Wintrův Rakovník 2026
Ve dnech 19. až 22. 3. 2026 se v Tylově divadle konal již 48. ročník festivalu amatérského činoherního divadla Wintrův Rakovník. Během čtyř dnů bylo odehráno jedenáct představení, které hodnotil lektorský sbor ve složení Jana Stejskalová, Aleš Bergman, Michal Zahálka a Johana Jurášová.
Program zahájil soubor Divná Bára z Mukařova inscenací hry slovenského autora Ivana Bukovčana z počátku sedmdesátých let minulého století s názvem Lugiho srdce aneb Poprava tupým mečem. Text, napsaný jako socialistická kritika západní společnosti, nabídl sice jistá současná témata, zároveň i nedotaženou ideologizující konstrukci s nejasnou žánrovostí. Nicméně soubor si z něj vzal především možnost rozehrávání humorných charakterů a dílčích situací a místy publikum oprávněně pobavil, což se odrazilo v jeho umístění na třetím místě divácké ankety. Herecky zaujal především Jiří Benda v roli k smrti odsouzeného vězně, který se rozhodne darovat, ale lépe dobře prodat, své srdce.
S klasikou světové dramatické literatury, hrou Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, se představil soubor Hraničář z Horního Jindřichova. Tato hra vyžaduje od hereckého souboru vysokou úroveň interpretačních dovedností jak z hlediska hloubky výkladu postav a jejich motivací, stavby situací a jejich mizanscén, tak především schopností herců to vše realizovat s dostatečnou energií, vzájemným reagováním a přesvědčivostí jevištního jednání. A to se souboru, pod citlivým režijním vedením Miroslava Řebíčka, ve značné míře povedlo. Ocenit bylo třeba Terezu Rauch v roli Margaret (a výklad této postavy), ale především Rostislava Křivánka v roli Otce a Martina Růžičku v roli Bricka, jejichž společná scéna, tvořící většinu druhého dějství, byla skutečným diváckým zážitkem. Inscenace byla pak lektorským sborem doporučena na letošní Divadelní Piknik v Mostě.
Inscenaci autorského textu Petra Matouška Lucerna aneb Šlofíček pana Aloise sehrál, a také v režii Petra Matouška, soubor Bazilišek benátský z Benátek nad Jizerou. Pokus o fantaskní féerii, inspirovaný báchorkou Aloise Jiráska, naznačoval sympatický hravý potenciál, ale bohužel se brzy začal rozpadat jen do jednotlivostí, mezi nimiž se ztrácely vzájemné vazby, takže se diváci mohli bavit spíš izolovanými, samostatnými vtípky, než důmyslněji vybudovanými významy. To se nakonec projevilo i v rozpadu temporytmu inscenace a narušování herecké souhry.
Druhý den festivalu nebyl v dopoledních hodinách zahájen žádnou rozjezdovou oddychovkou, ale divadelním „velkým plátnem“, inscenací dramatizace románu Fjodora Michailoviče Dostojevského Běsi. Soubor Hrobeso divadla Radar z Prahy má za sebou už dlouholetou systematickou práci, která se projevuje jak výběrem dramaturgických výzev, vědomou režijní strukturací výpovědí, tak i vědomým budováním zkušeností hereckých. Dramatizaci (Kudláčková, Kovalčuk, Hrobeso) mnohovrstevnatého klasického románu režie Lukáše Křížka staví jako soustředěné zkoumání minulosti coby kořenů dneška. Kříž na jevišti má na sobě rastr rozbitého displeje a „přetéká“ až do hlediště. Je použita hudba mnoha období i žánrů. Děj je sdělován rychle se měnícími jednoduchými, silnými obrazy, soustředěně herecky naplňovanými. Z hereckých výkonů působili nejsilněji Radek Šedivý jako Stavrogin a Radomír Pivoda jako Verchovenskij. Celá inscenace má ambici silné kolektivní výpovědi o temných stránkách člověka a jeho podléhání či zneužívání radikálních ideologií a náboženství. Soubor získal cenu za inscenaci a byl nominován na Divadelní Piknik v Mostě. (viz titulní foto z archivu přehlídky_pozn. red.)
V podání sdružení ŠOS při Dobřichovické divadelní společnosti jsme pak měli možnost shlédnout „hořkosladkou komedii“ Axela Hellstenia Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství. Hořká stránka příběhu souvisí s mentálními hendikepy hlavních dvou hrdinů, ano hrdinů, protože se snaží udatně bojovat s překážkami, které si však ve svém životě vytvářejí oni sami, sladká stránka se pak pojí s laskavostí (až ideální) postav v jejich okolí a také laskavým humorem autora hry i tvůrců inscenace. Pokud jde o herecké ztvárňování postav s mentálním hendikepem, můžeme se ocitat na tenkém ledě, lehce je možné sklouznout do nechtěné vnějškovosti, karikatury. V případě dobřichovických však citlivé režijní vedení Jiřího Oberfalzera a herecká práce Jana Seidela a Jiřího Šafránka vedly k vytvoření plastických, nejednostrunných typů, kde vnější charakteristika citlivě vyrůstala z pochopení myšlení a citů postav. To vše při zachování jemné komediální nadsázky, s velmi dobrým cítěním komediálních situací, se schopností správného načasování point. O tom, že se jim tato práce podařila, svědčí i vítězství v divácké anketě.
