Z druhého břehu XVI

Ilustrační obrázek Autor: Tomáš Volkmer

Vlastně by tento „druhý břeh“ mohl mít titul dost rozšířený: „Z druhého břehu aneb Pár poznámek o některých problémech profesionálního divadla na základě zprávy o některých inscenacích/představeních plzeňského festivalu“. Vím, že se téma i celkové zaměření vymyká z obvyklého rámce této „druhobřehové“ rubriky, ale prosím čtenáře, aby text četl jako takové trochu nesouvislé poznámky, které snad mohou jednotlivě i v celku přinést nějaké podněty k zamyšlení o divadle obecně – tedy i o divadle amatérském.


Zatímco v amatérském divadle je podzim časem relativního klidu, v divadle profesionálním je to doba rušná. Dokonce už zářijové babí léto přináší poslední dobou ostrý start do nové sezóny v podobě plzeňského mezinárodního festivalu DIVADLO. Jezdím do Plzně rád. Jednak tu vidím výběr našich špičkových inscenací, které jsem během uplynulé sezóny nestihl vidět, jednak si tu srovnávám a porovnávám názory na nejrůznější trendy a tendence současného divadla. Zajisté – my, kteří jsme zvyklí na semináře rozebírající na amatérských přehlídkách podrobně každou inscenaci, v Plzni něco podobného postrádáme. Kdysi – když jsem na Plzeň začal jezdit – se nějaké takové pokusy konaly, ale vlastně zašly na úbytě; prostě tiše a nenápadně přestaly, neboť jejich průběh pokaždé dokazoval, že není vůle hovořit. To ovšem nemění nic na tom, že v kuloárech diskuse probíhají a hlavně: už sám výběr, který činí dramaturgická komise festivalu, o mnohém svědčí.

Letos něco z některých konfrontací subjektivních stanovisek proniklo na stránky 16. čísla Divadelních novin, které vyšlo 30. září 2014. V jisté sofistikované rovině to bylo zřejmé už v „kritickém žebříčku“ festivalu, kde v podobě přidělovaných „hvězdiček“ 18 účastníků festivalu vyslovovalo svůj postoj k inscenacím hlavního programu. Píšu-li o sofistikované rovině, znamená to, že při podrobném srovnávání udělených „hvězdiček“, vystoupí do popředí občas markantní rozdíly, které svědčí o zásadně odlišných stanoviscích. V některých recenzích, jež na jednotlivá festivalová představení Divadelní noviny otiskly, se tato rozdílnost projevila zcela otevřeně. Přiznám se, že mě dost mrzí, že Divadelní noviny neotiskly alespoň pár řádek o plzeňském představení Ruské zavařeniny ostravské Komorní scény Aréna. Psalo se o téhle inscenaci hodně – a obdivně; dostalo se jí dokonce prvního místa v anketě DN o nejlepší inscenaci roku. Žádnou takovou velkou kvalitu v žádném směru jsem v této inscenaci – nebo přesněji v plzeňském představení – nenašel. V kritickém duchu o ní podobně ve svém shrnujícím článku o letošním plzeňském DIVADLE píše pouze Milan Uhde. A především „hvězdičky“ kritického žebříčku signalizují rozpačité přijetí, které nesvědčí o spontánním nadšeném ohlasu. Možná, že tu zapůsobil současný politický problém našich současných vztahů k Putinovu Rusku, jenž hodnocení politicko-ideové nadřadil hodnocení esteticko-divadelnímu. Což je jistě nezanedbatelné téma současného divadla, neboť politické pohledy a politická stanoviska se stávají stále hojnějšími.

