Útržky Hronova VIII.

Slovanský tyátru, Olomouc: Maryša Autor: Ivo Mičkal

Pátek byl pro mě charakteristický tím, že jsem několikrát zmokla. Můžu do toho ovšem počítat i ono zmoknutí ve dvě v noci, kdy jsem přebíhala z redakce do hotelu Radnice, několik drobných spršek po ránu, takže těch dílčích zmoknutí bylo vlastně více.


Déšť se mi ovšem nejvíce spojil s cestou ze Sokolovny, kde jsem byla dopoledne a taky odpoledne. A pršet vždy začalo v okamžiku, kdy jsem zrovna byla v oblasti bez možnosti úkrytu. Hronovské deště jsou náhlé a prudké, takže navzdory deštníku je člověk okamžitě „durch“. Vůbec, počasí v Hronově v průběhu festivalu by stálo za vědeckou studii, ať už jde o škodolibý žár v době zahájení, při němž se opékají na schodech Jiráskova divadla politické celebrity, ale i ony téměř záplavové deště, které se pravidelně dostavují s koncem týdne JH. Ale dosti o počasí! Neboť divadel bylo i dnes dost a dost.

Dopoledne tedy Vydýcháno (i vydýcháno) v Sokolovně. Neustálé poryvy deště měly tu výhodu (a nevýhodu pro herce), že se dostavilo poměrně málo lidí. Každopádně, zapouzdřený hororový příběh z irské hospody Andrew Coffey – vyprávěj příběh přinesl těm, kdo se dostavili, poutavý zážitek a hlavně ukázku vynalézavého zacházení s předměty, tedy dlouhými latěmi, z nichž herci tvořili nejrůznější scénografii od bažiny, přes pustý les až po vrzající dveře a interiér zapadlé chatky. Andrew Coffey se v neustále se opakujícím stejném příběhu (ve stylu pes jitrničku sežral) stále znovu a znovu motal v neřešitelné situaci… Až do chvíle, kdy se odhodlal vyprávět příběh, který do té doby nevyprávěl, Příběh o své vině za smrt přítele na¨moři, příběh, na který chtěl zapomenout.

Divadelní klub Jirásek z České Lípy přivezl podívanou ála commedia dell´arte pod názvem Commedia ála carte. Variace na poloimprovizované příběhy se svéráznými postavičkami dávných italských typových komedií rozpoutaly na scéně (i díky vtipné scénografii s naddimenzovanou maskou, která měla místo očí otvory, v nichž se zjevovaly hlavy protagonistů jako na orloji) množství pohybových variací. Dalším scénickým prvkem byly skákací míče, a chvílemi to vypadalo, že hrdinové a hrdinky už nikdy skákat nepřestanou. Dle mého zábavná podívaná tak na dvacet minut. Ale devadesát minut bylo na mě opravdu příliš.

Že krátké představení je oblíbené představení, ukázala 20-minutová jaroměřská Šlépěj dvou mladých mužů ze souboru Mikrle. Znovu Myšárna, a její bílá stěna vhodná pro projekci. A jaroměřští si přivezli dokonce tři meotary pro živou animaci. Psala jsem už o svém oblíbeném představení Ještě jeden příběh, kde mi zacházení s živou animací přišlo velmi vtipné a působivé. Kluci z Jaroměře ukázali, že možností je ještě více. Příběh na motivy povídky Karla Čapka o záhadě jedné šlépěje uprostřed pláně bílého sněhu, rozehráli s vynalézavostí a nadhledem. Zatímco jeden animoval, druhý obstarával hudební stránku, hrál na kytaru a zpíval- a mezi tím ještě stihli vést seriozní dialog nad původem a podstatou šlépěje.

Třetí představení, a znovu do Sokolovny. Maryša Slovanského tyátru z Olomouce, pro mě ukázala, že i klasické texty jako tento obehraný hit bratří Mrštíků, má možnost různého výkladu. Zkrácená verze Maryši mě bavila, stejně jako princip, podle kterého jsou Maryša, Francek a Vávra vrstevníci, a to, co se děje, je výsledkem pohrdání celé vesnice bohatým Vávrou, který je navzdory svému majetku outsiderem. Tichý souboj mezi Franckem a Vávrou, v němž Francek jednoznačně vítězí nejen díky fyzické síle, ale i suverenitě a pohrdání člověka, který nic nemá a nemá tedy co ztratit… Přirozená a půvabná Maryša, která je absolutně dnešní… Sympatický fakt, že i sebemenší postava (včetně posla „nesu vám psaní“) má svůj příběh… Herci dokonale pochopili téma a dokázali je podat uvěřitelně a současně, a zároveň s autenticky znějícím nářečím.

Poslední představení, ve Veroničině pokoji. Ten byl umístěn v horním patře Jiráskova divadla, v tzv. Malém sále. Vypadalo to, že stále přicházející diváci už se tam prostě nemohou vejít, ale vešli se všichni zájemci (to je na JH sympatické). Společně s dívkou Susan jsme se tedy ocitli v cizím pokoji, který vypadal jako svatyně zemřelé Veroniky. Susan sem byla přivedena, aby sehrála Veroniku v důležité scénce odpuštění sestře, o níž nic nevěděla. Když ji dvojice průvodců přiměla, aby se převlékla do Veroničiných šatů, zamkli ji a posléze přišli, tváříce se jako někdo jiný a přesvědčujíce nebohou dívku, že se nepíše rok 1963, ale 1925, a že ona je Veronikou, která zabila svou sestru a zaslouží si trest, věděli už všichni, že stojíme tváří v tvář záhadě a thrilleru v jednom. To si pak člověk vzpomněl na jiné dílo Iry Levina Stepfordské paničky, s podobně stísněnou a nejistou atmosférou pod zdánlivě elegantní slupkou. Všichni protagonisté propluli dějovými zvraty s hereckou jistotou a zároveň dokázali udržet tajemnou atmosféru, takže si diváci těch osmdesát minut užili.

Autor: Jana Soprová