Zemřel profesor Jan Císař

Ministr kultury Pavel Dostál předává cenu Janu Císařovi na JH 2004 Autor: Ivo Mičkal

Český amatérský i profesionální divadelní svět dnes ve středu 14. dubna 2021 s lítostí přijal smutnou zprávu: zemřel pan profesor Jan Císař. Učil valnou většinu profesionálních i amatérských divadelníků, inspiroval, měl ten nejširší přehled o tom, co se v českém divadle děje... V tuhle chvíli chybí slova.... Bude nám moc chybět...


Profesor Jan Císař, přední český divadelní teoretik a historik.

Pokud bychom chtěli pro osobnost prof. Jana Císaře hledat příměr, který by charakterizoval její význam pro české divadlo, na výběr bychom mnoho neměli. Patří totiž – na příklad vedle prof. Jaroslava Vostrého – k absolutní špičce tohoto oboru. Sám byl studentem legendárního dramaturga Národního divadla prof. Františka Gőtze, jehož s úctou ve svých vzpomínkách nazývá „dramaturgissimem" a od něhož získal mj. i komplexnost a preciznost svého divadelního názoru. Jan Císař po desetiletí vytváří moderní a nejen kritickou podobu divadelního myšlení. Jeho teoretické a divadelně-kritické publikace či eseje reflektují cesty a proměny tohoto oboru.

Jan Císař byl přední český divadelní pedagog, historik, teoretik, kritik a publicista. Narodil se na královéhradeckém Pražském předměstí do rodiny právníka. Klasické gymnázium studoval v Hradci Králové na Rašínově, dnešním Tylově gymnáziu. Divadlo ho zajímalo už za studentských let, kdy byl spolu se svými vrstevníky a spolužáky (mezi něž patřili např. i budoucí herci Ivan Palec či Luděk Munzar) členem studentského divadelního souboru Mladá scéna. Spolupracoval i s legendární královéhradeckou Lidovou operou, psal dokonce kritiky na inscenace tehdejšího Krajského oblastního divadla v Hradci Králové.

Absolvoval studium divadelní vědy na pražské DAMU (1955), tehdy spolu s dalšími, dnes významnými divadelními teoretiky a kritiky, kromě zmíněného prof. Vostrého např. s Leošem Suchařípou, Zdeňkem Hořínkem a dalšími. Jeho souputníkem v kritickém a teoretickém myšlení i přítelem a spolupracovníkem byl mimořádný český semiolog Ivo Osolsobě. Na DAMU poté působil jako vědecký aspirant a od roku 1965 jako odborný asistent. Koncem padesátých let a v průběhu let šedesátých, tedy v době politického „tání“, jak i sám ve svých vzpomínkách připomíná tento známý Erenburgův výrok, se pohyboval uprostřed nadějného kulturního kvasu, který v českém divadle prosazovali např. Alfréd Radok či Otomar Krejča. Ostatně, režijními postupy Alfréda Radoka byl doslova uhranut už jako student gymnázia. V Praze tenkrát viděl jeho inscenaci Lehárovy operety Veselá vdova, která ho oslnila – a v jeho duši vyvolala „těžký šok“. Sám vzpomíná, že to byl „Neuvěřitelný zážitek, něco úžasného! Fascinace na jedné straně zdrcující, na druhé oslňující – zdrcující proto, že jsem si neuměl představit, že takové divadlo může vůbec existovat."

Fascinace divadlem, i díky dalším iniciačním zážitkům, mezi něž snad patřilo i lidové loutkové divadlo v časech jeho útlého dětství, ho provázela v nejrůznějších podobách po celý život. Jan Císař pak byl i u toho, když se v šedesátých letech minulého století o Čechách tvrdilo, že tu sídlí divadelní bůh. Byl u procesu, který samozřejmě nastartoval Radok, tedy v době, kdy v Evropě docházelo k další reformě klasické činohry, jež i u nás nacházela svou podobu – ať to byla Krejčova éra v Národním divadle a pak i v Divadle Za branou, či nová divadelní zjevení v podobě Semaforu a především Činoherního klubu.

