Z druhého břehu XVII

Ilustrační obrázek Autor: Tomáš Volkmer

Na rakovnické Popelce mně vedoucí redaktor tohoto časopisu řekl, že vzhledem k 25. výročí listopadu 1989 uvažuje o tom, že by se toto téma mohlo objevit i v novém připravovaném čísle AS. Tím decentně naznačil, že by i Druhý břeh měl být věnován jakémusi ohlédnutí za minulostí. Chápu tento záměr a dokonce si myslím, že by mohl být prospěšný. Vždyť to čtvrtstoletí je už dost dlouhá doba, která by si zasloužila shrnutí.


Jenže jak? To jak obsahuje totiž mnoho otázek. Začíná skutečností, jež současné amatérské divadlo charakterizuje nejvýznačněji: jeho, velkou stratifikací a diferenciací, to jest rozvrstvením a rozrůzněním. Používám záměrně tato dvě slova, byť to vypadá, že se překrývají. Pro mne ovšem každý z těchto pojmů označuje odlišnou stránku možného pohledu na amatérské divadlo. Stratifikace se dotýká především smyslu a funkce divadla ve společnosti, tedy sociologických zdrojů a příčin, proč lidé dělají amatérské divadlo. Zatímco diferenciace směřuje spíše ke zkoumání toho, o čem chce amatérské divadlu vypovídat a jakým způsobem to chce činit; tedy k poetice scénického tvaru a jeho tematické rovině. V celku jde o komunikační strategii a taktiku, kterou se scénický tvar snaží přiblížit divákům v poloze zajímavého a přitažlivého představení. Bylo by zajisté bláhové oba pohledy – stratifikační a diferenciační – zcela od sebe oddělovat. Vždyť už v samotném počátku každé divadelní činnosti se neoddělitelně a ústrojně spojují v rovině motivační: proč se spojili lidé, kteří chtějí udělat takové a takové představení. Ovšem jakýkoliv hlubší a přesnější průzkum, třeba historický, vyžaduje při nutném vědomí spojitosti stratifikace a diferenciace, přece jen jejich oddělení.

V současnosti převažuje hledisko diferenciace. Aspekt stratifikace jako možné kritérium, které by hledalo a zkoumalo sociologické kořeny bytí a smyslu divadla je prakticky opomíjen. Ač právě amatérské divadlo by si jej více než zasloužilo, neboť svou podstatou je především projevem snahy uchopit a osvojit si tou divadelní aktivitou nějak, alespoň trochu jinak skutečnost. V čísle 4. ročníku 2014 AS v úvodním článku s názvem Autorské divadlo je nahé píše jeho autorka o tom, že ji baví autentické divadlo. To jest takové, jímž „protagonisté sdělují ne myšlenky někoho v pozadí, režiséra či autora, ale své vlastní, sdělují něco, co se jich bytostně týká.“ Ten pojem autentický se dnes hojně používá; i autorka citovaného článku však přiznává, že s ním má potíže, že „se točí v definičním kruhu“. Dovolím se k ní připojit.

Všichni jistě chápeme význam pojmu autentický: je to pro nás cosi pravého, skutečného, nefalšovaného, vyjadřujícího realitu nedeformovanou různými vlivy. Tomuto označení dnes odpovídá asi nejvíce „specifické divadlo výpovědi“, v němž herci přímo a nezprostředkovaně hovoří s diváky o sobě. V současnosti je to stále oblíbenější model divadla, jímž lidé vypovídají o svých existenciálních problémech, neboť na konec se někde pod různými menšími či většími tématy některé z velkých námětů lidské existence jako je smrt, svoboda, izolace a smysl života. Velké divadlo vždycky mířilo k této problematice. Dobrá dramatická situace jako základ kvalitního dramatu je vždycky modelem jednání, které má, chce, musí vyřešit jednáním některý z těchto problémů lidského bytí. Když jsem vstupoval před více než čtyřiceti lety do amatérského divadla jako porotce i lektor různých typů vzdělávaní, bylo jediným a hlavním cílem mého usilování orientovat soubory v takovém čtení literárních předloh pro divadlo. Ostatně: i nadále je větší část činoherních amatérských souborů zaměřena na interpretaci textů psaných pro divadlo a jejich cílem je zaujmout kvalitní scénickou interpretací této literatury diváky. Což samozřejmě může mít různé podoby, zvláště v přítomnosti, kdy se v tomto směru maximálně prosazuje ona diferenciace. A je nejvlastnějším a nejdůležitějším úkolem každého uvažování nad amatérským představením dobrat se jak porozumění scénickému tvaru (tam, kde jde o interpretaci divadelní hry, můžeme říci inscenaci) tak i představení jako projevu určitého sociologicky zaměřeného směřování a zakotvení. Což nelze v žádném případě podcenit a vynechat.

