Útržky Hronova V.

Soubor poPUD Brno: Archiv jazyků Autor: Ivo Mičkal

Úterý jsem pojala více odpočinkově, a ochutnávkově, takže jsem kromě pár představení ozkusila kousek Problémového klubu, a taky storytellingu Martina Haka Děda Jožka ve stanu v parku.


Jako první představení byl k vidění Archiv jazyků podle hry Julie Cho, v překladu a režii Jiřího Petrů a interpretaci souboru poPUD Brno. Hra o tom, jak se ztrácíme ve slovech i mlčení, jak nejsme schopni sdělit tomu druhému své pocity, a o stálém hledání a snaze pojmenovat, co se ztrácí v historii a co ztrácíme vlastním přičiněním. Mladý vědec zkoumá jazyky, které jsou na vyhynutí, protože už jimi téměř nikdo nemluví. Přitom ale, paradoxně, je to právě on, kdo se nedokáže domluvit se svou ženou, i když ji miluje. A jejich společný jazyk se ztrácí… A tak se tu mísí několik příběhů lásky nesdělené a nepochopené, lidí, kteří patří minulosti i současnosti. Staří manželé, poslední příslušníci kmene, spolu přestali mluvit svým jazykem, protože jej považují za posvátný a nehodný hádek – pro tu mají vyčleněn jazyk cizí, tedy lehce svéráznou angličtinu (v tomto případě češtinu). Téma i text jsou zajímavé, a myslím, že u nás dosud hra nebyla uvedena na profesionálním jevišti. Provedení je elegantní, tradičnější než většina zdejších představení, a tak bezpochyby kápla do noty divákům, kteří jdou především po příběhu a nevyhledávají formální experimenty.

Na druhé představení jsem se vypravila do parku, kde v doplňkovém programu zahrála skupina z pražské Vyšší odborné školy herecké v režii Martina Vokouna a Diany Šoltýsové svou variaci na Sen noci svatojánské. Se skupinou, která si říká We Are C!, jsme se tedy mohli společně ponořit alespoň na chvíli do láskyplných zamotanců jedné letní noci. Hrálo se ovšem za světla, takže iluze nebyla úplná, a koncertní mikrofony i hluk návštěvníků, kteří věnovali víc pozornosti stánkům s pivem a různými pochutinami znesnadnili hercům situaci. Nicméně, ve všem lze najít výhodu. Mladí herci si tak mohli vyzkoušet, jaké to asi bylo kdysi v Globe, při plném světle a s davem hlučících diváků. Příjemná mladá energie, velké nasazení, odvážné pohybové kreace a rychlé tempo představení nakonec přineslo zasloužený potlesk početného publika. Shakespearův příběh hraje Céčko jako divadlo na divadle, herci jsou probuzeni kouzelným gestem Puka, a na jednotlivé scény pak startují z řady židlí na pozadí scény. Většina herců – kromě ústřední čtveřice milovníků Hermie, Heleny, Lysandra a Demetria – má dvě role. Kohoutí zápasy mileneckých soků i holčičí poměřování sil působí přirozenou hravostí a je pojato se správnou nadsázkou. Hippolyta je ráznou Amazonkou, která svého Thesea bere tak trochu jako psíčka, jeho představitel si však v druhé roli krále lesa Oberon užije vznešené škodolibosti dost a dost, když se rozhodne potrápit svou půvabnou královnu víl Titánii. Protože k dispozici je jen deset herců, s řemeslníky se museli vyrovnat ve zmenšeném množství, ale hra „divadla na divadle na divadle“ působí jako přirozená součást bláznivého letního snu. Nejvíce se tentokrát asi zapotil režisér Martin Vokoun, který statečně zaskočil za Klubka (a podle komentáře po představení vyplynulo, že velmi rád roli Klubka vrátí při dalších představeních původnímu představiteli).

A na závěr večera naopak dusná atmosféra malého sálku v Jiráskově divadle a dramatický osud ruské novinářky Anny Barkovové, která žila 75 let a prožila 20 let po různých lágrech. Statečná žena a břitká komentátorka doby je nám přiblížena rodinným týmem z Divadla Dagmar Karlovy Vary, tedy Hanou Frankovou a Magdalenou Hniličkovou za režijní spolupráce Jana Hniličky. Je to vlastně vyprávění, s minimalistickými scénickými prostředky, ale nesmírně poutavou atmosférou. Chytrý, působivě zpracovaný text, přesné herecké výkony, které diváky doslova vtáhnou do dusivé atmosféry Ruska od 20. do 70. let minulého století.

Autor: Jana Soprová