V té době se stal, kromě svého kritického působení a spolupráce s tvůrci, i významným pedagogem DAMU. V roce 1966 se habilitoval prací Divadla, která našla svou dobu. V letech 1970–1972 pak byl děkanem a v roce 1985 byl jmenován profesorem DAMU. Vedl Katedru činoherní režie a dramaturgie a později založil Katedru teorie a kritiky, na této škole působí dodnes. Od roku 1960 byl i dramaturgem Vesnického divadla a od začátku šedesátých let se podílel na slavné éře časopisu Divadlo, byl šéfredaktorem Divadelních novin, které rozšířil na Divadelní a filmové noviny. Kromě odborných teatrologických publikací vydal i řadu vysokoškolských skript a uveřejnil stovky studií, kritik a článků v denním i odborném tisku (v bulletinu Disk, Svět a divadlo, Divadelních novinách, v Amatérské scéně a bulletinu Divadelní Hromada), publikoval i v dalších odborných periodikách a denním tisku, dodnes např. v Lidových novinách a Divadelních novinách. Mezi jeho stěžejní teoretické práce patří publikace Život jevišti (1959), Formování české realistické kritiky (1962), Divadla, která našla svou dobu (1966), Základy dramaturgie (1980, 1986, 1999), Teorie herectví loutkového divadla (1985), Proměny divadelního jazyka (1986), Vývoj divadelního jazyka (1990), Světoví dramatici (1997), Člověk v situaci (2000, 2016), Základy dramaturgie II. (2002), Přehled dějin českého divadla I. a II. (2004), Česká divadelní tradice: mýtus, nebo živá skutečnost? (2011). V sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století působil vedle své pedagogické práce také jako umělecký šéf Divadla Jaroslava Průchy na Kladně (1970), ředitel Krajského divadla v Kolíně (1971–1972) a dramaturg Národního divadla (1981–1985).

Snímek z rozborového semináře KP Červený Kostelec 2016. Vpředu zleva členové odborné poroty Jaromír Vosecký, Jakub Korčák, prof. Jan Císař a Michal Zahálka.

Snímek z rozborového semináře KP Červený Kostelec 2016. Vpředu zleva členové odborné poroty Jaromír Vosecký, Jakub Korčák, prof. Jan Císař a Michal Zahálka.

Tuto část životní Císařovy odborné dráhy charakterizuje prof. Jaroslav Vostrý takto: „Snad i doba a dobová dramaturgická zkušenost měly ovšem vliv na Císařovo pojetí dramatu jako ,literárního díla pro divadlo´, tedy pojetí související s dramaturgickým výběrem předloh, jaký se tehdy musel zdůvodňovat před nadřízenými orgány a současně měl poskytnout divákům nějaké sdělení, které by je opravdu zajímalo. Přitom si Jan Císař vždycky jaksi už instinktivně uvědomoval, že a proč může divadlo publiku poskytovat potěšení, aniž by hlásalo nějaké ideje, natož úředně vyžadované. Vyjádřeno teoretickým jazykem: že v divadle může jít ,jen´ o sdílení nějakého obsahu, jímž divadlo přispívá duševnímu či dokonce duchovnímu obohacení diváků právě proto, že se už ze své ,mimické´ podstaty (,mimické´ od mimu a mimování) vymyká každé ideologii. Proto by tedy vždycky mělo být místem tvůrčí svobody: jak co do volby konkrétních titulů, tak co do tvůrčího zacházení se zvoleným textem. Právě v době účinkování Jana Císaře jako praktického divadelního dramaturga se ovšem nejenom divadlu svobody zoufale nedostávalo. (Vostrý, Jaroslav. Fenomén Císař. In Janu Císařovi ad honorem, NAMU Praha, 2012, s. 11–12.)