Nehodlám psát o metodologii historiografie amatérského divadla, mířím jinam – k dějinám rozprav, diskusí, hodnocení, seminářů o amatérských představeních, které jsou po dlouhá léta součástí především soutěží a staly se tak i podstatnou součástí dějin českého amatérského divadla. Byla to hlavní sféra, v níž jsem se v amatérském divadle pohyboval a která mne také nejvíce metodicky i metodologicky zajímala. A neskrývám, že to často byla – a ještě občas je – oblast, jež trpí stále stejnými problémy. Neboť je to práce nejen nevděčná, protože musíte nejednou říkat lidem nepříjemné věci, ale také velice složitá. Už jenom vyvažování těch dvou aspektů, o nichž byla na počátku této úvahy řeč, je zatraceně obtížné a nemusí se vždycky podařit. Mohl bych z tohoto úhlu pohledu psát dějiny amatérského divadla zhruba od sedmdesátých let minulého století. Po jedné události, kdy na počátku devadesátých let jedna z členek hodnoceného souboru nás porotce obvinila z toho, že naše kritika ji připomíná jakýsi ideologický diktát z doby předlistopadových, jsem čekal, jestli nepřijde čas, kdy se soubory čím dále tím více budou dožadovat úplně jiného diskursu o svých představeních a jestli na konec naprosto neodmítnou poroty. V tehdejším kontextu, kdy se z různých stran uvažovalo o samosprávnosti amatérského divadla, by to bylo zcela přirozené.

Nestalo se tak; dokonce režisérka jedné inscenace, jež byla na letošní rakovnické Popelce, prohlásila, že na přehlídky jezdí její soubor proto, že je to pro ně poučení, když se „chytré hlavy se zabývají tím, co my kutíme“ a že ta „debata je pro ně největší odměnou, když se námi někdo celou hodinu zabývá“. Byl bych asi příliš naivní optimista, kdybych si myslel, že to platí o všech souborech. Ale vůbec se nedivím, že to zaznělo zrovna na Popelce. Nejsem odborník na ten druh, jemuž je rakovnická celostátní přehlídka amatérského divadla pro děti a mládež věnována. Dokonce jsem se mu, jak to jen šlo, snažil vyhnout. Neboť v počátcích mé porotcovské činnosti jsem se dost setkával na nejnižších stupních soutěží s inscenacemi především pohádek. A měl jsem velké problémy s tím, jak řadě souborů vyložit, že i pro děti se dá a má hrát slušné divadlo. Abych zjistil, jak na tom tato oblast skutečně je, zavázal jsem se k tomu, že povedu na celostátní přehlídce, jež se tehdy konala ve Stráži pod Ralskem, dramaturgický seminář a samozřejmě jsem chodil na všechna představení. Setkal jsem se na této nejvyšší úrovni s některými úkazy, které mně připadaly jako divadelní skanzen a došel jsem k přesvědčení, že divadlo pro děti je beznadějné dno amatérského divadla, jemuž není pomoci. Po dlouhé době po tomto zážitku jsem se z různých důvodu ocitl na rakovnické Popelce a zjistil jsem, že mu pomoci je; že alespoň na té nejvyšší úrovni došlo za tuto dobu k proměně k lepšímu. Což jistě neznamená, že se tato proměna projevuje všude, ale kdyby se v nejširší základně více nehrála dobrá nebo alespoň přijatelná představení, pak by na té celostátní přehlídce prostě ten posun nemohl nastat. A navíc: zařazení tzv. inspirativních představení, která většinou bývají profesionální, vznikla možnost srovnávání divadelní produkce pro děti a tak k rozšíření přemýšlení a debatování.

Mimo to: v Rakovníku se ustavil postupně a stabilizoval pozoruhodný lektorský kolektiv. Pánové Luděk Horký, Jaromír Hruška, Jan Šotkovský a dáma Kateřina Baranowská spolu s Milanem Schejbalem, jenž jim brilantně předsedá, jsou schopni vytvořit přátelskou, příjemnou atmosféru, v níž s osobní znalostí souborů i mnoha dalších přítomných na semináři dovedou elegantně, s osobním zaujetím a často i s humorem říci vše o scénickém tvaru a nesmlčet nic z nedostatků. Samozřejmě by to nešlo, kdyby se celé prostředí rakovnické Popelky neneslo v přátelském tónu, kdyby členové místního souboru Tyl i pracovníci rakovnického kulturního centra v čele s neúnavnou a laskavou Alenkou Mutínskou nevytvářeli zázemí, jež je tak příznivé této atmosféře. A je tu ještě něco, co pro mne v Rakovníku utváří onen komplexní pohled na divadlo: dětské poroty. Ten okamžitý ohlas u diváků, kterým je představení určeno, je doslova fenomén, jenž dovoluje spojit jak stratifikační tak diferenční hledisko na bázi empirických faktů sice drobného, ale přece jen v podstatě sociologického průzkumu; nebo alespoň jeho náznaku. Tato proměna, o níž píši, je ovšem výsledkem cílené dlouhodobé práce, na níž se podílela řada lidí, kteří kultivovali svou mravenčí pílí tento úhor.

Takže stručně na závěr: rakovnická celostátní přehlídka divadla pro děti a mládež pro mne v současnosti z hlediska seminářů o představeních v toku doby – v roce 2014 to byla XXXIII. přehlídka tohoto druhu divadla – nejvíce splňuje typ diskusí, jež zachycují oba aspekty formující činnost amatérských divadelních souborů. A snad je i výrazem jistých pozitivních rysů našeho amatérského divadla v uplynulých pětadvaceti letech. Pro mne alespoň ano.

Autor: Jan Císař