Vladimír Morávek: Hezky trávím život - jako správce oken

Vladimír Morávek v představení Směšná interpretace Autor: © Foto: David Konečný

Vladimíra Morávka jsem poznala v době, kdy byl „odejit“ z brněnského Divadla Husa na provázku a poté vyhnán z pražského Divadla Na Zábradlí. V době, kdy zásluhou Ladislava Zemana, tehdejšího ředitele Klicperova divadla, zakotvil na šťastných deset let v Hradci Králové. S radostí jsem sledovala, jak tu dozrává v jednoho z nejoriginálnějších českých divadelních režisérů. A nepřestal mě zajímat ani pak, když odešel navázat „přetržený provázek svého příběhu“ zpět do Brna. Že i dnes „někomu ladí a jinému vadí“, jak potvrzuje dramaturgyně a jeho blízká spolupracovnice Lucie Němečková, kterou jsem taktéž přizvala k rozhovoru s Vladimírem Morávkem, je daní za to, že nejde vyšlapanou cestou.


Málo bylo Havla

Říjnové dny v Divadle Husa na provázku, při příležitosti nedožitých osmdesátin Václava Havla, patří festivalu Málo bylo Havla. Je to z respektu k autorovi a člověku, který je v tomto prostoru trvale přítomen a má stále co říci?
Přesně tak. Divadlo Husa na provázku má tu čest, že ho Václav Havel pokládal za své divadlo a tady ty různé kluby a rekvizitárny by mohly vyprávět, jak tu dokázal být šťastný s lidmi, které měl rád. Ale nejde jen o osobní vztah. 49. sezona Provázku se jmenuje O naší současné krizi aneb Jak z toho ven? Klademe si otázky, co je smysl, co imperativ a co téma doby a v tu chvíli se dostáváme do paniky, protože naše doba sténá a svědčí o jisté vychýlenosti. Ale my už víme, že se příští – 50. sezona provázku bude jmenovat Vzkříšení, a to nás posiluje. Zas znovu se pokusit vyslovit slova pravda a láska, aby se člověku chtělo trochu plakat pro čistotu těch slov. A myslím, že když člověk chce takové věci podniknout, tak Václav Havel je ideální parťák, je dobré se ho držet za ruku.

Co mohou očekávat diváci v rámci festivalové dramaturgie?
My jsme v kontaktu se všemi lidmi, kteří během října připravují různou reakci na nedožité havlovské osmdesátiletí. Všude se něco chystá, ale teď konstatovali v Nadaci Dagmar a Václava Havlových, že náš festival o 27 položkách je asi nejmohutnější aktivitou českých intelektuálů na téma Vzdejme čest – komu čest, tomu čest. My jsme se rozhodli oslavit Václavovy narozeniny obnovenou premiérou jeho textu Zítra to spustíme, o tom, jak Alois Rašín z noci na 27. na 28. října 1918 přemýšlí, co vlastně bude ten samostatný český stát a jak to zformulovat na papír. K tomu jako pandán zazní Včera jsme to spustili – mikroopereta na základě soudního spisu vedeného s uměleckou skupinou Ztohoven, jejíž členové se dopustili činu vyvěšení trenýrek na Pražském hradě. Citace té roztomilé causy, která poskytuje jakousi až kafkovskou zprávu o tom, jak kdosi je předvolán, protože cosi hrozného vykonal, zhudebnil David Smečka. V rámci festivalu se uskuteční také debata s pány ze Ztohoven.
Happening doprovodí znovuoznačení Uličky Václava Havla, co od divadla vede ke katedrále, dvěma cedulemi. Letos v srpnu je kdosi neváhal odcizit, ačkoli ve značné výšce muselo jít o relativně složitý výkon. Byl jsem u toho právě před rokem, když tenkrát do zdi osm lidí šroubovalo osm šroubů – a bylo to o držku – neztratit při všem tom šroubování stabilitu.
Požádali jsme o nové cedule, načež úřední mašinérie říkala, neboť je to bezprecedentní – a nestalo se to už hodně dlouho, že k jejich realizaci se musí rozběhnout jistý složitý mechanismus, který bude trvat dva měsíce. A tak jsem vzal křídu a napsal na to prázdné místo, že toto je ulička Václava Havla. A zas někdo se pokusil na mě zavolat policii, a to mě trochu leká, jak těžké je obhájit ideály, kterými národ na chvíli imponoval celé Evropě a celému světu. Tak tedy cedule znovu pověsíme a každému dáme právo vyjádřit se v prostoru svobody – a big beat tam bude a Plastici budou hrát. Je těžké trvat na tom, že svoboda existuje, nicméně svoboda existuje a ať se šklebí všichni ti, co to vidí jinak.

