Úvodník jaksi jazykový

Lörrach,Tempus Fugit: Sen noci svatojánské Autor: Ivo Mičkal

Petra Jirásková si tu před pár dny posteskla, že lörrašský Sen noci svatojanské nemohl Hronovu přinést žádnou inspiraci. Rozumím tomu, divadelní poetikou Sen věru nevyčníval z toho, jak se tak Shakespeare dělává.


Přesto tam ale bylo k vidění cosi, co mi letos na Hronově chybí opravdu citelně: nesmírně precizní hlasová kultura a jevištní mluva. Užil jsem si to jako vytoužený koncert, protože leckdy tu mám v divadlech dojem, že jsme nějak zapomněli mluvit.

Včera to na mě znovu dolehlo na Rozmarném létě – inscenaci, která má jinak všechny předpoklady kvality, dovedné zkušené herce a režiséra, celkem povedenou dramatizaci, chytře vymyšlenou scénu, řadu skvělých metaforických nápadů a tak dál a tak dál. Jistě, v tom Vančurovi je témat víc (stárnutí, prchavé okouzlení létem…), ale tím nejvýraznějším nositelem poetiky předlohy i dramatizace, ba skutečně jejich tématem, je jazyk sám o sobě, jeho bohatost, půvabně paradoxní archaičnost a výskyt neuvěřitelných souvětí v obyčejném lidském hovoru o obyčejných věcech. Je to těžká, těžká, těžká věc, která si žádá absolutní virtuozitu a suverenitu v práci se slovem a jazykem – hereckou, artikulační i paměťovou. Místo toho vidím na jevišti své mnohdy velice oblíbené herce, kteří kromě Orše začasté plavou i v těch velesložitých souvětích, větné důrazy kladou někdy zcela bezohledně k jejich významové stavbě, snad skoro ve většině případů volí chybné tvary přechodníků a tu a tam i vztažných zájmen. Mohlo to být senzační, takhle mi to léto připadá spíš zmarněné než rozmarné – je to jistě částečně i nemoc z povolání, ale měl jsem v hledišti nutkavou potřebu dělat červené vlnovky. Z ódy na češtinu je medvědí služba.

Nadějí mě plní jedna věc: nápadně dobře s jazykem a mluvou naopak zacházejí některé mladé soubory, konkrétně oba tvořené vysokoškoláky stále spjatými s domovskou ZUŠ. Pražský KUK! takhle v Jídelně předvedl v obrovském energickém na(d)sazení hereckou techniku i mluvní kulturu na vysoké úrovni – a jaroměřské Děvčátko a slečny v Ušubrané by mě potom nadchly i v případě, že by to nebyla tak dobře postavená hříčka s příjemně skandálním obsahem, prostě tím, jak čistě, zněle a po smyslu dovedou říkat verš.

Nevím, jestli dřív bylo líp nebo jestli to je jen představa nostalgiků (třeba Evy Spoustové), ale v dnešní době nemá mluvní a jazyková kultura zrovna ustláno na růžích ani na žádných jiných květinách. Možná že není fér chtít zrovna po divadle, aby se lišilo, aby ty nedostatky všech televizních seriálů a zpravodajství dohánělo a napravovalo. Mám ale dojem, že pokud se chceme dočkat třeba oné pořádné velké činohry, po níž nejen v amatérském divadle tak voláme, neobejdeme se bez češtiny. Bez češtiny vědomě obdělávané a zněle hovořené. A nemusí jít ani o předlohu, která má poetiku jazyka za své vlastní téma.

(psáno pro Zpravodaj Jiráskova Hronova)

Autor: Michal Zahálka