Z druhého břehu XV

Ilustrační obrázek Autor: Tomáš Volkmer

Samozřejmě, že tento „druhý břeh“ by měl být spojený s 84. Jiráskovým Hronovem 2014. Chtěl jsem také učinit pár pamětnických glos, upozornit na zkušenosti, které se potvrdily i ukázat do jakých nových souvislostí vstoupily. Jenže...


Jenže: po návratu z Hronova vypukly v naší domácnosti rozsáhlé čistky a likvidace všeho starého a nepotřebného. Malovali jsme. Došlo i na knihy a papíry. A tak se najednou přede mnou ocitnulo úhledně a sličně svázané „třicáté prvé vydání“ Mrštíkových Maryši, jež vyšlo v Divadelním nakladatelství a knihkupectví Otakara Růžičky. Hlavní překvapení však nastalo v okamžiku, kdy jsem tu knížku otevřel a pochopil jsem, že je to totiž vpravdě jakési „rodinné ochotnické stříbro“; pečlivě, vzorně a s láskou vypravená a vybavená dokumentace inscenace, jež se dočkala své premiéry 24. listopadu 1942 a připravil ji – jak napsal v kritice obávaný královéhradecký kritik profesor Karel Šír, jinak můj učitel řečtiny – „velmi pečlivě“ ochotnický soubor Tyl. Inscenace vznikla v rámci cyklu Po cestách českého divadla, který v době nacistické okupace a Protektorátu patřil k těm kulturním projevům, jimiž se manifestovala láska k české vlasti.

Dramatické sdružení Tyl vzniklo v Hradci Králové 26. září 1907, když rok před tím zbavila Jednota divadelních ochotníků Klicpera všech funkcí ve výboru a ve svém vedení herce, režiséra, ředitele Karla Paula. Důvody, proč se tak stalo, vyplynuly na světlo boží až o nějaký rok později, kdy se psalo a mluvilo o vládě jednoho muže, „úpadku starého hereckého materiálu, jenž se neuplatňoval a režisér podřizoval všechen význam a účel divadla zájmům své osoby, despoticky, bezpříkladně zacházel se členy.“ S Paulem odešlo z ochotnického souboru Klicpera dalších 17 členů a založili Dramatické sdružení Tyl. Následovala dlouhá zákopová válka, v níž nechyběly ani směšné momenty, jako byly hádky o lóži vyhrazenou v městském divadle ochotníkům a různé demonstrativní výstupy, když člen jednoho spolku komentoval představení svých konkurentů hlasitými výkřiky Chyba apod. V celém tom procesu vzniku nového ochotnického spolku nechybí malichernost, závist, snaha vyniknout nad ostatní a další podobné vlastnosti, jež se ostatně v osudech ochotnického sdružení Tyl stále vracejí a způsobují různé krize. Nechci tu popisovat historii tohoto spolku, i když v něčem je četba jeho kroniky a objevování všech souvislostí, jež provázely jeho činnost, velice zajímavá a poučná. Neboť vypovídá plasticky o vnitřním životě a usilování toho typu ochotnického divadla, které šlo toutéž cestou jako profesionální činohra. Můžeme jistě mluvit o měšťanském ochotnickém divadle, které v zásadě chtělo svým divákům poskytovat povznášející a zušlechťující divadelní zážitek jak o tom svědčí výčet uváděných titulů, ale nemohlo se vyhnout ani lehkonohé zábavě. Zajisté, že seznam názvů hraných her – tedy dramaturgický pohled – vypovídá hodně, ale divadlo je s konečnou platností to, co je předvedeno na jevišti. A to si soudit podrobně mnoha příčin netroufám. Jedno je však zřejmé: šlo o tradiční realistickou poetiku ve všem všudy a z oné snahy jít cestou profesionálního divadla pramenilo úsilí co nejlépe a nejvíce se přiblížit jeho praxi. V tom textu Maryši byly také na stroji napsané listy, z nichž jeden byl seznam rekvizit pro inscenaci prozrazující – nábytkem počínaje a starým zámkem ke dveřím s velkým klíčem konče – smysl pro reálný detail a velkou pečlivost. Totéž platí i pro druhý list, jenž nese pojmenování téměř dojemné: Komparsní scénář na hru Maryša, v němž se vskutku dočteme jako ve správném scénáři nejen o pohybu a umístění „bezejmenných“ postav, ale i různých zvucích, zpěvu a svícení. V duchu oné realistické poetiky precizní práce, jež měla zřejmě i svou přitažlivost v jevištním provedení, jak dosvědčují slova už vzpomínané kritiky profesora Šíra o „vytvoření zdařilých komparsních scén, z nichž zvláště úvodní scéna s rekruty působila svěží barvitostí a kypěla ruchem“. (Jen na okraj a do závorky: jednoho ze „šuhajů“ v tom komparsu ztělesňoval Jiří Šotola, pozdější profesionální režisér a samozřejmě především autor, jenž začínal v Kolektivu mladých, který organizačně a finančně souvisel s Tylem; provedl v muzeu několik inscenací ovlivněných modernou, ale jeho členové vypomáhali herecky i v tradičních činoherních inscenacích, jak o tom svědčí nejen „komparsista“ Jiří Šotola, ale i Josef Bek v roli Francka.)