Vyžaduje tentokrát situace, abyste k upevnění desky použili víc než osm šroubů?
Petr Oslzlý mi říkal, že existují šrouby, které není tak snadné odšroubovat. A já jsem ho s úctou poslouchal, nikdy jsem o takových šroubech neslyšel, ale říkal jsem si, že bych použil tytéž, ale starší muž asi víc ví o dějinách šroubování v Čechách. A od té doby mi nedají spát šrouby, které když je chcete obrátit proti směru šroubování, tak vydají tón.

Do jaké míry je pro tebe samozřejmostí společensky se angažovat? Tohle už přece není výhradně divadlo.
To je zvláštní – mého šestnáctiletého synka zajímá, co jsem zase vyvedl, a mě zase těší, že je šťastný, že tu sílu mám. A já přitom nevím, odkud ji čerpám. A možná je to tím, že jsem Václava Havla poznal velmi osobně. Poslední, co jsem s ním zažil, když jsem ho navštívil těsně před smrtí, je, že mi nabídl tykání. A protože můj vlastní otec zemřel, když mi bylo sedm let, tak já ho mám za takového duchovního tatínka, který mi dodává jistotu, jakýsi pevný bod v hodně mihotavém světě. A vždy znovu žasnu nad jeho chlapecky zajíkavým, statečným a kategorickým zastáváním se něčeho, navzdory tomu, že je to nevýhodné, navzdory tomu, že se vám budou smát, navzdory tomu, že vás za to zostudí.
Když jsme tenkrát spolu s 97 českými intelektuály formulovali Českou vizi, analýzu stavu společnosti s jakýmisi návrhy na kultivaci společnosti, ve vzduchu visela otázka, co dělat, aby prohlášení nezůstalo jen popsaným papírem. A v tu chvíli jsme si na Provázku říkali, zda vejít aktivně do politiky. Ale pak jsme usoudili, že to není naše cesta. (To bylo ještě předtím, než se definovaly jiné politické síly typu ANO). Neboť my umíme ze všeho nejvíc se orientovat ve snech a idejích, nikoliv v tom, kdo komu a za jakých okolností má jakou hmotu propachtovat. Ale v případě Václava Havla nikdy neváhám se ho zastat se vší vervou, jako bych se zastal tatínka na požárnickém plesu, kde mi řeknou, že blbě hasil. Ale já bych si byl jist, že vší silou dělal všechno pro to, aby neshořelo, co nesmí.

O tvorbě

Tuším, že malíř František Kupka kdysi trefně poznamenal, že tvorba je kratičký okamžik mezi chaosem a řádem. Co tomu říká tvoje hlava – s každou novou inscenací či divadelním projektem těhotná imaginací?
Pozoruju, že je to stále horší a horší – to propadání do větších a větších vesmírů. Vidím to na lidech kolem sebe, jak se hrozí, kam jsem to zase strčil tu hlavu a co mi tam víří. A současně vím, že mým úkolem je jasně říct něco jako: bude to trvat 27 minut a bude to čtyřhlas, přičemž, Nikol, ty budeš zpívat v tu chvíli tam v té katedrále a ty, Ondřeji Kokorský, budeš stát tady u toho kanálu…Vím, že mým úkolem je být naprosto svobodný ve svých představách a přitom naprosto konkrétní, až matematický přesný ve formulacích.

