Útržky Hronova VI.

Soubor Reverzní dveře Brno: Já jsem Lucien Autor: Ivo Mičkal

Středa znamená druhou půli festivalu a únava, jakási přejedenost divadlem je už cítit. Nicméně, je to jako droga, a neodolám, abych znovu běžela do koce do Sokolovny, a pak zase zpátky na náměstí, do Jiráskova divadla a do sálu Josefa Čapka (jinak řečeno Jiráskáče a Čapkáče).


Prvním představením je zvláštní verze Maryši pod názvem Musí to bét v provedení jednoho ze souborů jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka, JAKKdo. Před časem jsem inscenaci viděla na Loutkářské Chrudimi, odkud sem postoupila. Je to kombinace živých herců a loutek, či spíše vyřezávaných figurek. Inscenace ovšem přepokládá, že děj Maryši všichni znají. Děj se odehrává retrospektivně až po Maryšině travičském činu ve vězení. Ústředním bodem je dětská postýlka se šprušlemi, což evokuje vězeňské mříže a Maryša se v blackoutech pohybuje kolem postýlky, a v každém „zastavení“ znovu uvede do pohybu proud svých útržků vzpomínek, co se vlastně stalo a proč. Jako by se jí ozvěnou paměti vracely hlasy jednotlivých protagonistů příběhu. Refrénem se stále vrací pískání konvice, až na závěr je nesnesitelně dlouhé, dokud se voda neuvaří. Pak zalije osudný hrnek s kafem pro nemilovaného Vávru, a symbolicky v něm jeho figurku utopí. Hra několika dívek (kromě Maryši účinkují spíše jako figurantky) je kombinována s hrou figurek. Když se postýlka nakloní, uvidíme dráhy, v nichž s figurky pohybují (jako ve stolním hokeji). – ale zde mají dráhy tvar antické zaokrouhlené orchestry amfiteatru. Figurka Maryši je v centru dění, ale její pohyb je hodně omezený, není úniku ze začarovaného kruhu. Jaroměřským se opět podařilo přijít s originální vizí známého příběhu. Pro mě dobré – ale netuším, nakolik to bylo pochopitelné pro mladé diváky.

Další dva tituly ve volném programu představily něco z brněnského repertoáru. Oblíbený Buranteatr přivezl Univerzální sci-fi, společné dílko Michala Isteníka, a dalších buranů a režiséra Šimona Cabana. Už samotná jména slibovala zajímavý zážitek. Pro ty, kdo mají rádi sci-fi (tak, aby se mohli zasmát narážkám na různé postavy, seriály a filmy) kromě toho nahlédli do zákulisí natáčení seriálů (s nutným zmatkem kolem natáčení i nezbytnými kompromisy, kterých se dopouští scenárista, režisér, i herci, takže s výsledkem není spokojen vlastně nikdo), si to užili. Nicméně, dvouhodinový proud humorných i méně humorných situacích byl pro festivalové diváky až příliš dlouhý. Určitě tento kousek samostatně funguje mnohem lépe, než jen jako jeden z pokrmů velké divadelní hostiny.

Dalším číslem volného programu byla inscenace Já jsem Lucien, kterou přivezli členové souboru Reverzní dveře Brno pod vedením Kamily Konývkové Kostřicové. Hodinové představení na motivy povídky Jeana-Paula Sartra L'Enfance d'un chef z roku 1939 přivezlo zajímavé scénické postupy a pohybové kreace, které však – podobně jako některé dějové linie – ovšem byly srozumitelné jen napůl. V paměti diváků bezpochyby utkvěla první scéna, zrození Luciena, jehož krásná matka je tu prezentována jako naddimenzovaná postava v dlouhé sukni, z níž se vykulí synáček (v představení je využívání dvojích štaflí – v tomto případě jsou to ty větší – které jsou zástupnými rekvizitami a vlastně téměř jediným scénickým prvkem). Příběh hovoří o synovi z bohaté rodiny, milovaného a opečovávaného matkou, který je ovšem proti spolužákům handicapovaný svým bohatstvím, něžnou tváří a přílišnou vzdělaností. Původní název „Mládí vůdce“ asi nejlépe charakterizuje obsah povídky. Se scénickou verzí má tedy společné téma hledání vlastní identity – nejen sexuální, ale i svého místa ve společnosti a v kolektivu vrstevníků. Je zdůrazněno neustálým opakováním „Já jsem Lucien“, zatímco ostatní jej častují jmény nejrůznějšími, většinou značně urážlivými přezdívkami. Text je silně ovlivněn dobou a místem vzniku a Sartrovým zkoumáním existenciálních pocitů (jeho hrdina se považuje za člověka, který nenachází smysl života, sám sebou pohrdá a hodně přemýšlí o sebevraždách), levicovými revolučními záchvěvy a proti tomu fašizujícími myšlenkami, ale hlavně freudismem, pocity viny spojenými s „ošklivými“ představami a nepatřičnými hříšnými myšlenkami. To všem je ztvárněno ponejvíce fyzickými prostředky, a protkanými hojnou pohybovou (ne vždy jasnou) symbolikou. Jako portrét osobnosti, kterou sledujeme od nejmenšího věku do dospělosti, a která se vlivem dospívání a vlivu svého okolí neustále proměňuje, je obsahově zajímavá a v provedení vynalézavá

Autor: Jana Soprová