Jedinkrát jsme pak museli opustit Tylovo divadlo a v Domě Osvěty shlédli Nezbedného bakaláře Zikmunda Wintera v podání domácího rakovnického Divadelního spolku Tyl. A přesun do jiného, nedivadelního prostoru, inscenaci prospěl. Vzhledem k tomu, že byla nastudována i pro hraní pod širým nebem, měli jsme zde pocit, jako bychom sledovali divadlo v rámci nějaké městské slavnosti. A také jsme dostali buřty a pivo. Inu lidové divadlo. Lokální tématika, středověký příběh o zabedněnosti pánů radních (vždycky aktuální), muzika, písničky a pivo, inu, co chcete v Čechách víc. Velmi jednoduché, nerafinované divadlo, jednoduchá stavba situací, jednoduché typové herectví. K tomu inscenace směřovala a to také naplnila.
Sobotní program začal opět ve středověkém duchu. Tentokrát však šlo o kompozici šesti ženských monologů Kateřiny Lužné s názvem Válečná vřava, kterou se souborem DS Gaudium z Prahy režírovala Michaela Seghmanová. Šest různě starých žen – v ne přesně určené době, ale podle kostýmního řešení někdy na konci středověku – se setkává při praní a věšení prádla. Zpívají. To je základní situace. A každá z žen pak z ní vstupuje do vlastního monologu, ve kterém ukazuje svůj vztah k začínající válce. Režie herečkám pomáhala funkčním rozehráváním rekvizit, kvalita výstupů ale výrazně kolísala s mírou hereckých dispozic protagonistek. Nejvíce zaujaly příběhy té nejmladší (Verča Zemanová – Hříbě) a zejména nejstarší (Helena Sebastianidesová – Ptáček). Dokázaly v nich propojit svá osobní témata, energii a zkušenosti se světem zpřítomňovaných postav a to jim přineslo konkrétnost a přesvědčivost v jednání i emocích a tedy i živou rezonanci s hledištěm.
Podruhé v rámci jedné přehlídky jsme pak mohli uvidět práci souboru Bazilišek benátský z Benátek nad Jizerou, tentokrát v konverzační komedii Jean-Pierra Martineze Rakev pro dva. Sám text v sobě nenese zřejmě jinou ambici, než pobavit, a se stejnou ambicí k ní přistoupil i soubor. Hráli s nasazením, důvěrou v komiku rozehrávaných situací, většinou s patřičnou mírou vkusu, jen někdy byla snaha o humorný efekt podpořena přílišnou energií a proměnila se na „sólování“, ztrácející odpovídající kontakt s hereckými partnery. Svého diváka si ale představení rozhodně našlo.
V sobotu večer Herecké studio Elišky Peškové z Prahy uvedlo, s překypující mladou energií, svou interpretaci hry Johanny Kaptein Práce nádenní, lásky trápení. V režii Josefa Kačmarčíka nás prostřednictvím množství nápadů v práci s jevištní rekvizitou a především hereckou souhrou provedli kaleidoskopem příběhů postav z dnešní uspěchané a odosobněné současnosti. Režie velmi dobře pomohla mladým hercům tvarovat jinak prázdný prostor, účelně a výrazně stavěla dílčí situace a zapracovávala vlastní hereckou tvořivost souboru. Prostředky epického divadla propojovaly protagonisty a chór. Celé přestavení charakterizovalo rychlé tempo (občasné zvolnění by nemuselo být na škodu), vše přesně navazovalo, reagovalo. Nasazení mladých herců bylo obdivuhodné. Až apelativní energie generační výpovědi se nakažlivě přelévala do hlediště. Inscenace bylo doporučena na Divadelní Piknik v Mostě.
V neděli soutěžní část přehlídky uzavřelo představení inscenace textu Jana Schmida Třináct vůní aneb Proč bychom se netěšili Divadýlka na dlani z Mladé Boleslavi. Hra z roku 1975 je typická poetikou Studia Ypsilon, mísí humor s hořkým pohledem na lidskou malost a „čecháčkovství“, rozehrávané situace střídá s množstvím vložených dobových šlágrů. A z různých úhlů pohledu nahlíží na obyvatele činžovního domu v období od poloviny třicátých let do roku 1945. Pro soubor Divadýlka na dlani šlo o skvělý materiál pro kolektivní komediantství v tom nejlepším slova smyslu. Nejvýraznějším výkonem se pak prezentovala Simona Matoušková ml. v roli Marušky.
Tečku za přehlídkou pak jako host obstaralo Divadelní studio D3 z Karlových Varů s inscenací hry Tracyho Lettse Zabiják Joe.
Přehlídka byla svou náplní velmi různorodá, od snahy jen se prostě pobavit, přes humornou nadsázku jako možnou cestu k hlubšímu vhledu do oblastí, kam je jinak těžké pronikat, až k seriózním pokusům reflektovat kořeny lidského zla. Co spojovalo ale tentokrát všechny inscenace, bylo zaměření především na herecké divadlo a právě v této oblasti jsme mohli být svědky řady pozoruhodných výkonů.
A na závěr je třeba poděkovat pořádajícímu souboru a všem jeho členům za vytvoření příjemného a dělného prostředí jak pro hostující divadla, tak pro všechny návštěvníky přehlídky.