Co tě pudí k tomu nenechat v původním rukopise kámen na kameni? Minimalizovat text a pak jej znovu sestavovat do mozaiky? Zažila jsem situaci, kdy se před uvedením komické opery o Mozartovi autor scénáře, Milan Uhde, vedle mne nervózně ošíval. Podle jeho názoru z jeho předlohy Moc Art aneb Amadeus v Brně moc nezbylo. Jde o postmoderní metodu, nebo se odkazuješ na styl Provázku, jak tvrdí muzikolog Miloš Štědroň?
To je jednak opravdu styl Divadla Na provázku a druhá věc, abys věděla – mě to vždycky znovu a znovu trápí. To není pýcha ve smyslu: A teď vám to velkolepě předvedu! Jak víc a víc stárnu, zdá se mi, že nelze vyslovit jediné slovo, aniž by si jím člověk nebyl jistý. Myslím, že mým úkolem není – a v tom se při vší úctě s Milanem Uhdem neshodneme – nechat herce hezky se hýbat, když vyslovuje to, co má ve scénáři. Režisérovým úkolem není dělat ilustrace, ale ručit svým osudem, svým umění za každé slovo, které je proneseno a které pak divadlo podepíše. Jak žijeme v té globalizaci, vlastně jsme všichni jen taková entita. Všichni jíme stejné jogurty, stejné špagety a zaléváme je stejným kečupem. Proto víc než kdy jinde je třeba si říkat, my jsme Češi, my jsme Brňané, my jsme Divadlo Husa Na provázku – a ne jen přitakat tomu, co opakují všichni. Jak chodím po Brně, vidím – a je mi teskno – jak se tady rozmohlo víc a víc anglických nápisů. A mně se zdá, že není správně, když i ty české dívenky mají na těle vytetována anglická slova. Já, který anglicky mluvím špatně, já český muž neumím si přečíst, co má česká žena na svém těle. Anebo třeba rap – můj syn ho poslouchá a strašně ho vzrušuje. „My si ale myslimé, že je tadý bordél.“ Dobře, nechť tak mladí rebelové mluví, ale kde je české frázování? To je frázování osla. Tak jako bychom dnes už nesnesli: „Daragíje druzjá, ja milúji čéskou vlást.“ A já si přeju, aby mi někdo řekl „miluji“ tak, abych tomu věřil.

Vybavuji si hudební leitmotiv – píseň Jiřího Bulise, který jsi před lety nechal opakovaně a sugestivně zaznít v Hamletovi. Ve slavné hře Petera Shaffera Amadeus, kterou má Provázek na repertoáru, jsi překvapivě sáhl po Mozartově Requiem… Používáš hudbu jako klíč k tomu, jak uvést do souladu jednotlivé prvky kompozice?
Tak to je. V daném případě se základní situace odehrává těsně před tím, než Antonio Salieri spáchá sebevraždu a než vysloví nahlas větu: Zabil jsem Mozarta, což mu spolehlivě zajistí cestu na věčnost. Ten příběh není vyprávěn objektivně, ale mozkem šílence, který si už brzy – za dvě hodiny, za hodinu, za 30 minut, za pět minut, za dvě minuty – podřeže hrdlo. Má-li v té chvíli rekapitulovat celý svůj osud, celé své setkávání s Mozartem, v tom stavu vzrušenosti, buď může exaktně dokumentovat tu ten či ten útržek paměti řádnou citací, anebo obsedantně myslet na smrt, na věčnost. A jak se mu to tak trochu plete, na jeho hlavu buší noty geniálního skladatele, který i v poslední skladbě prokáže svůj talent, jímž se mu nadřazuje. A proto Requiem. Abychom dali najevo, že někomu v té hlavě zoufale pracuje obří vrtačka a mění mozek ve sténající hmotu. To není nějaký hezký ornament, ale zástup viny, pochyb, rouhání se věčnosti – tak proto je tam to Requiem – v Amadeovi.

Jsi známý tím, že si vybíráš zajímavé spolupracovníky. V Amadeovi jsi proti sobě do hlavních rolí Antonia Salieriho a W. A. Mozarta postavil otce a syna Donutilovy. Tvůj nápad – předpokládám?
Ano. Dokonce to bylo tak, že jsem věděl dřív, že bude Martin hrát Amadea, pak jsem přemýšlel, kdo by mohl hrát Salieriho, aby v tom byla ta naštvanost stárnoucího mužského organismu vůči silnějšímu, perspektivnějšímu. A pak jsem na Národní třídě potkal Mirka Donutila a už jsem věděl, že je to on, koho hledám, aby vyzval na souboj tu chlapeckou, zajíkavou energii.

