Volyňské ohledy

Z představení Ostře sledované vlaky Autor: archiv přehlídky

Upřímně řečno: po náročném festivalovém maratonu je shrnující článek zhruba tak to poslední, na co má člověk ještě chuť. Ke zobecňování a hledání tendencí mám odedávna nedůvěru – a jednotlivé svodky z inscenací už v řadě vesměs trefných recenzí přinesl zpravodaj, k jehož četbě vás srdečně zvu. Alespoň stručné shrnutí ale nabízím.


V letošní festivalové skladbě bylo poměrně málo titulů, které by měly jen čistě zábavnou ambici. Neviděli jsme žádnou frašku od Feydeaua, Camolettiho či Cooneyho. Byla tu trojice primárně „zábavných“ kousků na pomezí činoherního a hudebního divadla, z nichž každý se tu více, tu méně úspěšně potýkal s nástrahami žánru i zvolených předloh. Světáci v inscenaci českobudějovického DS J. K. Tyl v režii Jindřicha Šupitara sice nepostrádali jistý šarm a několik výrazných hereckých kreací, chybělo jim ale bystřejší tempo a vcelku logicky především půvab a svěžest filmové předlohy, která se svým nenuceným, zpola civilním nádechem, kde se absurdity dějí jakoby mimochodem, příliš nehodí. Ani nově zhudebněné písně nepůsobily v rámci celku příliš organicky a přesvědčivě. Výsledkem tak byla bohužel spíš sympatická, leč povlovná pouť po notoricky známých scénách a notoricky známých hláškách…

Vrchlabský spolek VLASTÍK zpracoval v režii Jiřího Severýna a Jany Erbenové další notoricky známý titul, Rostenův román Pan Kaplan má třídu rád v dramatizaci Miroslava Hanuše vzniklé před deseti lety pro divadlo ABC. Ani tento titul rozhodně není zárukou snadného úspěchu: Rosten (a jeho brilantní čeští překladatelé Pavel Eisner a Antonín Přidal) staví primárně na jazykovém humoru pramenícím ze skvěle odpozorovaných nedokonalostí angličtin, resp. češtin čerstvých imigrantů ve večerní jazykové škole, a na jevišti hrozí, že se místo jemného humoru dostaví přehlídka žertovných šaržírovaných přízvuků. Ještě větším problémem je ale pro vrchlabskou inscenaci malá dramatičnost textu, a tak plyne zvolna od slovního vtipu ke slovnímu vtipu – a to navzdory velkému kolektivnímu nasazení v čele s Ivošem Farským v roli titulního ambiciózního hňupa.

Ambiciózní hňup je typus hrdiny, který s Panem Kaplanem sdílí i jiná klasika světové humoristické literatury, Jak jsem vyhrál válku Patricka Ryana. Z předlohy, jež staví svůj humor na postupném odhalování hrdinovy absolutní neschopnosti, již nám ovšem líčí v první osobě s absolutní sebejistotou, dělá osvědčená dramatizace Hynka Boučka a Milana Schejbala kabaret, sled výjevů, který na Ryanův vypravěčský princip až na výjimky rezignuje. Inscenaci Jana Julínka a slavičínského SEM-TAM-FÓRu možná trochu ubližuje délka – jinak je ale suverénním komediálním divadlem, které výborně táhne čtveřice ústředních představitelů vojáků.

Klasika jinudy

Výraznou složkou letošního volyňského programu byly inscenace klasických her či předloh přistupující ke svým předlohám radikálně, adaptačně a autorsky. To je nepochybně potěšující – jakkoliv ne vždy se tato snaha zcela přetavila v ideální výsledek. Břeclavský DS Břetislav přivezl v režii Tomáše Uhera překvapivou inscenaci Romea a Julie zasazenou do prostředí hlohoveckých svářících se vinařských klanů, ovšem přes některé dílčí dobré nápady se celek rozpadal. Na vině byla jednak žánrová neujasněnost, jednak nedořešená funkce prostředí: není moc zřejmé, proč mají Romeo a Julie (navíc žádné děti, ale pětatřicátníci) v dnešní době takový problém s rodiči, ani proč je ve vesnici tak dusná atmosféra. Dlužno podotknout, že k nejistotě přehlídkové reprízy mohl pomoct fakt, že hlavní mužská role byla v záskoku hrána režisérem – ovšem jeho výkon s množstvím veršovaného textu byl vpravdě heroický.