I pražská Vosto5 vyrazila v Plzni tímto směrem svou Dechovkou, jíž vdechli scénický život pánové Jiří Havelka a K. F. Tománek. Scénický tvar, který předvádí, má řadu předností. Jeho tématem je ožehavá a dnes hojně traktovaná otázka poválečného „odsunu“ sudetských Němců a současného postoje k němu, námětem dobronínský případ, kdy byla skupina německých obyvatel povražděna lopatami a krumpáči. Ve třech dílech, v nichž scénování spojuje tradiční inscenaci s rozehráním situací v sále mezi diváka – Martin Macháček to ve svém článku v DN nazývá site-specific evokací – se předvádí víc než jenom aktuální politicko-společenský problém. Ten scénický tvar jde hlouběji; ptá se, co dělají dějiny s lidmi a jaké dějiny si lidé tvoří. Nikdo tu není souzen a odsouzen, ale společensko-politická naléhavost se svou názornou divadelností ozývá jasně a důrazně, ponechávajíc dost místa i pro zábavnost. Měl jsem už před delší dobou příležitost napsat, že vrcholným politickým divadlem jsou pro mne královské historické hry Shakespearovy. Jsou nepokrytě ve službách Tudorovců, v jejich zájmu a pro jejich potřeby občas dějiny falšují; např. ze slušného krále Richarda III. udělá Shakespearova hra téměř zrůdu. A přece i tak, přes toto zaměření, jsou to hlavně hry o mechanismu dějin, jak je kdysi charakterizoval Jerzy Kott; v podobném duchu je koneckonců předvádí i Dechovka. Shakespearův příběh Richarda III. je mimo jiné také příběhem o moci, která trvale zkouší hranice politické probability. Myslím, že každá dobrá hra má toto širší a hlubší zázemí, tento ponor do podstatných souvislostí.

Platí to i o Gogolově Revizoru. Je nepochybně satirou na úplatné úřednictvo, ale je i svědectvím o celkové sešlosti společenského organismu způsobené dlouhotrvajícím procesem tupé a špatné vlády. Nikoliv náhodou slavná Mejercholdova inscenace Revizora byla velkolepým obrazem ruského osudu s výraznými rysy tragičnosti. Inscenace této hry budapešťského divadla Vigszinhás prostředky scénování a podobou scénického tvaru, jenž si pro své účely totálně podrobil Gogolův text, zahrála v Plzni drsnou a razantní frašku převlečenou do dnešních kostýmů a dnešního prostředí; po této velikosti Gogolova textu nezbylo ani stopy. Zůstala jen krajně vypjatá blbost úředníků svou přímočarostí sdělující jasně čitelné politikum celého představení. Autor poznámek a komentářů Z druhého břehu nemůže nebýt staromilec věřící na dávné, možná dnes už neplatné nebo přinejmenším odcházející hodnoty. A tak věří i na to, že umění má otevírat nové pohledy na známou skutečnost nebo svému recipientovi nabízet skutečnost zcela novou, kterou nezná. O korupčních úřednících, kteří „zaplaťbůh berou“, jak se říká v Revizorovi, toho víme možná víc než dost a neskrývám, že bych si přál hledání a nalézání alespoň trochu jiných aspektů než ono opakování a stupňování obludnosti svou všežravostí absolutně zbídačelé vládnoucí vrstvy; tedy to notoricky známé současné politikum.

Abych však všechno nesvaloval jen na tu budapešťskou inscenaci. Je to projev celkového, dnes velmi výrazného a silného trendu, jenž spočívá v tom, že inscenace si prostředky a materiály non-literárními, nonverbálními, buduje nad textem a někdy proti textu svůj svět, jenž je plně v rukou režiséra, a příběh textu je jím zasut nebo skoro mizí. Z jistého hlediska se pojem inscenace, který původně označoval scénický tvar, jehož cílem bylo „uvést literární předlohu, text na scénu“, zcela mění. Inscenace se stává zcela samostatným fiktivním světem, jehož je literární předloha pouze více či méně zanedbatelnou součástí, někdy jen inspirativní a v rámci představení – to jest v rámci komunikace s divákem – je prakticky méně podstatným, ne-li nepodstatným činitelem. Jde o proměny opravdu zásadní, které je třeba reflektovat. Amatérské divadlo je už také zná, snad ještě ne v takové síle. Ale měli bychom počítat s tím, že tahle „palimpsestová“ metoda, v níž inscenace zastiňuje a nahrazuje text, se dříve nebo později začne velmi ještě důrazněji i kvantitativně prosazovat.

Autor: Jan Císař