Jak reagoval na tvou nabídku?
Poté, co jsem ho uviděl, hned jsem to vyslovil a on řekl: „Do toho jdu!“ A rozdal si to s vlastním synem na téma věčnost.

Klobouk dolů, co kdyby otec zastínil svého syna, anebo snad naopak? Po takové konfrontaci jistě netouží.
Tak je fakt, že je to hodně vzrušující, že ze začátku má trumfy v ruce strana A, pak najednou všichni bezděky drží palce chcípáčkovi vpravo, aby se teda ukázal, a najednou musí vytáhnout ještě nějaké trumfy, aby to pořád ještě byla vítězná partie, to zas mobilizuje stranu B, a tak se kluci pěkně utkají. (smích)

Ještě pár slov ke katarzi. Ve tvých představeních si ji divák musí opravdu „zasloužit“. Nejprve ho uvrhneš do vypjatých, často temných emocí, abys ho v závěru objal a byl k němu svým způsobem laskavý.
To je třeba, protože smyslem divadla je katarze. A katarze je schopnost odpustit si, co si sami odpustit neumíte. Jde o jakousi hygienu přes prožitek viny a uvědomění si. A ve chvíli, kdy jej artikulujete nahlas, už zase máte naději uvidět vycházet slunce. Tak to lidstvo vynalezlo. Smyslem divadla je odcházet šťastný a umytý.

Podle muzikologa Miloše Štědroně jsi údajně jediným kmenovým režisérem Divadla Husa na provázku – pokud jde o muže – , který kdy rozuměl ženské duši. Tvé porozumění jde dokonce tak daleko, že do hry – jako například Balada pro banditu nebo Leoš aneb Tvá nejvěrnější – připisuješ další ženské postavy. Odkud to vyvěrá?
Už jsi to sama řekla, že vždycky na konci hry je důležité dojít ke katarzi, projít tou úlevou. Tak i ten Raskolnikov vysloví svou větu jenom proto, že Soňa někde v dálce naslouchá. Aby ti chlapíkové byli schopni přesáhnout sami sebe, tak musí si být jistí, že ty ženské lalůčky slyší jejich věty, které ničí vše, ale přesto musí být proneseny.

Není vlastně tvorba jen nepřetržité střídání dvou fází? Nadšení a deprese? Fáze jedna: motivace, tvůrčí práce, víra ve stvoření. A když je hotovo, fáze dvě: vyprázdnění, jistá míra deprese, než člověk znovu najde sílu a odhodlání pustit se do něčeho nového…
Je pravda, že znám ten pocit: zemřít, spát a dost. A rozumím tomu, proč jakýsi chlapík s lebkou v ruce přemýšlí o tom, proč je třeba být statečný. Ale pak si taky rád řeknu – je to bolavé – ano, je to drtivé – ano, ale alespoň to není nudné!

Navzdory tomu, že se Paříž směje

Ví se o tobě, že při premiéře trpíš a ukrýváš se v zákulisí divadla. I tentokrát ses strachoval před uvedením Malého prince v Laterně magice?
Tam to bylo ještě horší, protože v Laterně magice už zapomněli, jak vypadá intenzivní zkoušení – a navíc s magorem! To ještě tak za Alfréda Radoka, ale po něm už to bylo nějaké klidnější. (smích). Takže kolem generálkového týdne, který byl trochu nesmyslně naplánován na pouhé dva dny, to znamená ráno generálka – večer generálka, postupně na pohotovosti skončil Dominik Teleky a pak Jarka Pokorná. Takže úvodní generálku jsme odehráli prvních deset minut do výstupu Dominika Telekyho. A v téhle krizové situaci se Jarka Pokorná taxíkem nechala přivézt v horečkách a Dominik Teleky prosil lékaře: „ Dejte mi cokoli, abych mohl za dvě hodiny na jeviště!“ Ale oni správně řekli, že nic takového neexistuje, ať jde do hajan. Tak jsme tu generálku odvolali a on přes noc jaksi zázračně nabral sílu a tu třetí generálku už zas odehrál. Musím říct, že to byl jeden z nejvýstřednějších zážitků mého života. Dvouden, kdy zrál Malý princ a kdy se zdálo, že se to nedá stihnout. A tak je vždy třeba znovu a znovu věřit lidem, které si člověk vybral, a věří-li, pak oni dokážou neuvěřitelné věci. Zázračné věci.