Rádobydivadlem Klapý nastudoval Václav Špirit Gorkého Vassu Železnovovou, uváděnou ovšem jen pod jejím křestním jménem a v předrevoluční verzi z roku 1910. Inscenaci, jíž vévodí suverénní výkon Evy Andělové v titulní roli, poněkud škodí (byť záměrná) groteskní přeexponovanost: stačí se podívat a člověk už o každé z postav ví vše, z kostýmů, líčení, hereckého výrazu i songů, které tuto půsodně psychologicko-realistickou hru ve Špiritově inscenaci doplňují. Gorkij je v tomto ohledu přeci jen rafinovanější…

I Josef Škarka se ve své inscenaci Maryši – nazvané poněkud mnohoslibně Toto není Maryša – s pražským Divadlem Maškara vydal cestou výrazné exprese a přiklonil se spíše k symbolickým obrazům než dramatickým situacím. To je samozřejmě možná volba, ale náročná pro režiséra i interprety, a v přehlídkovém představení převážila snaha o metaforické vize nad funkčním vyprávěním příběhu a budováním vztahů mezi postavami. Příliš průkazně nepůsobil ani osudový rámec, který byl ve skutečnosti (co do textu) jedinou nadstavbou vůči předloze bratří Mrštíků.

Petr Matoušek naložil s toutéž předlohou podstatně radikálněji, byť také jinak, než sliboval. Jeho inscenace nazvaná Vávra (z mladoboles­lavského Divadýlka na dlani) není totiž ani tak obhajobou postavy Vávry a pohledem na známou tragédii netradičníma očima, jako spíše vtipnou apokryfní hříčkou na téma „jak to taky mohlo být“, v níž vedle známých postav žijí také sami bratři Mrštíci a v níž nemusí dojít nejen k žádné otravě, ale venkoncem ani k nechtěnému sňatku. České divadlo má v těchhle hravých mystifikacích velkou tradici – a Matouškova inscenace je vesměs zábavnou, vkusnou podívanou, podpořenou sehraným hereckým ansámblem.

Lakomec a další světci, jak je podle Molièra s DS Vrchlický režijně připravil Jan Sklenář, je rovněž velice ambiciózní, výpravou inscenací s desítkami účinkujících a notným množstvím režijních nápadů. Přehlídkové představení, obávám se, nedopadlo kdovíjak: smíchové reakce se nedostavovaly, narežírované gagy působily mechanicky a časem i poněkud úmorně, stejně jako množství příběhových linií, které se sem zatoulaly z jiných Molièrových her i z dobových francouzských dějin. Nezanikly sice všechny kvality – například výkon Josefa Horáčka v roli Anselma se řadil k těm velice zdařilým –, ale dle očitých svědků už byl jaroměřský Lakomec i v podstatně lepší formě.

Ostře sledovaných vlacích, jak je v pražském Ty-já-tru/HROBESO zrežíroval dle Jarkovského a Vašíčkovy dramatizace Luděk Horký, zaujaly především něžně metaforické obrazy a intimní párové dialogy s vynikajícím Martinem Holzknechtem v ústřední roli Miloše Hrmy. U celku mi scházelo vyváženější tempo a zacílení hromadnějších scén na nádraží – a zřetelnější výklad notoricky známé látky. I tak jde ale o pozoruhodnou inscenaci.

Ještě mladším českým textem, ale nesporně už klasikou je Havlova Audience, kterou v režii Konráda Popela přivezla holešovská Viktorka. Je to inscenace svěží, vtipná, živá, přitom věrná duchu textu, a oba aktéři (Jack Leško coby Vaněk a Uwe Juráň jako Sládek) ji táhnou zcela suverénně.

K současnosti… současně?