Jeho pedagogické a kritické působení po roce 1968 samozřejmě neuniklo „pozornosti" normalizátorů. Pedagogem sic zůstal, ale jeho publikační činnost byla ohrožena, proto spolu s podobně postiženými našel východisko v práci pro amatérské divadlo. Od počátku 70. let se Jan Císař amatérskému divadlu, které v něm získalo vůdčí osobnost svého moderního rozvoje, soustavně věnuje. Je jediným českým teatrologem, který se amatérským divadlem zabýval po desetiletí komplexně a soustavně. Významně tak přispěl k modernímu vnímání tohoto společenského fenoménu, který cílevědomě reflektoval i ve svých teoretických statích. Od roku 1975 se mj. intenzivně zabýval východočeským amatérským divadlem, spolu se svou ženou Mirkou tu vytvářel koncepce vzdělávacích programů, které vyústily v řadu významných uměleckých počinů, uskutečněných divadelníky tohoto regionu – v sedmdesátých letech minulého století vedl Východočeskou lidovou konzervatoř v Hradci Králové jako novodobou koncepci vzdělávání amatérských divadelníků, napsal pro ni i několik teoretických publikací, mj. Nástin metodiky amatérského herectví (1982), Základy činoherní režie (spolu s prof. Františkem Štěpánkem, 1985), Práce porotce amatérského divadla (1984) či Základní tendence současného amatérského loutkového divadla (1985). Byl také vedoucím lektorem Hereckého studia Impulsu Hradec Králové. V roce 2006 vydalo Volné sdružení východočeských divadelníků i sbírku jeho výkladů divadelních pojmů, Divadelní jarmárku Jana Císaře, „generálního inspektora českého amatérského divadla“. Svůj vstup do prostředí amatérského divadla (a loutkového zvláště) Císař brzo zúročil. Kromě svého působení v porotách soutěží a v poradních sborech pro amatérské divadlo napsal řadu studií a kritik do Amatérské scény.

Psal rovněž do Československého loutkáře, neboť se jeho zájem z amatérského činoherního divadla rozšířil i na divadlo loutkové. Jak zmiňoval divadelní teoretik, pedagog a režisér Karel Makonj: „Vím jen, že Jan Císař přišel do loutkového divadelnictví ve velmi příhodnou a teatrologicky zajímavou dobu, totiž právě tehdy, kdy se konstituovalo a umělecky zajímavě rozvíjelo loutkové divadlo právě jako divadlo loutky a herce. Zde skutečně se nabízela nepřeberná možnost otázek a odpovědí na nové problémy a nové jevištní vztahy. Myslím, že to muselo být zajímavé i pro kritika a teoretika císařovského ražení. Tím spíše, že právě v těchto dobách samo loutkové divadlo potřebovalo nové teoretické reflexe jako sůl, aby si dokázalo uvědomit a srovnat v hlavě, kam se vlastně vydalo a proč.“ (Makonj, Karel. Císařský antiřez. In Janu Císařovi ad honorem, NAMU Praha 2012, s. 25.). Jan Císař také napsal skripta s názvem Teorie herectví loutkového divadla, která byla pro loutkáře skutečným objevem (SNP, 1985) – v publikaci 50. Loutkářských Chrudimí charakterizuje Císařovu osobnost Luděk Richter: „ …Svým rozšiřujícím pohledem, zasazujícím loutkářství do celkového kontextu českého divadla, jej pomohl emancipovat, zbavit vnitřních komplexů a prozíravým odhalováním jeho vývojových tendencí také zbořit nejednu předpojatost a vymanit ho z minulosti. Čímž se zasloužil o jeho moderní podobu.“