Třeba i to, jak se vyrovnat s negativní kritikou? S recenzemi, které často bývají nemilosrdné?
Myslím, že to vždycky znovu a znovu vede herce k cynismu, ke zmatenosti a nejistotě, co je tedy černé a co bílé, anebo třeba i ke zjištění, že ve své roli nemají sílu dál poslouchat, co Morávek tvrdí. Občas se to stává…ale pak vždy potkám nějakou tu Tomicovou, nějakého toho Budaře, nějakého toho Jeništu, nějakého toho Telekyho. „Až si připadám, že to mám dobré na věčnosti a že „navzdory tomu, že Paříž se směje, táhnu středem a chochol mi vlá s jistou fanfarónskou pýchou.“

Koho teď právě cituješ?
To je trochu ze Cyrana a trochu z dona Quijote.

A co v tobě rezonuje z Malého prince?
Asi víc z postavy Letce, který spadl z nebe. Letec, co se hrozně bojí, jak to všecko dopadne, a v rámci té obavy vede řeči s reálně neexistujícím malým chlapcem, který má výborné nápady na téma: pohleď, svět – pohleď, hvězdy – pohleď, láska – pohleď, růže. A jistý si je, že krása existuje.

Prospělo by občas každému z nás sedm dní na poušti?
No, já jsem si loňské léto postavil – ne na poušti, ale hodně stranou – dům uprostřed mnoha stromů, které ještě sázeli Němci, teď jsou to české Sudety, nebo jinak řečeno česká severní Morava. A u těch stromů jsem si postavil dům. A jsem tam šťastný – se stromy a sám.

Nestačí jen přihlížet

Už dlouho v tobě zraje myšlenka uvést na Provázku Krále Ubu, nebo přišla až s letošním stoletým výročím dadaismu?
Na Krále Ubu jsem myslel už před čtyřmi lety, když člověk pozoruje dobu a říká si: A jak na tohle zareagovat, co k tomuto vyslovit? V jednu chvíli bylo důležité mluvit o vlastenectví, jindy o Věčnosti. A teď se mi zdá, že je třeba mluvit – a to je to kunderovské téma – o anekdotičnosti našeho bytí. A v tom smyslu je Král Ubu skvělým titulem. Uvedení hry provázel skandál, šok pařížské smetánky, kdy dlouhých 25 minut v hledišti lidé dupali a ječeli, honorace odcházela a představitel krále Ubu opakovaně vstával a opakovaně říkal slovo „hovno“. A to bylo před sto lety a ještě i dneska, až to rozpoutáme, tak jsem sám zvědav, co se stane – neboť my se u té chvíle zastavíme a pokusíme se těch 25 minut rekonstruovat, prožít tu situaci ještě jednou. A kdo a čemu se takhle rouhá? Proč? Proti čemu? Alfred Jarry tehdy pronesl krátkou řeč o smyslu a nesmyslu divadla a umění, o smyslu intelektuála, o jeho úkolu v té které době. S odvahou mluvil o práchnivosti jistých konstrukcí a systémů, a to všechno kvůli tomu, aby skrze toto vyslovení umyl se z pocitu viny, že tomu všemu jen přihlíží. Myslím, že už zase přišel ten čas, kdy chceme tomu napapanému publiku říct něco, aby mu zaskočilo – v té jeho rozklenuté spokojenosti.

