Vlídný festival s ostrými drápky (Modrý kocour 2017)

Foto z představení TO-JE-ON Autor: Foto archiv přehlídky

Modrý kocour se Turnovem, městem na pomezí východních a severních Čech, potuluje již třetí desetiletí.


Po dovršení druhé dekády své existence předal zakladatel festivalu jeho vedení těm, které si vychoval, a s novým “managementem” se Modrému kocourovi daří být šelmou v kulturním světě celé obce i širšího okolí. Již loni změnil logo, dostal novou vizuální tvář, obsadil sociální sítě a média, jeho modré plakáty a poutače nebyly ve městě k přehlédnutí. Snad i proto byl jedenadvacátý ročník regionální této divadelní přehlídky v anketě lokálního webu turnovskovakci.cz vyhlášen Událostí roku 2016 na Turnovsku.

Do roku 2017 vstoupil Modrý kocour dokonce se sebevědomým prohlášením, že je největší tuzemskou regionální přehlídkou neprofesionálních divadel a soudě (alespoň) dle počtu odehraných představení během pěti festivalových dní, se našinec nemusí zdráhat jeho sloganu uvěřit.

Skladbou programu je přitom Modrý kocour festivalem multižánrovým: od činohry různých tvarů a forem, přes experimentální opusy různých generací až ke studentským kreacím všeho druhu. Nemluvě přirozeně o nesoutěžním dopoledním programu pohádkovém a večerních produkcích činoherních (včetně Rozmarného léta Rádobydivadla Klapý uváděného v programu pod hlavičkou “hronovské inspirace”), loutkových (pravidelný festivalový host, polský “aternativní” loutkář Adam Walny, dodává Modrému kocourovi punc internacionality, přičemž v příštích letech má být mezinárodní rozměr festivalu na česko-polsko-lužicko-německém pomezí ještě posílen), ale i alternativně experimentálních či naopak poeticky hravých. Jistě, nekompromisně mladistvá, provokativně laděná lidovková drobnička Ušubraná od Děvčátka a slečen z Jaroměře publikum slavnostního festivalového zahájení pobaví a potěší, nicméně povšimneme-li si, že letošní “koucouří inspirací” bylo provokativní představení Nomad profesionálního pražského nezávislého souboru Kolonie v režii Lucie Ferenczové, které s sebou přineslo veskrze aktuální téma migrace, dal Modrý kocour zřetelně najevo, že turnovský festival svého diváka (a to ani toho místního) nehodlá tematicky ani formálně hladit výhradně po srsti.

Pestrost a rozmanitost uváděných inscenací klade před recenzenta nelehký, byť lákavý úkol: jak o zhlédnutém psát, aby čtenář nezabředl do marastu zmatení jednotlivostí a získal alespoň dílčí náhled na festival jako na kompaktní celek. Postrádalo by totiž valného smyslu psát o činoherních inscenacích na straně jedné (v kontextu potenciálních doporučení na národní přehlídku Piknik Volyně), studentském divadle (usilujícím o doporučení na Mladou scénu) vedle nich a na opačném pólu o experimentálních scénických kreacích (jež snad budou moci diváci zhlédnout na letošním Šrámkově Písku). Vícedruhové festivaly, mezi nimiž má Modrý kocour své nezadatelné místo, ukazují, že tyto kategorie jsou navýsost prostupné a nejedna inscenace se snadno vejde do všech tří zároveň. Obzvláště pak dílka povedená a inspirativní překračují hranice kategorií s velkou lehkostí: tak jest třeba chápat i skutečnost, že dvě (nejlepší) “činoherní” inscenace se porota rozhodla doporučit na Šrámkův Písek, potažmo Mladou scénu.

Uvedení hry Jona Fosseho (hry jen o rok starší než festival sám) Jméno (OLDstars Praha, rež. Tomáš Staněk) bylo ukázkou dobře a precizně odvedené činoherní inscenační práce, jež je o to cennější, že hry (současného) věhlasného norského dramatika nejsou v žádném případě lehkými předlohami. Pro Fosseho úsporný jazyk je třeba nalézt adekvátní výrazové prostředky (scénické i herecké) a neuškodí ani jeho hry, zkrátka a dobře, pečlivě a vnímavě přečíst v rovině tematické. Tato odnož OLDstars ovšem vykazuje velmi zralé přemýšlení o divadle a schopnosti konat na jevišti skutečně divadelně. Hraje se v aréně, těsně před publikem (tento přístup si v OLDstars vyzkoušeli už nejednou), kde se velmi brzy zúročí citlivá práce s náročným rytmem textu u celého (mladého, studentského) hereckého souboru spojená zároveň s živelností a neobyčejnou schopností aktérů soustředěně a otevřeně komunikovat s divákem. Krátce a stručně řečeno, moderní komorní činohra srovnatelná s nejednou tuzemskou profesionální scénou (a s doporučením na Mladou scénu).

René Levínský je o nějakých sedm let mladší než Jon Fosse a také píše hry. Jedna z nich se aktuálně objevuje na repertoáru pražského Národního divadla a s jen malou mírou nadsázky lze o tomto úspěšném fyzikovi a dlouholetém hybateli (nejen) východočeského (nejen amatérského) divadla hovořit jako o jednom z nejoriginál­nějších tuzemských dramatiků. V Turnově se tentokrát ovšem představil též jako herec v inscenaci své hry Poincarého domněnka (Nejhodnější medvídci Praha, rež. Daniel Vavřík). Hra o skutečných lidech ve fiktivních příbězích, ale též o triangulárních vztazích, planimetrii, fyzice, lásce, vědě, touze, ženě, mužích, penězích, cti, slávě i důkazech si (jak je u Levínského zvykem) hraje s jazykem, pohrává si s divákem a nutí k uvědomění si prosté skutečnosti, že svět a život by bezesporu mohl být jednodušší, kdybychom si o všem dokázali popovídat jako fyzik s fyzikem. Ovšem nejspíše je dobře, že takový není, neboť pak by jedno z témat hry/inscenace přišlo v niveč. Herci v této “alternativní činohře” nejsou (a ani nemusejí být) dokonalí, mnohdy vykazují technické nedostatky různého typu, inscenace však je konzistentní nejen díky svému (výtečnému) textu, ale rovněž díky osobitému (či snad osobnostnímu?) vkladu hereckých interpretů. Je to vtipné, občas tomu není rozumět (audutivně ani sémanticky), ale přineslo to fascinující zážitek (a doporučení na Šrámkův Písek).