Řadu desetiletí byl Jan Císař lektorem hereckých či režijních kurzů a vzdělávacích cyklů na celostátní úrovni, působil jako člen a předseda porot vrcholných amatérských národních přehlídek – od sedmdesátých let min. století pozitivně ovlivňoval úroveň Jiráskových Hronovů, kde působil jako vedoucí lektor tzv. diskusních klubů či seminářů (také s prof. Vladem Štefkem). Bývala to mimořádná setkání, kdy se prof. Císař face tu face s tvůrci a diváky zabýval nejen kritikou, ale i obecnější problematikou divadla. Stal se vůdčím duchem, formujícím celé generace amatérských divadelníků. Kultivoval je svou činností pedagogickou, kritickou i lektorskou – kromě Jiráskových Hronovů samozřejmě i na Šrámkově Písku či na Loutkářské Chrudimi, a také na nejrůznějších krajských přehlídkách, např. V Červeném Kostelci, Hradci Králové i jinde. V letech 1991–1999 a 2004–2007 byl předsedou odborné rady ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo a rovněž předsedou redakční rady Amatérské scény. Byl také vedoucím autorského kolektivu publikace Cesty amatérského divadla (1998), autorem kapitoly Činoherní a alternativní divadlo 1970–1989.

Svůj vztah k amatérskému divadlu sám jan Císař vyjádřil takto: „Obecně se ví a uznává, že české amatérské divadlo získalo v 70. a 80. letech minulého století postavení, které mělo před tím jen jednou – ve třetím a čtvrtém desetiletí 19. století, kdy se podílelo na národní agitaci. To postavení ve 20. století mu nabídla a podmínky pro ně připravila svou nenormálností tzv. ,normalizace´, jež byla hlavní příčinou tohoto stavu a vývoje. Odtud se potom odvíjely různé projevy, díky nimž nabývaly váhy ty podoby amatérského divadla, které mu budovaly jeho významné postavení. Chápat a hodnotit lze tyto projevy všelijak. Jan Vedral (v publikaci Divadla svítíci do tmy II. Praha, 2007, s. 13) např. míní, že ,hnutí´ v amatérském divadle […] sehrálo roli alternativy sociálně integrující, vzdělávací a až v třetí řadě umělecké.“ (Císař, Jan. Mimo institucionali­zované území. Disk č. 38, 2011, s. 6.)

Snímek z rozborového semináře. Zleva Karel Šefrna, Jan Císař a Alena Zemančíková.

Snímek z rozborového semináře. Zleva Karel Šefrna, Jan Císař a Alena Zemančíková.

Číst teoretické stati Jana Císaře není činnost úplně nejsnadnější – čtení jeho precizně rozvíjených úvah o problému, který je nastolen, vyžaduje trpělivost a velkou pozornost. Neb každé Císařovo slovo má svůj zásadní význam a jejich uspořádání systém a řád. Jeho – osobní – prezentace názorů a myšlenek, byť komplikovaná vědeckým slovníkem i neuvěřitelnou šíři znalostí a zkušeností (navíc s pamětí encyklopedickou) a sahající do nejrůznějších dalších vědních oborů, je však výsostně srozumitelná. Zvláště, když přednáší, když s námi takto „rozmlouvá“. Zvláště amatérští divadelníci poslouchají jeho projev (v minulosti doprovázený nezaměnitelnými gesty s cigaretou, dnes již dlouhá léta odloženou) až nábožně. Přestože jim možná mnohé z řečeného uniká…

Prof. Jan Císař žil se svou ženou Mirkou kousek od Prahy, v Unhošti. K jeho osmdesátým narozeninám vydalo Nakladatelství AMU Praha sborník s názvem Janu Císařovi ad honorem (ed. Daniela Jobertová, 1982), obsahující kromě autorských příspěvků přátel, profesních kolegů a spolupracovníků i souborný soupis jeho publikační činnosti. Za práci pro amatérské divadlo obdržel v roce 2004 Cenu ministra kultury.

(text – Databáze českého amatérského divadla)

Budeme na Vás, pane profesore, vzpomínat s velkou úctou, láskou a vděčností!

Jan Císař na Jiráskově Hronově 2004. Foto Ivo Mičkal

Jan Císař na Jiráskově Hronově 2004. Foto Ivo Mičkal

Autor: Amaterská Scéna