V dobách svého angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové jsi „hrabalovsky“ prohlásil, že se tam cítíš jako hrášek v lusku. Brněnský Provázek – jestli to tak můžu z dálky posoudit – ti navíc nabídl možnost vyjadřovat se s naléhavostí intelektuála k aktuálním společenským tématům. Přispělo k tomu jakési šťastné milie tvořené inspirativními brněnskými osobnostmi, jako je muzikolog Miloš Štědroň, dramatikové Milan Uhde či Petr Oslzlý?
Je to tak. Možná že základní teze příběhu Divadla Husa na provázku by mohla znít takto: To není divadlo někoho, to je divadlo – hnutí. Čili: Husa vzala člověka na procházku a řekla mu: „Pojď!“ Pravdou je, že jakýmsi základním instinktem vedená trojice zakladatelů na počátku definovala Provázek ne jako divadlo, ale jako spřísahání, kde nejde o komunikaci umělců, ale o komunikaci s divákem a se společností. Jinými slovy – my nejsme ti, kteří chtějí lidi zavírat do tmy, aby propadali do nějakých módních přehlídek té které duše, ale chceme je brát za ruku, aby posilněni naší jistotou, že to stojí za to, měli odvahu vidět svět sami. Jako když přijde architekt do vašeho domu a řekne: „Tady tu příčku zbourejte a tady otevřete průhled, tady vybudujte okno a zjistíte, že je odtud nádherný výhled. Jen prosím mějte tu odvahu – nechtít pořád jen čekat, co se stane, až přijde architekt!“

Není nad to otevírat okna i „v domě bez oken“ – jak jsi kdysi charakterizoval divadlo –, abys dovnitř vpustil světlo.
Tak hezky trávím život – jako správce oken. Vpouštěč světla.

Vladimír Morávek, divadelní režisér a umělecký šéf „Provázku“

Vladimír Morávek, divadelní režisér a umělecký šéf „Provázku“

Vladimír Morávek (nar. 1965) je český filmový a divadelní režisér. Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor činoherní režie. Žije v Brně. V letech 1989–1995 spolupracoval s Divadlem Husa na provázku v Brně, kam se po úspěšném angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové (1997–2005) znovu vrátil a kde od roku 2014 působí jako umělecký šéf. Pod jeho vedením toto divadlo uvedlo Sto roků Kobry, za což posbíralo celkem čtrnáct nominací na Cenu Alfréda Radoka. Spolupracuje rovněž s dalšími divadly; jeho nejnovějším počinem je Malý princ v Laterně magice. Film Nuda v Brně získal cenu Český lev jako nejlepší film roku 2003 a Vladimír Morávek cenu za nejlepší režii.

Málo bylo Morávka

Vladimír Morávek očima Lucie Němečkové, dramaturgyně Národního divadla v Brně
Provázkovský festival pojmenovaný Málo bylo Havla – by možná snesl i takový žert – Dosti bylo Morávka! Vladimír Morávek je, tuším, kritiky buď bezvýhradně milován, nebo odmítán.
Ano, ale to v Čechách dříve či později natrefí kteréhokoli výjimečného režiséra. Byly doby, kdy pro divadelní kritiky neexistoval nikdo jiný než Petr Lébl. Petr už nestačil zažít odvrácenou stranu obdivu. Později všichni milovali Jana Antonína Pitínského, a pak už najednou tolik netáhl. Totéž se teď, myslím, děje Vladimírovi. Určitě je to příznak toho, že je výjimečný, ale také to svědčí o proměně české kritiky, která se neustále potřebuje upínat k nějakému novému idolu. I když teď mám dojem, že se kritici stále méně shodnou na jednom konkrétním člověku a že situace dnes je pestřejší, rozptýlenější a tím i méně vyhrocená.

Co je charakteristické pro styl jeho režijní práce?
Pro Vladimíra je vlastně všechno srostlé s divadlem. Intenzita přemýšlení o divadle, jeho žití divadlem, pracovní nasazení, přísnost, kterou vyžaduje od sebe, ale také od druhých. A to, jak shledávám, se dnes už příliš nenosí. Režiséři chtějí mít zkoušení takzvaně hezké a hlavně nekonfliktní. Vladimírovi opravdu o něco jde a cokoli po tobě chce, byť padáš na hubu, není z nějakého plezíru, ale proto, že tím cosi sleduje v rámci konkrétní inscenace. Kolikrát jsem ho proklínala, že jsem narychlo do noci, i když bych raději šla spát, musela cosi připravit na další den. Ale když jsem překonala únavu, dostavil se zvláštně osvobozující pocit – objevila jsem v sobě valér, energii, kterou bych vůbec nečekala.

