Loutkáři v Polné si připomněli sto let své existence

Nevelké město Polná na Českomoravské vrchovině má bohatou divadelní a kulturní tradici. Divadelní ochotníci zde hrají od roku 1798, zprvu německy, v roce 1808 poprvé česky. Vlasteneckou orientaci divadelníků osvědčuje i přijatý název „Jiří Poděbradský“. Mnozí si vzpomenou, že když v Polné v roce 1840 pobývala Božena Němcová, četla zde poprvé české knihy. Osvětový účel stojí také za vznikem místního loutkového divadla. To bylo založeno při tamější Husově knihovně.

Zahajovací představení se konalo 4. dubna 1926, hrálo se pětadvaceticentimetrovými marionetami ve Štapferových dekoracích. Loutková představení se konala na improvizovaném jevišti mezi policemi s knihami. Když byla knihovna v roce 1929 přestavěna, získaly loutky důstojnější, avšak také provizorní místo v půjčovní místnosti, do hlediště se vešlo až 250 diváků. Vlastních prostor se loutkáři dočkali až v roce 1946, když jim byl poskytnut bývalý byt v přízemí knihovní budovy. Tam sídlí dodnes. Zakladatelem a principálem souboru byl Gustav Vítek, který byl i členem ochotnického souboru a také vedl polenskou knihovnu. Nepřekvapí proto, že zisk ze vstupného sloužil k nákupu dětských knih. Vítek vedl soubor až do své smrti v roce 1943 a byl to on, kdo vtiskl polenskému souboru smysl pro systematičnost, spolupráci a dokumentaristiku. Nejde jen o statistiku sehraných představení, evidenci loutek, dekorací, rekvizit či textů, ale také o spolupráci přesahující hranice souboru. Ať se jednalo o šití oblečků pro loutky, vyrábění rekvizit či zapojení místních řezbářů do tvorby nových, padesáticentimetrových loutek v poválečné éře. Za zmínku stojí pozoruhodný a unikátní fundus rekvizit. To vše dosvědčuje publikace vydaná městem Polná ke stému výročí tamějšího loutkového divadla. Autorka, či lépe editorka Lenka Richterová zařadila stručnou historii souboru a shromáždila množství dokumentárního materiálu: fotografie loutek, dekorací, členů souboru, pracovních momentek, instalací atd., plakáty, pozvánky, dopisy od dětí, úřední doklady, nechybějí ani vzpomínky členů. Škoda jen, že mnohde schází vročení.

Začátky byly skromné, přesto se soubor snažil o poctivý přístup k hraní. Také výběr her nebyl náhodný, na repertoáru se objevovaly kvalitní texty, např. Princezna Nafta, Fištrón, Kašpárkův výlet do XXX. století, Krasocitný Budulín. V časopisu Loutkář najdeme ve třicátých letech zmínku, že v Polné drží krok s vyspělými soubory. Hrávalo se ob týden a přicházelo přes 200 diváků. Zlomový rok 1946 postavil loutkáře téměř na začátek. Přízemí historické budovy na Sezimově náměstí přineslo samostatné prostory, které však bylo nutné přizpůsobit pro potřeby loutkového divadla. Také malé loutky nevyhovovaly a postupně byly nahrazovány padesáticentimetrovými marionetami, které byly většinou dílem místních řezbářů. Rovněž dekorace malovali místní umělci. Hrálo se však až na drobné výjimky prakticky bez přerušení.

Po sametové revoluci působili loutkáři v podstatě bez jasného statusu. V roce 1999 došlo k nedomyšlené a necitlivé rekonstrukci divadelních prostor a následně se stalo Loutkové divadlo Polná organizační složkou města. Základem činnosti jsou i nadále dětská představení, přibyla občasná představení pro dospělé a na scéně se objevila Lásky hra osudná bří Čapků, Lucerna Aloise Jiráska či Plešatá zpěvačka Eugena Ionesca. Z místních pověstí čerpaly hry Purkrabí polenský (autor Gustav Vítek), Přepadení polenského hradu aj. Z lokálních motivů vycházela také Vlasta Kruntorádová ve svých Polenských pohádkách. Na scéně se objevily i komponované pořady, např. večer věnovaný etnografovi J. Š. Kubínovi. Souborová jubilea i různé společenské akce města obohacují loutkáři výstavami, značné oblibě se těší aranžované loutkové scény s jednotnou tematikou: lidovými obyčeji, pranostikami, světci adventního času nebo známými pohádkovými výjevy. Nechybějí jednorázové akce, jako bylo napečení 900 kusů mrkvanů, což je tradiční polenské pečivo provázející populární polenskou mrkvancovou pouť. Za většinou z těchto aktivit stojí současná principálka Dana Topičová. Tradicí, která zajišťuje kvalitní hlasový projev, je spolupráce s ochotníky z „Jiřího Poděbradského“. V roce 2007 byl založen ve spolupráci s Domem dětí dětský loutkářský soubor. Děti začínaly s plošnými loutkami, ale brzy zvládly i marionety. Činnost kroužku, který vedla Vlasta Kruntorádová, však ukončila pandemie covidu.

Oslavy sta let existence si loutkáři jak se patří užili. Ve výstavní síni polenského hradu připravili výstavu, na hradním nádvoří se v červnu uskutečnilo setkání současných a bývalých členů, příznivců a přátel, jehož zlatým hřebem bylo uvedení již zmíněné jubilejní publikace. A celková bilance? Téměř 1000 představení pro 100 000 diváků.

Jan Novák