Zastoupení současné dramatiky bylo v letošním ročníku, zdá se mi, dost mimořádné; k vidění byly hry domácích i zahraničních autorů a mezi nimi i skutečné dramaturgické počiny. Pravda: ne všechny současné hry uváděné v českých, potažmo světových premiérách si uvedení nutně zasloužily. Takhle například román Anity Augustin Jednou hole, jednou na nože v autorčině vlastní dramatizaci podrážel nohy inscenátorům z Rájce-Jestřebí svou opakující se narativní strukturou a nejasným směřováním – a to přesto, že zprvu měly aktérky v čele s Hanou Kuběnovou v ústřední roli Almut při festivalové repríze publikum pevně v hrsti.

Přiznám se, že ani pro inscenování hry současného francouzského autora Nicolase Bedose, kterou pardubický Exil uvedl pod názvem Do zdi, mnoho důvodů nenalézám. Konverzačně-psychologická hříčka pro dva zralé herce vyprávějící o ztrátě paměti a dávném tajemství působí omšele, zvraty vykonstruovaně a zároveň očekávatelně. Kateřina Fikejzová Prouzová naštěstí dovede budovat situace a ve Věře Pojmanové a Sašovi Gregarovi našla dostatečně zdatné obsazení, aby z toho přeci jen byl smysluplný divadelní večer – jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že v takovém Malém manželském vraždění, zůstaneme-li ve stejném žánru, bych je viděl podstatně raději.

Karvinský K.V.A.S. nastudoval hru Tomáše Kovandy Projekt N.A.Ď.E.Ž.D.A. v režii Lucie Ráczové a Radky Zapletalové. Groteskní komedie o sovětském vesmírném programu má zábavnou premisu, ale navzdory sympaticky neotesanému, punkovému komediálnímu herectví se časem vyčerpá kvůli mechanicky opakované struktuře přednáška – ilustrace – přednáška, jakkoliv dílčí momenty a pointa nejsou bez půvabu.

Zcela jiné povahy je hra Maja dramatičky Mariny Carr, po které sáhla v děčínském DS Karel Čapek režisérka Jana Stejskalová. Hry irské autorky bývají svou baladičností a mísením mytického s všednodenním velice nesnadné. Děčínští inscenátoři to řešili důrazem na realistickou rovinu – tím pádem se ale ze hry stalo poněkud ploché rozplétání vztahů v jedné irské rodině bez patřičného poetického kontrapunktu. Některé silné herecké výkony ovšem nechyběly.

Neotřelou hru Vůně třešňového dýmu dramatičky a básnířky Kateřiny Rudčenkové zvolilo Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky. Křehké, ale i kruté vyprávění o třech generacích žen a jejich vztazích (především) s muži našlo v inscenaci režisérky Evy Petrželové adekvátní herecký výraz. Inscenaci rytmicky poněkud ubližuje, že si světla a zvuk ovládají samy interpretky, jde ovšem o řešení vyžádané praktickými ohledy.

Dosti „ženskou“ hrou je i Nízkotučný život Viliama Klimáčka, kterou s lounskou Kefírovou sektou připravila Oksana Kaplanová. Hra o jídle, mužích a posedlosti hubnutím, odehrávající se ve vězení pro otylé, režisérka se souborem upravila na míru náctiletým interpretům a dlužno podotknout, že smysluplně. Herečky i herec navíc osvědčují schopnost sebeironie i komediálního timingu, díky nimž inscenace vydrží bavit. Je to ovšem „chudé“ divadlo bez jediné světelné změny a dalších berliček – na velkém jevišti vypadá najednou skutečně chudě, což je škoda, neboť v komorním prostoru (jak mohu dosvědčit) je to opravdu jiná jízda.

Dvakrát se v soutěžním programu připomněl zvěčnělý František Zborník – a v obou případech s úspěchem. Poprvé to bylo se hrou Skřivani už jen v Shakespearovi, již nastudoval dobronínský DS Zmatkaři v režii Ladislava Valeše. Text na základě téměř detektivní romantické konverzačky o novináři, který se snaží od mladé ženy pod záminkou zjistit jisté tajemství, odvypráví jeden pohnutý osud z poloviny století a počátků komunistické totality. Má sice poněkud dlouhou expozici a několik zbytečných zákrut, ale nabízí překvapující příběh dle skutečné události a především dvě velké herecké příležitosti v několika rolích, jež jsou bezezbytku využité Terezou Fialovou i Vladimírem Mátlem).

