26. ročník přehlídky Klicperovy divadelní dny Sadská 2026

V prostorách kina v Sadské se ve dnech 16.–19. dubna 2026 již tradičně uskutečnila ve spolupráci Kulturního a informační centra města jakožto hlavního pořadatele s místním divadelním spolkem Klicpera a s finanční podporou města krajská postupová přehlídka venkovských divadelních souborů „26. Klicperovy divadelní dny.“ V letošním roce nebyla taková úroda inscenací, tak se diváci mohli těšit pouze z pěti divadelních souborů, které se přihlásily a byly zařazeny do programu. Objevila se aktovka současné dramatičky, vlastní úprava rozhlasové hry, komediální česká současná „klasika“, zpracování Havlovy hry, která má stále aktuální platnost, i méně známá pohádka z komerční produkce. Pomineme-li anglický původ rozhlasové hry, jejíž úprava však byla ryze česká, všechny soubory čerpaly z české dramatické tvorby, u dvou pak lze vysledovat výrazné režisérsko-autorské zpracování. Se soubory i veřejností si o jednotlivých představeních povídali lektoři přehlídky Petr Svoboda, Jaromír Kejzlar a Karel Tomas. Všechny diskuse probíhaly v klidném a přátelském duchu a věříme, že obohatily jak soubory, tak i další účastníky.

První den přehlídky přinesl komediální aktovku Adély Popelářové/Pellarové Na pavlači v podání Divadelního spolku Mácha Mšeno. Aktovka v komické nadsázce přináší možnosti, pocity a touhy, sny i drobné mezilidské půtky dvou stárnoucích osamělých žen, které spojuje prostředí pavlače u jejich bytů, ztracené místo pro ztrácející se existence. Táhnout celé představení ve dvou je náročné a vyžaduje precizní herectví, udržení figury po celou dobu. Obě herečky zde působily zkušeně v průběžném jednání a v práci s rekvizitou. V rámci celkového jednání, ve vytváření vztahů a emocí ve hře, která nedisponuje základním dramatickým konfliktem, který by je motivoval a hnal dopředu k nějakému řešení, jsou však ještě mezery. Největším úskalím přípravy takovéto inscenace je však vytvoření scény pavlače, která vše kolem sebe spoluformuje, která je jakýmsi třetím hercem. Právě absence pocitu „pavlače“ (tedy částečně prostorově omezeného prostředí, kde se stýká soukromé s veřejným, kde se nemůže jeden schovat před druhým, které však na druhé straně spojuje obyvatele bytů) na scéně byla jedním z problémů této inscenace. Obě herečky, Vlasta Mikolášová a Jana Šebestová byly za svůj výkon oceněny čestnými uznáními.

Ochotnický spolek ŽUMPA Nučice se přehlídky zúčastnil s inscenací vlastní úpravy rozhlasové hry Mela Calmana Srdeční slabost. Inscenace prošla v minulém roce řadou divadelních přehlídek (včetně např. Pikniku Most či FEMADu Poděbrady), má tedy za sebou již množství repríz i hodnocení. Přesto na ní soubor stále pracuje, stále s něčím není spokojen.

Jednoduchý a v podstatě banální příběh Henryho Fletchera, který po infarktu v nemocnici čelí náporu své bývalé manželky, usilující ze zištných důvodů o jeho návrat, není pro danou inscenaci to nejdůležitější. Divadelní kvalitu získává text až režijně hereckým pojetím na půdorysu skutečnosti, že H. Fletcher je v podstatě „rozložen“ do čtyř postav, představující jeho důležité orgány – mozek, srdce, žaludek a penis. Právě dialogy těchto čtyř orgánů a jejich reakce na sebe i okolí táhnou vtip celé komedie. Samy dialogy by však nestačily, nebýt herecky i režijně skvostně vypracovaných postav, které dohromady tvoří samotného Fletchera.

Jednoduchou scénu tvoří čtyři nemocniční postele a polička s lékařskými „nezbytnostmi“. Pokud divák předlohu nezná, teprve postupně pochopí, že čtyři pacienti jsou vlastně jeden – a kterou součást Fletcherova těla i života ten který představuje. Páteří dialogů jsou zejména rozhovory Henryho M. (mozek – Robert Kotál Kunesch) s Henrym S. (srdce – Jakub Pilař), Henry Ž. (žaludek – Ondřej Zabilka) a Henry P. (penis – Roman Solčány) pak dovršují celou postavu a mají silnější roli ve vytváření komiky inscenace, jejích dialogů a situací. Zbytek světa zastupuje nemocniční Sestřička (Anna Matějovská nebo Anna Kohoutová) a ex-manželka Henryho Diana (Ida Balusková). Jednotlivé postavy mají ještě určité rezervy v hereckém projevu, přesto je jejich souhra pozoruhodná – kladně byli hodnoceni zejména Henry S. (režisér inscenace převzal tuto roli po kolegovi) a Henry P., jehož soustředěný projev uchvátil snad každého diváka. (viz titulní foto článku_foto Michal Němeček_pozn. red.)

Všichni čtyři mužští představitelé obdrželi na přehlídce čestná uznání za herecký výkon, soubor pak cenu za inscenaci a právem i doporučení k výběru na letošní celostátní Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou.

