpretované jádro drobničky ála Havel.

Oslí kůže aneb Nebojíš se, princezničko, výpravná pohádka na motivy Charlese Perraulta v podání 1.Neratovické divadelní společnosti. Režisér, scénograf, kostýmní výtvarník i choreograf Miroslav Král přiznává svůj konzervatismus, a vášeň pro operu. Takže je to pohádka klasického střihu, s velkolepými kostýmy (které jistě dámy na jevišti i hledišti potěšily), s hudebními barokními áriemi, a vzdušnou rozevlátou scénou s tajemnými vhledy do tmy. Vědomí a podvědomí, mládí a stáří, povrchnost a hloubka, poznání a oběť. Je to určeno pro rodinné publikum a hlavně děti. V hledišti už moc seminaristů nevidím, je to spíše pro místní. Rodiče přišli s dětmi různého věku, a ty ani nedutají, za námi si dokonce holčička prozpěvovala melodii árie. Zaměření jiné, než kudy se ubírá festival, sbírající novinky a experimenty z různých přehlídek. Důsledné trvání na tradičním modelu iluzivní velké pohádky, která dnes už není pomalu k vidění. Berte nebo nechte bejt…

Poslední, očekávaný soubor – AD HOC. Muzikantská parta z různých částí Čech a Moravy se schází pro radost z hraní (rozuměj – to divadelní, ale hlavně to muzikantské). Tentokrát přivezli Nové TV. Normálně už mi parodie televizních pořadů docela lezou krkem, ale tenhle soubor prostě umí. Po týdenním proudu rozličných divadelních kousků si připadám jako pod neobyčejně příjemnou vlažnou sprchou, kde jen sem tam štípne pramínek ledové vody. Je to vlastně jakýsi pohled od zákulisí televizní stanice, kde jiný zájem a touhy má producent, produkční, kameraman, režisér, moderátorka, reportérka. Prostřednictvím střípků informací, úryvků vět mediální hantýrky a politických diskusí, naťuknutí názvů či žánrů pořadů, skládají obraz dnešní roztříštěné doby, kdy televize, nikoli už herci jsou zrcadlem doby, a mnohdy skládají obraz hodně virtuální, skutečnosti nepodobný. Moderátorka a celý tým si musí poradit a okamžitě zpracovat zprávu, že se „někde něco děje“, možná, že je to teroristický útok, ale možná taky nic. Výchozí situace je taková, že nikdo sice nic neví, ale všichni se ochotně zapojují do mediální mystifikace. Ostatně, těžko připustit, že by policejní prezident, expert na teroristy či velvyslanec v Panamě nevěděl, co se děje. Takže vědí, i když netuší, a nebo aspoň – podají informaci. Je to začarovaný kruh, kdy informace se navzájem proplétají, a už nikdo neodhalí, co se vlastně kde děje, jen používají přežvýkané a vysíláním v televizi potvrzené zlomky informací, aby spletli dohromady mediální obraz události, která není. Je to chytré, hravé, a ve vyjádření dnešních trendů přesné. Vždycky mě baví, když někdo umí zacházet s češtinou, pohrávat si s ní, vymýšlet vtipné novotvary, či jen poslouchat a citlivě interpretovat. Banality a blbiny se tak mění v absurdity, kterým se smějeme a při kterých zároveň mrazí. Mediální guláš, a to vědí všichni v týmu, musí dát divákovi příběh a emoce. Plačící důchodce, roztrhané opilé bezdomovce, vyděšenou opuštěnou holčičku s doširoka otevřenýma očima, atd atp. K tomu, jak už bylo řečeno na začátku, celá ta parta jsou skvělí muzikanti. Hrají suverénně na rozmanité nástroje, a umí zpívat. Proto jim nedělá problémy měnit styly (od hip hopu, přes punk, rock, lidovku, dechovku až k opeře), a když se přidají přesně mířené texty, je to divácká lahoda. Takže, taková sladká divadelní a hudební tečka na závěr.

A pak už jen – snímání vlajek (viz v úvodu), ohňostroj, pařit nebo spát… pořádně této noci nejde ani jedno. 87th JH is Dead, let Live 88th JH!

Autor: Jana Soprová