V čem je pro tebe vaše spolupráce po léta tak inspirující?
Vladimír umí neustále překvapovat. Často si říkám, že na to půjde tak nebo tak a on to najednou udělá úplně jinak. Baví mě jeho nevyzpytatelnost a taky způsob, jak interpretuje inscenaci, co dokáže uvidět za každou větou, za každým slovem. A obdivuji i jeho múzičnost – ačkoli v běžném životě hudbu příliš nevyhledávám, protože mě odvádí od soustředění –, Vladimír, jak známo, má naopak rád hodně hudby a záměrně ji pouští velice nahlas. A zase v tom není žádná schválnost – s tóny jsou spojeny emoce a sluchový vjem umožňuje, aby vyzněly jako přes zvětšovací sklo.

Nevadí ti, že jako dramaturgyně jsi obvykle dokonale skryta za každým společným projektem?
Vladimír – a to ví každý –, je tahoun celé inscenace. On je ten hlavní člověk, u kterého se stýkají všechny cesty: dramaturgická, scénografická, hudební, herecká. Mám v něj obrovskou důvěru a on ve mě taky. Je to člověk diskuse, ale také a především je to režisér s právem posledního slova. My máme rozdělené role jako v tradiční rodině; on je hlavou té rodiny. Ale určitě dá na můj názor, zajímá ho, a pak si to přebere a po svém prezentuje.

Lucie Němečková, dramaturgyně Národního divadla Brno / Foto: Irena Vodáková

Lucie Němečková, dramaturgyně Národního divadla Brno / Foto: Irena Vodáková

Spolupracovala jsi s Vladimírem Morávkem v letech 2000 – 2005 v Klicperově divadle v Hradci Králové, poté v Divadle Husa na provázku. Vnímáš v brněnské atmosféře určitý posun v jeho stylu?
Myslím, že Vladimír šel zpočátku do inscenací především srdcem a velmi emocinálně nabitý byl také způsob jeho práce s herci. Dnes, po mém soudu, se v jeho představení vedle emocí prosazuje také rozum. Zřetelná je i jeho politická angažovanost a občanský postoj, který se snaží stále víc rozvíjet – to je případ provázkovských kabinetů a festivalů. Je pravda, že k Provázku to tak nějak vždycky patřilo, ale myslím si, že je to i jeho osobní téma a že jeho současné inscenace v sobě mají i politikum, nezabývají se jen obecně člověkem.

Přináší Vladimír ve svých inscenacích i přes temné tóny katarzi?
Temnota, o které mluvíš, tam vždycky byla přítomná, ale nebyla to temnota depresivní. Vladimírovo vidění je přes zvláštní humor, trapas, nějakou chybu – jde o jakýsi formanovský přístup. Vlastně první inscenace, kterou mě Vladimír zaujal, byla Julie & Romeo & Julie, kde roli Julie hrála Pavla Tomicová. Byla to taková holka, kterou má v sobě asi každá žena. Holka s komplexem, s nímž se potřebuje sama v sobě poprat. Její hledání partnera a touha po lásce byly nesmírně citlivě zprostředkované – a na to jsem se hned napojila. Vladimír o sobě někdy říká, že je ten „tlustý chlapeček z Bruntálu“. Chápu to jako metaforu a myslím si, že každý z nás se v sobě vyrovnává s nějakým tlustým chlapečkem nebo holčičkou. On to sděluje ve svých inscenacích s laskavostí a porozuměním. A i když některé jeho hry bývají bolestnější, vždycky směřují ke světlu.

Na jaře letošního roku měla v Laterně magice premiéru divadelní adaptace Malého prince v režii Vladimíra Morávka. Další z vašich spoluprací. Jako frankoložka jsi jistě měla velikou radost, že se můžeš zabývat právě touto tématikou. Bylo to tvoje první divadelní setkání s tímto pohádkovým románem?
Ano, přiznám se, že jsem si trošku myslela už na inscenaci Dokonalé štěstí aneb 1789, což byl svérázný průvodce Velkou francouzskou revolucí. Sledovala jsem ji zpovzdálí a říkala si, že Malého prince si už nemůžu nechat ujít. Navíc k Laterně magice mám osobně blízko. Na divadelní fakultě mě učila paní Milena Honzíková, dlouholetá dramaturgyně Laterny magiky a spolupracovnice Josefa Svobody, které si ohromně vážím. Tak se mi to všecko krásně propojilo. S Malým princem šlo o mé první setkání – nikdy předtím jsem se s ním neutkala. Jako dítě jsem ho samozřejmě měla strašně ráda, na konci příběhu jsem jako většina z nás brečela, a určitě je to knížka, která patří k mým nejdůležitějším. Ale je nesnadné ji uchopit. Je to těkavá látka. Věřila jsem, že Laterna magica umožní Vladimírovi jeho mnohočetné vidění. A umožnila. Samozřejmě pak záleží na každém divákovi, jakou cestou půjde, protože v inscenaci je spousta vjemů. Ale stejně tak i v knížce. Antoine de Saint-Exupéry nemoralizuje, čtenáři dává svobodu vydat se, kudy ho to táhne nejvíc. Myslím, že Vladimírovi se v Laterně magice podařilo na základě různých kouzel vyjádřit křehkost toho díla, které pochopitelně vidí po svém a neortodoxně, což některým lidem vadí a jiným naopak ladí.

