Zápisky z FEMADu 2

Femad 2018 Autor: archiv přehlídky

Pátek nás v Poděbradech přivítal mírně zamračenou oblohou, z níž sem tam na chvíli vykouklo sluníčko. Svetr a zimní bunda se hodí. A tak snídaně, dobrá ranní káva ve zdejší útulné kavárně, a pak hurá do toho. Čekají nás tři resp. čtyři představení a proud diskusí v klubu a v kruhu.


Začínáme v 11 hodin. O představení, které uvidíme, vím jen to, že se jedná o autorskou hru, a to je vždycky sympatické. Když přicházíme do sálu, na jevišti už stojí ve štronzu čtyři mladé ženy. Poté, co se odbude vokální znělka s vyjmenováním všech sponzorů, a předáním daru souboru patronem představení (jsou to různé místní firmy, proto každý dostane zcela jiné dárky), začíná představení. Jak se v následné diskusi v kruhu ukáže, tentokrát humorný úvod nepříjemně vstoupil do úvodu představení, ale bez ohledu na tento handicap jsou diváci velmi zasaženi. V stylizovaném doku-dramatu pod názvem (Ne) chtěná útěcha se představuje téma „utěšitelských táborů“, v nichž stovky mladičkých dívek z Číny a Koreje sloužily po celou válku japonským vojákům jako sexuální otrokyně. Tato temná stránka války vešla ve známost teprve nedávno, když se pár někdejších utěšitelek odhodlalo promluvit. Téma velmi kontroverzní a neobyčejně zajímavé, navíc autorkou a zároveň režisérkou Kateřinou Volánkovou a souborem DS Diverzanti Brno zpracováno velmi působivě a s doslova profesionálním drajvem. Je to typ inscenace, která nabízí pozoruhodně zpracované citlivé ženské téma v jakémsi retropohledu, kdy jedna z protagonistek (Kateřina Vaněčková) je vypravěčkou a sjednocujícím prvkem různých osudů žen, zatímco další tři – Karolína Baňková, Magdaléna Vyskočilová a Michaela Dovjaková – přímo před zraky diváků ztvárňují konkrétní osudy tehdy 13–14 letých dívek, ať už je to dramatický útěk z tábora v úkrytu ve špinavém prádle (působivý obraz, kdy se herečka skrývá vměstnaná do malé krabice), či problém s otěhotněním. Přes drsnost tématu je vizuální stránka inscenace vytvořena velmi esteticky a emocionálně působivě, scény znásilňování jsou znázorněny prostřednictvím originální choreografie na pomezí fyzického divadla a tance. Na závěr jsme konfrontováni s dokumentárními záběry zestárlých skutečných hrdinek. Hra i inscenace jsou natolik kvalitní, že se lze jen podivovat, jak je možné, že se nedostala na žádnou národní přehlídku. O zajímavosti tohoto počinu svědčily i diskuse, v nichž vlastně nikdo neměl přílišnou potřebu hodnotit jednotlivé prvky inscenace, ale velmi zaujatě se hovořilo o tématu samotném. Tedy jeden z aspektů, který dosvědčuje, že se téma i provedení diváků osobně silně dotklo.

Druhé představení francouzské hry dua Pierre Palmade a Christophe Duthuron pod názvem Na útěku, inscenační dílko tří žen z DS Kroměříž, je bezpochyby sympatickým diváckých titulem, který se většinou nazývá „hereckým koncertem“. Tedy hra pro dvě ženy „na cestě“, které se rozhodly radikálně změnit svůj život. Problémy, které souvisejí se scénickou realizací, vyplývají z textu samotného. Je to víceméně zřetězení situací, které v podstatě negradují, a hrdinky se nijak nevyvíjejí. Děj plyne celkem logicky, ale bez větších vzruchů, působí tedy poněkud ploše. V inscenaci se scéna složená z několika bedniček jen lehce proměňuje, aby se děj mohl odehrávat na různých místech jako na zastávce autobusu, na hřbitově, či v domě, kam se dámy vloupaly apod. Děj tedy plyne dosti předvídatelně (aje vlastně jakousi kopií starší hry se stejným obsahem Premiéra mládí), a byl poeticky přirovnáván k pokojně plynoucí řece s občasnými vlnkami. Na diskusi mi tentokrát byla přidělena role „bílého“, tedy kladného (ne)kritika, který má za úkol pouze chválit. No, nikomu pobyt ani bílém ani černém křesle nezávidím, ale určitě je dobré si to vyzkoušet…

Po večeři se stávám na nádvoří náhodným svědkem podivné podívané. Odehrává se tu jakýsi zátah, skupina policajtů zde vyšetřuje a rekonstruuje pád nebohé oběti z vysokého ochozu. Jako figuranti jsou vybráni členové vítaného souboru. Policejní akce graduje, ale je zakrátko utnuta ředitelem festivalu Jakubem Charvátem, který objasňuje, že se jedná o terapeutický experiment chovanců bohnické psychiatrické léčebny, jednoho z patronů festivalu. Samozřejmě, mystifikace. Obdivuju, že při mnoha organizačních problémech, které musí členové spolku Jiří řešit, jsou ještě schopni přidávat další a další překvapivé bonusy pro účastníky festivalu.

A jdeme na třetí představení. Čeká nás další herecký koncertík, dobře známá hra Alda Nicolaje Tři na lavičce, přiměřeně dojemný a chvílemi i vtipný příběh třech důchodců, kteří se scházejí u lavičky v parku. Trojice seniorských představitelů, dva pánové a jedna dáma, se dokázala docela odvázat, situace mají svou autenticitu a na konci jsou herci odměněni velkým upřímným potleskem. Já jsem měla představení navíc zpestřené zaujatými komentáři dvou důchodkyň, které se s některými situacemi (např. řešení toho, jak se o své seniory starají jejich potomci, připravovaný odchod do domova důchodců i snaha vyvzdorovat tváří v tvář stáří ještě pár chvil iluze o vlastních možnostech) zjevně ztotožnily a doslova si je prožívaly s herci.

Po představení, na rozdíl od věčně energického Jiřího Fréhara, který se rozhodl počkat na půlnoční inspirativní představení loutkového souboru ToyMachine, odpadám, a ráda přijímám nabídku na odvoz do mého zdejšího azylu uprostřed zeleného golfového ráje… Zde se vrhám k počítači, abych ty dnešní zážitky sepsala, než je přehluší zítřejší nálož dalších tří představení.

P.S. Vedle hradeckého Václava Bartoše jsem dnes poznala dalšího člena novinářské poroty Marka Doušu z Reflexu. Tak jsem zvědavá, zda se nám při udělování novinářské ceny podaří shodnout.

Autor: Jana Soprová