Divadelní spolek Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou oslavil 240 let nepřetržité činnosti
Za výstavního počasí (díky, Krakonoši!) proběhly oslavy nejen uvnitř, ale i kolem Divadla Krakonoš a v místním vlastivědném muzeu, kde byla zahájena výstava ke zmíněnému výročí. Můžete si zde prohlédnout četné písemné dokumenty, fotografie, kostýmy, rekvizity a části výpravy z proslulých inscenací, jako byly např. Cesta kolem světa nebo O Libuši aneb Dívčí válka v Čechách aj. Je tu i slon a krokodýl, opravdu.
Během oslav se ale konala také premiéra hry Elišky Pilařové Sen o Thálii v nastudování místního spolku, příběh, který je vlastně rekonstrukcí toho, jak to nejspíš tehdy ve Vysokém všechno začalo. Nadějné bylo přihlížet tomu, jak se už i docela malé děti dovedou na jeviště postavit a zaujmout.
Po premiéře byla na půdičce Divadla Krakonoš odhalena výstava věnovaná Slávce Hubačíkové, ženě mnoha talentů, která vysocké divadlo posunula svými rolemi a nejen jimi zase o hodně pater výš. A druhý den už od rána běžel program jako na drátkách, jak si můžete přečíst z plakátu a představit si díky četným fotografiím třeba i na FB Divadla Krakonoš.
Sešla se řada místních, sjela se řada milých a vážených hostů i představitelé ministerstva kultury a Libereckého kraje a také divadelníci (až z Prahy!, ale i Boleradic, Poděbrad či Josefova Dolu, Lomnice nad Popelkou atd. atd.) a bylo to pěkné pobytí, které příjemně uteklo a zbyla vzpomínka na milá setkání, mezi ně patřilo určitě i představení jednočlenné Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé, která sehrála představení Tomáše Hájka – Maryša Vávrová.
A jestli jste nepřijeli, můžete ještě dodatečně projít obě zmíněné výstavy. Osobně mě v muzeu nejvíc zasáhly dvě řady portrétů nade dveřmi.
Jsou na nich bývalí předsedové, starostové spolku, samozřejmě i ti nedávní a ten současný. Dvě nejstarší fotky jsou jen náznaky, protože tehdy snad ještě fotografie ani neexistovaly nebo se zkrátka nedochovaly. Dojalo mě pomyšlení, že tihle strejci (to je u nás ve Vysokém zcela úctyhodné oslovení) po svojí práci, a že to byla mnohdy práce hodně krutá na těch kotárech a políčkách a stavech…dokázali dát dohromady lidi pro divadlo a společně si tak ten mnohdy těžký život osladili. Tahle funkce divadla je vlastně pořád stejná. Všichni, kdo se ho účastní, ať už na jevišti nebo v hledišti, přicházejí pro autentický zážitek. Divadlo je tady a teď, nedá se doopravdy zaznamenat, nedá se přesně dokonale zopakovat. Vždy je jen teď. Jako by právě divadlo – a je jedno, jestli profesionální nebo amatérské nebo ochotnické…- dokázalo dát zúčastněným na chvíli zapomenout na všechno, co nás štve a bolí anebo to naopak připomene, ale i s tím, že v tom nejsme sami. Anebo….co myslíte?