A protože do Českého ráje nejezdí na přehlídku pouze soubory z Prahy mohli diváci v programu narazit rovněž na pardubickou inscenaci s prapodivným titulem Život a doba Firrivachtyvachty (HawaDrama Pradubice, rež. Petra Zahradníková). Autorské dílko studentského souboru se nesnaží být ničím výjimečným – prostřednictvím tří volně propojených epizodek vypráví o životních osudech obyčejné pohovky (jejíž jméno/název se jako jazykolam objevuje v titulu). Prostá (dvoumístná?) pohovka, půltuctu herců, vtipné dialogy a hlavně několik písniček s nápaditými texty na hitovky různých žánrů, u nichž si můžete otestovat, které melodie ještě poznáte a kde už vaše hudební povědomí ztrácí krok s rytmem doby. Studentsky rozverné, místy ještě značně neučesané, přesto kolektivní, dostředivé a nápaditě chytré (s doporučením na Mladou scénu).

Stalo-li se Taneční a pohybové studio Magdaléna z nedalekého Rychnova u Jablonce n./N. tradičním hostem přehlídky a taneční představení pravidelného festivalového diváka nejspíš nepřekvapí, lze přesto konstatovat, že letošní inscenace Milióny v jednoho člověka (rež. a chor. Ludmila Rellichová) byla v kontextu scénického tance nadprůměrná. Ač principy zůstávají shodné – kolektivní dívčí taneční kreace, nápaditá práce se současnou hudbou, snaha o invenční svícení, zapojení slova do scénického tvaru, vkusné a efektní kostýmy – vykazuje tato choreografie (inscenace?) známky velmi vypělého souboru s výbornými a vzácně vyrovnanými technickými výkony, a to navzdory poměrně nízkému věku interpretek (doporučení na Mladou scénu však bylo namístě).

Živou debatu v kuloárech i na diskusích ovšem budily i další inscenace, byť důvody kolektivního vzrušení byly rozdílné. Pokus o pohled na proměnu vztahů dospívajících mladých lidí v době sociálních sítí a pokročilých informačních technologií – #google generace další odnože pražských OLDstars (rež. Daniela von Vorst) – narazil přes dílčí nápaditost na konvenčnost rámce uvažování o tom, že dnešní svět se mění, ale problémy zůstávají. Debatu o vlivu sociálních médií na dnešní dobu, jejích proměnách a o generačních pohledech na ni ovšem inscenace rozvířila spolehlivě.

Formálně sebevědomá a zdánlivě silná činoherní inscenace Bivak autorského textu Jiřího Homoly v autorově režii (Kladina Kladno) vycházející ze skutečného příběhu muže perzekvovaného komunistickou normalizací a o obtížným účtováním s předlistopadovou minulostí v současnosti trpěla nemalým množství nedostatků zejména dramaturgického a koncepčního rázu. Diskuse o ní navíc poukázala na problémy, s nimiž se musejí potýkat současní autoři píšící pro divadlo: zajímavé a důležité téma samo o sobě totiž není samospásné a absence některých řemeslných scénáristických a dramaturgických aspektů se na výsledné inscenaci činoherního typu výrazně projeví.

Sympatie publika si naopak získala nedlouhá kreace experimentujícího turnovského gymnaziálního dua Kámoš drámoš, jež pod poetickým názvem to-je-on vystavělo vizuální scénickou kompozici inspirovanou několika obrazy výtvarnice Toyen a nabídla několik silných a podmanivých scénických obrazů a odhalila smysluplnost a potřebnost hledání jevištního výrazu, k němuž studentské divadelní smýšlení mívá velice blízko.

Letošní festivalový ročník také zavedl nové ocenění, které se i v dalších letech hodlá snažit poukazovat na soubory a díla, u nichž se zatím ještě jejich tvůrčí potenciál a talent nerozvinul v potřebné míře, ale mohl by být v budoucnu zúročen. Letošní “Shooting Star Modrého kocoura” se stal liberecký soubor [:TADAM:], jehož inscenace Záblesk byla nápaditým pokusem o scénickou detektivku. Její největší devízou byl silný, poetický text a zapálená snaha o hledání jeho adekvátního hereckého vyjádření. Hledání, jež nemusí býti vždy úspěšné, přesto zůstává v lecčems inspirativní.

Šestnáct soutežních představení ve čtyřech soutěžních únorových festivalových dnech na jevištích dvou hracích prostor. K tomu tvůrčí dílny, diskuse, posezení a nesoutěžní divadelní program od úterý do neděle. Modrý kocour se probral k životu. Modrý kocour není líná kočka. Je to nevyzpytatelná šelma, která chce lovit a růst.

A jako regionální divadelní festival, který se sympaticky nebojí ani experimentů, ani zábavy, výrazně přesahuje hranice lokálnosti i (jednoho) regionu.

PS. Autor článku nezastírá, že je turnovským rodákem, byl předsedou lektorského sboru letošního festivalového ročníku a stál (na jevišti) i u prvních krůčků Modrého kocoura.

Autor: Petr Christov