Divadelní spolek Amazelus Zeleneč přivezl na přehlídku často uváděnou komedii Antonína Procházky Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. Víceméně situační komedie zůstala ve svém provedení na půl cesty. Inscenování chyběla důslednost v ujasnění prostoru (dva byty s příchodem pouze z jedné strany jsou nešťastné, i když z hlediska možností souboru, které má „doma“ k dispozici, pochopitelné), důsledná nebyla ani tvorba postav i logika jednání. Také neustálé hraní „na čtvrtou stěnu“ nebylo pro danou hru v tomto žánru přínosem. Příjemně naopak působila gendrová změna, ke které soubor přistoupil podle svých možností. Tato změna měla totiž za důsledek i změnu některých motivací a situací. Protože však zde soubor pouze neinterpretoval původní text, ale tvořil, působily tyto situace živěji a byly logicky důslednější. Porota ocenila výkon dvou „zkušenějších“ hereckých postav ve ztvárnění Veroniky Pukáčové a Evy Trundové. Soubor, přestože je v mnohém na začátku, je otevřený podnětům k další práci a zdá se, že je na dobré cestě ve zvyšování svých kvalit.

Jílovští ochotníci, pravidelný účastník Klicperových divadelních dnů, si spolu se svým kmenovým režisérem Karolem Skladanem vzali opravdu velké sousto a je třeba předeslat, že se s ním popasovali velmi dobře. Inscenování slavné Havlovy adaptace Žebrácké opery, satirického příběhu, který jako baladickou operu napsal John Gay na začátku 18. století, který kromě mnoha jiných přepracování proslavil zejména Bertolt Brecht s hudbou Kurta Weila, a který Václav Havel přepsal v roce 1972, aby pak hra nemohla být v tehdejších politických podmínkách na profesionální scéně inscenována, vyžaduje zkušený tým i jasnou koncepci. V jílovském provedení zaujala na prvním místě zejména mimořádně funkční scéna. Autorem předepsaná poměrně složitá prostředí londýnské galerky i policie nahradila řada paravánů s potiskem citáty ze hry a grafikou zdůrazňující literární hodnotu předlohy. Spolu s několika kovovými židlemi umožňovala okamžitou proměnu prostředí s apelem na fantazii diváka, a přitom neubírala nic na autentičnosti herectví. Divák však byl trochu zahlcen rychlopalbou textů, které někdy nebylo možné ani vnímat (zdá se, že by více než padesátiletému textu pomohlo krácení, což je ovšem u Havlových textů z autorskoprávních důvodů dost problematické). Přesto základní, a i dnes velice aktuální téma hry o prorůstání společnosti tajnou policií, o síti konfidentů a pomahačů, kteří se v ní často sami neorientují a často ani nevědí, že jsou sami „řízeni“, bylo zcela jasné a zřetelné. Za funkční scénu soubor právem obdržel cenu přehlídky, čestnými uznáními byly oceněny i herecké výkony Rozárky Vodičkové a Miloše Vodičky.

Místní soubor DS Klicpera Sadská se často věnuje tvorbě pro děti a zpracování nejrůznějších pohádkových textů. V souboru pracuje řada zcela nových tváří, které na pohádkách získávají své první divadelní ostruhy. Bohužel jim v tom texty vydávaných pohádkových her (právem nazývaných „popelkou“) příliš nepomáhají. Často by se dalo spíše parafrázovat název pohádky Petra Tomšů Líný Kuba, holé neštěstí, se kterou soubor ze Sadské vystoupil, následovně: „Nové texty pohádek, holé neštěstí“. Situace v pohádkových textech opravdu není růžová (a to je řečeno velmi mírně). Podobných „slepenců“ ovlivněných spoustou nevhodných klišé včetně televizního vlivu pohádek, naprosté nedůslednosti v (pohádkové) logice textu a absence vztahů a emocí, kterými se autor ani nezabývá, jsou pro soubor, který se chce vrhnout na pohádku, obrovským úskalím, se kterým je třeba bojovat často více než s běžným textem pro dospělé. Větší část výhrad poroty proto i zde patřila spíše textu než provedení. Pro soubor, kde někteří herci stáli na jevišti poprvé a kde režisérka ani další členové neměli odvahu k velkým zásahům do práce autora, tak bylo obtížné přinést výsledek, který by nevyzníval dost problematicky. Dětské publikum pohádku přijme téměř vždy, žízeň po živém herci a po pocitu, že se vše děje tady a teď, jsou vždy obrovské. Na inscenaci je tedy třeba hodně zapracovat. Sympatický soubor je však velmi nakloněn zlepšování se a chápání toho, jak by mohl i tuto pohádku, natož pak další produkce v budoucnosti, zkvalitnit. Čestným uznáním byli oceněni herci Petra Štychová a Tomáš Vrchota, který navíc stál na jevišti zcela poprvé.

Letošní 26. ročník přehlídky tedy přinesl zajímavé inscenace, ne vždy se však autorům záměr zcela podařil předat divákovi. Objevila se však řada nadějných výkonů ve všech složkách divadla, se kterými se v budoucnu (alespoň doufám) ještě setkáme. Navíc je třeba držet palce i prostoru kina, ve kterém se přehlídka pořádá, protože majetkové změny, které se blíží, mohou v tomto směru přinést ještě řadu překvapení.