Druhou inscenací byla Zborníkova vůbec poslední – ovšem lehká, humorná a svěží. Byla jí autorská inscenace O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát z Divadla Pod čarou v Písku, jež se také Písku samotného týká. Hravý kabaret o dramatických i komických osudech města poté, co tu byl vznik republiky nedopatřením vyhlášen už v polovině října 1918, upomene na nejlepší tradici českých divadel malých forem – a v píseckém divadle našel i pěvecky a komediálně vybavený soubor. Velkou předností je i důvtipné kalendářové řešení scénografie.

Hru Divadlo bez zvířat Jeana-Michela Ribese tvoří osm krátkých absurdních aktovek. Sedm z nich zinscenoval Lukáš Křížek s pražským Ty-já-trem/NAČERNO s vědomím toho, že francouzská dramatika stojí zejména na vyřčeném slově. Ne všechny části hry jsou (autorovou vinou) stejně poutavé a zábavné, ale zdatný soubor si poradí i s těmi méně nosnými. Vedle toho má Křížkova inscenace zprvu nenápadné hudební a scénografické propojení jednotlivých sekvencí, které pointy dojde až v samotném závěru.

Oblíbenou komedii Tomáše Svobody Srnky, která vypráví tragikomické příběhy čtyř loserů, jež se jedné noci protnou na brněnském sídlišti, v karlovarském studiu D3 režijně připravil Petr Richter. A zrežíroval ji s pochopením pro povahu materiálu, citem pro míru nadsázky a s komediálně skvěle vybaveným souborem – jsme tady v hájemství kvalitního divadelního popu, bez větších potíží dovedeného ke vpravdě úspěšné inscenaci.

I trojice inscenací přímo nominovaných na Jiráskův Hronov zpracovává současné divadelní texty. Ten první dokonce obě linie letošní Volyně (tu klasickou i tu současnou) propojuje. Jana Tichá z pardubického Exilu sáhla po komedii Petra Kolečka Kauza Médeia – hrdinka Eurípidovy tragédie se v tomto textu, který si pohrává s antikizujícím veršem, ale vyjadřuje se k současným vztahům, ocitá v dnešní době, kdesi v panelákovém bytě. Mladší, krásná, poněkud povrchní a mnohem bohatší rivalka Glauké si k ní přichází vztahy vyříkat mezi čtyřma očima; dopadne to ovšem tak, jak víme už od antiky. Tichá režíruje a zároveň hraje titulní roli, což bývá problematické, ovšem na výsledku to není znát: inscenace má výborný komediální timing, vyrovnané herecké výkony obou dam v hlavních rolích i jistou výpověď o marnosti pomsty. Smysluplné a zábavné moderní divadlo, které potěší.

Vyrypajevovou hrou Iluze se úspěšně uvedl pražský soubor OLDstars a režisér Ondřej Kulhavý. Vyrypajev vypráví o dvou manželských párech na sklonku života, předpokládá ovšem obsazení ve středním věku – a sázka na opravdu hodně mladé herce v případě této inscenace nesporně vychází, inscenace je herecky vyrovnaná a ke cti jí slouží i promyšlené inscenační řešení, které k textu dodává řadu nenucených výtvarných metafor.

Schimmelpfen­nigův Zlatý drak je hrou, která počítá zejména s precizním zvládnutím textu. HROBESO, tentokrát v režii Štěpána Pácla, z tohoto groteskně-poetického vyprávěcího opusu vytvořilo herecky naplněnou pětihlasou inscenaci, která zná přesnou míru zdivadelnění – hlavní pozornost tak zůstává na textu, ale zároveň herci mají co hrát a diváci na co se koukat.

V úhrnu to byl potěšující ročník – a zbývá snad jen dodat, že servis v místě byl tradičně příkladný (za což patří dík všem z domácího souboru i KD Na nové), že pop-up čajovna přímo v divadle je skvělý nápad, který by se měl udržet, že voda na plovárně byla právě tak osvěžující, jak bylo třeba, a že se u ohně Janek zabil dostatečněkrát.

Díky za to vše!

Pozn. red. – podrobnosti, fotografie a vše ostatní – vizte www.divadelnipiknik.cz

Autor: Michal Zahálka