V Malém princi jde o sen, který svou metaforičností v divákovi vyvolává mnohé konotace… každý je zodpovědný za svou růži.
To je určitě téma, které je akcentované, a myslím si, že se Vladimírovi podařilo vystihnout jakýsi iniciační obřad. Cestu, kterou člověk musí urazit k nalezení člověčenství v sobě.

V čem je Laterna magika tak jiná? V mnoha divadlech se přece dnes běžně pracuje se symbiózou filmu a divadla?
Ano, a to je také jeden z kritický argumentů, proč už není potřeba mít v této souvislosti konkrétní divadlo. Ale po mém soudu je to krátkodechý názor. Neexistuje u nás žádné divadlo, které by se od 60. let minulého století soustavně a hloubkově zabývalo tímto žánrem – protože skutečně jde o žánr a tvůrčí metodu. A ta čas od času expanduje víc do tanečního umění, tu do pantomimy, anebo do činohry jako například Čechovův Černý mnich anebo právě Malý princ, který je ryze činoherním představením. Po jeho uvedení se objevily kritické reakce, z nichž jsem četla předpojatost vůči Laterně magice jako něčemu, co už je zastaralé a co dávno mělo skončit. A to je obrovská křivda, nepochopení a marnění rodinným stříbrem, protože kdy už Česká republika byla ve světě viditelnější, než-li v roce 1958 v Bruselu? Laterna magika dodnes funguje, je živá, snaží se nacházet nové cesty. A naopak zkostnatělý mi připadá názor kritiků, kteří k tomu takhle přistupují. Zároveň je třeba říci, že Malý princ je dnes jedno z nejprodávanějších představení nejen Laterny magiky, ale celého Národního divadla.

V televizním dokumentu, který s Vladimírem Morávkem před deseti lety natočila Česká televize, uvažuje jako představitel avantgardního divadla o tom, co bude, až zestárne, zda mu pak avantgarda neproteče mezi prsty a on nebude odsunut do Národního divadla… Hrozí mu, že jednoho dne bude méně novátorský, že bude usedlý? Hrozí mu vyhasnutí?
On zdaleka není starý, takže u avantgardy ještě nějaký pátek zůstane. Ale to neznamená, že by měl režírovat po sklepeních. Hranice avantgardy se stále prostupují a rozšiřují a Vladimír svým viděním světa rozhodně do divadel typu Národního nebo Vinohradského patří. A přesvědčil o tom mimo jiné inscenací Dokonalé štěstí aneb1789 uvedené v roce 2014. Troufám si tvrdit, že minimálně od listopadu 1989 nikdo nedokázal takovým způsobem nahlídnout tradiční a pietní prostor Národního divadla, aniž by ho znesvěcoval. Vladimír rozehrál nejen jeviště, ale i všecky lóže a galerie, hrálo se samozřejmě také v hledišti. Je jen dobře, když se avantgarda citlivě prolne s klasickým tradičním prostorem. Během své praxe jsem pracovala i s jinými – věkově mladšími – režiséry a zjistila jsem, že v přemýšlení o divadle jsou mnohem konzervativnější a mnohem starší. Tak si říkám, že málo bylo Morávka, minimálně tím absolutním nasazením a originálním postupem. Jeho srdce je opravdu cele oddáno divadlu.

Autor: Lenka Jaklová