Útržky Hronova VII.

Divadlo Letí: Olga (Horory z Hrádečku) Autor: Ivo Mičkal

Den začínal pařákem a končil bouřkou a slejvákem. Pročistil se vzduch. Den 10.srpna je zasvěcen svatému Vavřincovi a padají hvězdy. Jsou to dny, kdy jsou "Rána ještě cítit létem". Přesně takhle se jmenuje sbírka textů náchodského profesora, muzikanta a textaře Milana Poutníka. Na večerním koncertě zpívala – jako už více než deset let – jeho texty šansoniérka Lucie Peterková se skupinou 6 Na chodníku, a báseň Slzy svatého Vavřince a jiné kousky předčítal k tomu Miloň Čepelka. Příjemný závěr zážitky nabitého dne.


Ráno jsem se vypravila do semináře Martina Haka o storytellingu. Správná česká charakteristika tohoto pojmu zní: živé vyprávění příběhů. Je to na jedné straně návrat k tradici vyprávění (protože – co jiného nás zajímá?), na druhé straně na sebe nabírá nespočet nejrůznějších podob. Martin Hak o tom umí poutavě vyprávět (je to přece vypravěč, že…) a je jedním z lektorů, kterého mohli účastníci vidět i na scéně. Kromě přímého vyprávění jsme si odnesla ještě vědomí o metodě šesti klobouků (koho to zajímá, najde na wikipedii) a tipy na spoustu literatury o umění vyprávění. A pak už nastala doba vyrazit do divadla…

Jako první představení mě čekaly Děti Lví srdce Tanečního studia Light. Pozoruhodný příběh a dvou bratrech, kteří překročili hranice mezi životem a smrtí, a dostali se do země zvané Nangijála. Téma nemoci a smrti, ale také bratrské soudržnosti, přátelství a obyčejného hrdinství je zpracováno neokázale, bez sentimentu, se smyslem pro zvláštní snovou poetiku. A navzdory tématu to není tak docela smutné. I když mohu být nařčena ze sentimentality, přiznám se, že mě příběh, v němž hrála a tančila dvacítka dětí různého věku a velikostí, pohladil a dojal svou obrazotvorností a citlivým zacházením s prostorem. To, že děti opravdu umí, dokázaly i v menším open air vystoupení pře divadlem pod názvem Lidovky „Light“. Tato až snově lehounká svižná interpretace lidových tanců, kterou si soubor připravil na zájezd do Ameriky, působí v provedení dětí přirozeně, radostně a energicky, takže se rozhodně nemusíme obávat, že by nám tenhle soubor udělal za mořem ostudu.

Hodně očekávaná byla Olga (Horrory z Hrádečku), profesionální inscenace režisérky Martiny Schlegelové. Od svého vzniku hra Anny Saavedry i její inscenace v pražské Vile posbírala nejednu cenu, a chtěla být viděna i jinde než v Praze. Takže se ukázala nutnost vytvořit putovní repliku scény. Hrálo se v Olomouci, v Brně, v Hradci a už také v Hronově. Obě představení samozřejmě narvaná, a Olga (alespoň pro mě) stále stejně působivá. Přenosná replika scény, která byla původně site-specific na míru konkrétnímu prostoru, se scénografce Pavle Kamanové povedla tak, že – jak říkala Pavlína Štorková – často mají pocit, že jsou opravdu ve Vile. Je to trochu jiné, takové méně syrové a zaprášené, učesanější, ale herecké výkony celého obsazení jsou stále stejně kvalitní. Pavlína Štorková jako Olga dokáže po celou dobu udržet neokázalý skepticismus a humor Olgy, stejně jako její přirozenou obětavost, tři pánové, kteří hrají všechny ostatní role (včetně ženských) jsou rovněž nezapomenutelní. Václav Jiřího Bṏhma, Havlova maminka Pavola Smolárika či Olžini pejsci Tomáše Kobra, stejně jako jejich přehlídka Havlových milenek, to jsou malé herecké klenoty, u kterých je navíc patrné, že herce baví. To ovšem neznamená, že jejich ostatní postavy nestojí za zapamatování. I po roce a půl od premiéry stále pokládám tuto inscenaci za jednu z nejlepších posledních let, v dokonalém vyvážení všech elementů, i ve sdílené energii s diváky.

Do třetice, zahraniční soubor, z Ruska, konkrétně ze sibiřské Ťumeně. Soubor Tišina, tedy šest mužů, která vede Marina Delikatnaja, přivezl svou verzi Gogolova Revizora. Vlastně, spíše několik vybraných scén pojednaných v démonicky černém obsazení na prázdné scéně jako mixu citátů ze hry v propojení s pantomimou, fyzickým divadlem, akrobacií (tedy novocirkusovými prvky, ale na Sibiři tomu asi tak ještě neříkají). Soubor má krátkou historii, vznikl v roce 2015, ale už svým prvním počinem si vysloužil celou řadu cen. V letošním roce už byl na německém festivalu a teď měl možnost zahrát si dvě představení u nás. Byl sice nominován organizací AITA/IATA jako soubor amatérský, ale vzhledem k dovednostem i školení protagonistů (podle režisérky většina z nich vystudovala herectví, režii či jiné umělecké discipliny) má profesionální kvality. Takže, podívaná to rozhodně byla.

Autor: Jana Soprová