Viděl jsem v době, kdy jsem pronikal do amatérského divadla, dost představení ochotnických spolků tohoto typu; dokonce jsem se s některými utkal ať už při hodnocení poroty nebo dokonce kdysi dávno na stránkách tohoto časopisu. Tenorem těchto utkání byl spor o to, zda amatérské divadlo má důsledně a cílevědomé napodobovat divadlo profesionální nebo se snažit o vlastní tvořivé scénování. Byla doba, kdy jsme tvrdě prosazovali amatérskou tvořivost; asi to bylo prospěšné a doba tomu byla nakloněna. Jenže už dávno jsem si čím dále tím více uvědomoval, že ne každý amatérský divadelní soubor stejně jako ne každý divadelní amatér k tomu mají dost předpokladů a že se prostě potřebují opřít o nějaké vyzkoušené a osvědčené vzory. Byť za tu cenu, že jejich kvalitní podoby nemohou dosáhnout, že jsou v něčem postiženi nedokonalostí, nemožností dosáhnout takových výsledků, jakých si ten nebo onen vzor zasluhuje. Zkrátka a dobře: většina amatérských představení obsahuje vždycky i jistou neumělost, která ovšem spolutvoří osobitost, jedinečnost, původnost a chcete-li i půvab a přitažlivost amatérského představení.

Ta neumělost je ovšem zcela zvláštního, specifického rázu. V tom exempláři Maryši, jenž celý tenhle „druhý břeh“ podnítil, je krasopisné věnování, jež napsal autor historie Dramatického sdružení Tyl z Hradce Králové, jeho dlouholetý člen, funkcionář, režisér i scénograf, herec (v Maryše hrál Lízala) a otec, jenž tu knížku věnoval své dceři, ochotnické herečce za titulní roli, již v tom věnování nazval „úhelným kamenem vyspělosti herectví v české tvorbě dramatické“. A vyjádřil i podstatu zvláštnosti, specifičnosti té neumělosti chápající umění jako „sůl života“, jež v ochotnickém hraní alespoň něčím skromně, ale přece přesahuje každodennost zase touto každodenností, jež tvoří nejvlastnější zázemí amatérského scénického projevu. Toto propojení je v divadle a divadlem optimálně uskutečnitelné, neboť přítomnost originálu člověka, jenž je ukazován ve své bytostné podstatě tělesné i duchovní je koneckonců výchozím bodem každého herectví. Takže ona neumělost je za jistých okolností přímo spolutvůrcem osobitosti amatérského divadla. Jde ovšem o to tyto okolnosti rozeznat a využít v jejich skutečné kvalitě. Neboť hovořím-li o neumělosti, nerozumím tím v žádném případě povrchnost, která se vyhýbá jakékoliv znalosti divadla. Už když jsem před lety psal knížku o práci porotce amatérského divadla, upozorňoval jsem na to, že porotcovské hodnocení není kritika. Uvedl jsem tehdy několik důvodů, proč tomu tak je. Dnes bych ovšem na prvním místě upozornil na tuto nutnost rozpoznat neumělost jako divadelní povrchnost a neumělost jako ono zvláštní propojení konstituující onu osobitost amatérského scénického projevu. Tak, jak to přesně vyjádřil autor věnování v onom exempláři Maryši z vánoc 1942, v němž vzpomenul a ocenil pozitiva jejího osobního života, aby zároveň vyzdvihl možnost sáhnout si divadlem i na jiné hodnoty.

„Je-li umění solí života, pak solíš skromně sice, ale dobře“, končí své věnování táta-režisér. A tím také formuloval jednu ze základních rozhodujících jistot divadelního amatérství.

Autor: Jan Císař