V divadle jsou lidé živí a spolu

Jana Pilátová Autor: archiv Mladé scény

Na celostátní přehlídce Mladá scéna jsme letos mohli zastihnout Janu Pilátovou, jako lektorku semináře pro pedagogy. Tam také vznikl tento rozhovor. Prof. PhDr. Jana Pilátová v šedesátých letech absolvovala stáž v polském Teatru Laboratorium, pracovala mimo jiné v Scénografickém ústavu, Mladé Frontě, Polském kulturním středisku a dodnes učí na DAMU.


Chtěl bych s vámi mluvit o Polsku, o Grotowském a o amatérských přehlídkách, protože mám dojem, že vy na amatérské přehlídky moc často nejezdíte. Začněme těmi amatérskými přehlídkami. Já jsem totiž kdysi jezdívala a to ráda, protože tam bylo divadlo daleko lepší, než bylo možné vidět na profesionální scéně. U těch amatérů byl život. Tam jsem se třeba poprvé setkala s Petrem Léblem. Nebývám teď na přehlídkách, ale ne protože bych nechtěla. Teprve pětadvacet let si užívám možnost učit a pořád neumím odříkat ty školní nabídky, takže teď učím téměř na všech katedrách DAMU, kromě činoherní. Taky vedu spoustu diplomek a disertací. Pak k tomu přišly nabídky spolupracovat s bývalými žáky nebo mladými kolegy. Například z Divadla Continuo nebo Farmy v jeskyni a pak ještě rodinné záležitosti, protože mám starou maminku, která mě každý den potřebuje, tak mi prostě nezbývá čas. Já už jsem neměla asi deset let dovolenou. Je mi líto, že mi na přehlídky čas nezbývá. Líbí se mi tady.

Teď jste tedy po dlouhé době na nějaké přehlídce. Dokázala byste přesto přehlídky tehdy a teď nějak porovnat?
Základní je, že je tu opravdu atmosféra, jako bývala před tím. Myslím, že sem jezdí lidi, kteří tu jsou rádi, těší je to, chtějí zůstat i déle. Ne jako na těch velkých přehlídkách kam lidi přijedou odehrát a zase padaj. Tady jde o to vytvářet si tu síť vztahů.

Mohla byste ještě chvilku mluvit o tom, co amatérství divadlu dává a co mu bere?
Neuvědomuju si nic, co by mu to bralo. Uvědomuju si jen, co mu to dává. Amatérství má samozřejmě strašnou spoustu podob, ale i když se lidé scházejí pod záminkou divadla ve skutečnosti proto, že chtějí být spolu a dělat něco, co je baví, tak je to báječný! Sociální role amatérského divadla je rozhodující. Když jsem byla poprvé v Irsku, které vlastně není proslulé nějakým skvělým divadlem, tak jsem navštívila letní školu, která se tam pořádá už asi 60 let. Každý rok tam amatéři mají letní školu, která trvá měsíc, a vybírají si z lektorů, se kterým denně pracují třeba deset hodin. A ti amatéři byli nekonečně vzdělanější, než naši herci po čtyřech letech studia. Protože byli amatéři, věděli, že se mají co učit. A že se to chtějí učit, protože divadlo opravdu nikdo dělat nemusí a když ho dělá někdo, kdo má pocit, že musí, protože nic jiného neumí, tak to je hrob divadla. Když chce někdo mezi těmi amatéry dělat kariéru, tak je to hned vidět, ono se to prozradí!

Cítíte nějakou tendenci v mladém amatérském divadle?
Nevím… Já toho tady teď viděla málo. Ale připadá mi, že se řeší, že člověku je špatně samotnému. Jakoby se dostávala do popředí otázka, jestli když chce být člověk „po svým“ znamená, že musí být konformní. To je zvláštní, protože na jednu stranu se zdá, že té nonkonformity je až moc. Ale jakoby už i nonkonformita byla konformní, „Tak sakra buď jinej! Buď svůj!“ A to je hrozný, proto se mi líbí i ty pokusy oživit činohru, vracet se k prostým základům a hledat, kudy by do toho znovu začal proudit život.

Kdybychom vzali tenhle poznatek a zkusili z toho vyvodit, co to vypovídá o nás jako o společnosti?
Nevím, jestli jsme nějak jako společnost výjimeční. Když je člověk mladý, tak doufá, že to všechno záleží na něm. Pak ho potkají situace, které mu přistřihnou křídla, kdy to nejde spravedlivě, kdy se nevyhrává fér. A buď přistoupí na to, že to tak je, anebo si zvolí, že bude za blázna a bude dál věřit na nějakou spravedlnost. Myslela jsem, že to byla vina režimu a moc jsem si slibovala od té proměny. Zaplať pánbůh za ní. Ale jsou zase jiní přistřihovači křídel. Možná je to teď těžší o to, že je tolik sdělovacích prostředků a je daleko obtížnější se zorientovat. Zvlášť když jsou i lidi nebo skupiny lidí, kterým záleží na tom, aby byl zmatek. A v divadle, kde lidé jsou živí a spolu, je možné to poznat. Ne nějakou inteligencí, ale tím smyslem, který má pes, když rozpozná, jestli se bojíte nebo ne. Myslím, že divadlo je mezi všemi možnostmi to nejlidštější. Proto jsou tu na přehlídce lidi i nějak radostnější, mohou si říkat i nepříjemné věci, protože spolu mluví, vědí, kdo to říká a mohou se dokonce i doptat, proč to říká.

A proto jste si divadlo vybrala jako životní cestu?
Naprosto. Každé z umění rozvijí nějaké specifické lidské kvality. Architektura rozvijí náš smysl pro prostor, hudba nějakým způsobem rozvíjí náš smysl pro čas, malířství pro tvary a barvy – a divadlo podle mého rozvíjí vztahy. Nejprostší způsob, jak to vysvětlit nabídl Vlastimil Brodský, který v nějakém rozhovoru na sklonku života řekl, že v příštím životě bude malíř. Proč? Aby jeho dílo záleželo jen na něm. Je hrozné, že práci třeba třiceti lidí může zničit jeden blbec. Tím že nepřišroubuje kulisu, přijde pozdě apod. Mě k tomu napadlo, že to je stejně jako v životě – řidič autobusu nás klidně může zmasakrovat. A pak mi došlo, že v životě i v divadle to jeden může taky zachránit. A to je to, čímž se v divadle můžeme trénovat pro život. Za to, že divadlo takhle chápu, vděčím jednomu zážitku a několika lidem. Ten zážitek byl, když jsem asi ve čtyřech, pěti letech viděla Cyrana. V balkonové scéně byl pod balkónem schovaný Cyrano, před balkonem Kristián a na balkoně Roxana – ta se naklonila a balkon „hups!“ Roxana padá a ještě je vidět, jak má pod sukní spodky. A tak tam chvíli seděli a koukali na sebe, než technik zhasnul. A já si říkala: „No, to je báječný, teď už to všichni vědí, že to není doopravdy.“ Ale oni za chvíli rozsvítili, balkon byl na místě a dělalo se, že se nic nestalo. A to mě zůstalo v hlavě – jak je toto možný! Zkrátka jsem toužila po divadle, kde to co se stane, se opravdu stane! Bere se to v potaz. A člověk, který divadlo bral vlastně jako ještě skutečnější, nežli takzvanou skutečnost tam venku – to byl Grotowský v Teatru Laboritorium. Díky tomu, že jsem po návratu ze stáže nemohla kvůli okupaci navázat a dělat divadlo, jsem zjistila, jak moc se ta zkušenost hodí v životě. Jak obstát, jak co řešit a že skutečně záleží na mně a jsou to moje rozhodnutí. Něco na mně opravdu nezáleží, ale přestože jsem si to třeba nevybrala, tak je moje věc jak se k tomu postavím. Díky tomu jsem ještě víc prohnětla to, co je realita a co pokus o hustší a silnější realitu, jaká se dá vytvářet na jevišti.

Jana Pilátová

Od 60. let odb. asistent ve Scénografickém ústavu, odborná redaktorka v Mladé frontě (1975–76), Orbisu (1976–77), Panoramě (1978–90), na počátku 90. let v Polském kulturním středisku. Od roku 1990 pedagog DAMU. Spolupráce s časopisy (statě, poznámky, kritiky, překlady) Loutkář, Literární noviny, Divadelní noviny, Svět a divadlo, Taneční sezóna, Taneční zóna, The Open Page, Teatr, Pametnik teatralny. Překlad knihy Henryka Jurkowského Magie loutky. Založení a vedení Integračního programu kreativity (i pro postižené) na DAMU a jeho prezentace (dílny, představení, přednášky) doma i v zahraničí. Habilitační práce, dostupná v elektronické knihovně AMU: Divadelní, antropologické a pedagogické kontexty a způsoby práce nového studijního oboru. Prezentace studijní metodiky Integračního programu a představení, např.: Život člověka, Leufey, Uno, due, tre, stella, Sóla, Krkavci, Trápení. Spolupráce s projekty a institucemi: např. ISTA, CEEPUS, BART, JAMU, Polské kulturní středisko, s divadlem Continuo (Praha 2000, Kratochvílení). Z publikační činnosti: ”V kostře velryby” (o práci ISTA – Mezinárodní školy divadelní antropologie), in Taneční zóna 4–5/2000, ”Nauczyciel” (o divadelně pedagogické práci J. Grotowského během stáže v r. 1968 na základě vlastních zápisů – první zveřejnění interních záznamů), in Pamietnik Teatralny 1–2/2001. Tvůrčí dílny a vedení kurzů na divadelních školách v Irsku, opakovaně na Slovensku, v Bosně, v Polsku. Příspěvky na konferencích: Spotkanie szkol teatralnych, Wroclaw 1996, Stretnutie kultúr a divadlo, Bratislava 1998, Living in the Performers Village, Bielefeld 2000, Teatr dla zycia, Lódz 2000. Výjezdy Integračního programu: Polsko, Rumunsko (mezinárodní dílna divadelních škol UNESCO, 1999, 2000), Slovensko: Istropolitana (2000), Polsko Wroclaw Osrodek Badan J. Grotowského: Divadlo a psychologie, konference a prezentace Krkavců.

Autor: Jan Mrázek